OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 2. kapitola

09.06.2009 (16:10) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1618×

„Snadná kořist," pomyslela si a vydala se mu naproti.

Nenápadně do něj vrazila. „Promiňte," na pár vteřin se mu zadívala do očí a přitom velice rychle rukou vjela pod jeho kabát a obratně našla peněženku. Pak mu ještě věnovala okouzlující úsměv a chystala k odchodu. Jeho ruka k ní vystřelila tak rychle, že to sotva spozorovala. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a pevněji sevřel její zápěstí. „Myslím, že máš v kapse něco, co ti nepatří." Do tváří se jí nahrnula červeň. „Další průser," pomyslela si. „Prosím, udělám cokoliv, cokoliv když mě neudáš." změřil si jí podivným pohledem. „Vážně cokoliv?" Hrůzou jí vylezly oči z důlků, zřejmě nenarazila právě na gentlemana. Usmál se. „To byl vtip." „Pěkně blbej." Očividně se jí ulevilo. „Já se pobavil, měla ses vidět, a navíc, myslím, že sis to zasloužila." Měl pravdu, znovu se začervenala. „Si rychlá. Řekl bych že to nebylo poprvé..." změřil si jí přísným pohledem. „Odkud si zdrhla?" Jen pokrčila rameny a pohled zavrtala do země, nechtěla se s ním o tom bavit. „Dobře," ihned pochopil. Nastavil volnou ruku. „Peněženku," pronesl naprosto neutrálním tónem. Rezignovaně mu jí vrátila a přitom jí znovu hlasitě zakručelo v žaludku. Uvolnil její sevřené zápěstí. „Pokud nemáš kam jít, mohl bych ti pomoc. Mohla bys pro mě pracovat." „Nejsem šlapka," odsekla, hlasitě se jejímu nařčení zasmál. „O to vůbec nejde. Ale tady to s tebou nebudu řešit. Co kdybych tě pozval na večeři." Sklouzl očima k jejímu ozývajícímu se žaludku. „Tam to proberem." „Mimo přístav ale nejdu a musí tam bejt lidi." „Si vážně chytrá, líbíš se mi. Mimochodem, jmenuji se Cooper," nastavil ruku a ona přijala. „Bethany."

Na okamžik se zatvářil, jako by ho někdo praštil palicí po hlavě. „Neobvyklé jméno, Bethany." „Hmm," odtušila, tuhle větu slýchala skoro pořád. „Utekla si z pasťáku na rohu 41. a 9. že?" Překvapeně vykulila oči. „Jak to víš?" vyhrkla. Otřel rukávem pramínek deště, co mu stékal po tváři a pak si prstama projel dlouhé husté černé vlasy. „To auto ..." „To nééé," se zaúpěním mu skočila do řeči. „Ale ano, mám na tebe štěstí... Jeden den mi ukradneš auto a druhej peněženku, co jsem ti udělal?" Zdálo se jí to, nebo se opravdu usmíval. „Nejsem zloděj, vrátila bych ho, přísaham." „Jasně jako tu peněženku, tak poď už mám taky docela hlad." „Neodtáhneš mě na policii?" naprosto ji šokoval svým pohodovým přístupem. „Jak už jsem řekl, jsi rychlá, chytrá i šikovná, lidi jako si ty potřebuju," spiklenecky naní mrkl. Chytil její drobnou ručku do své horké dlaně a táhl jí do nejbližší hospody.

„Nazdar Reefe," Cooper se přátelsky pozdravil s vyhazovačem, který připomínal horu svalů. „Ruby," pokynul vesele na servírku. „Coopre," její obličej se rozzářil. Došla k němu téměř ladným krokem, objali se a políbili na tvář. „Tak ráda tě vidím, už jsem si říkala jestli ještě žiješ," v podtextu té věty se skrývalo cosi nebezpečného. Beth si nemohla nevšimnout dlouhé jizvy, která se Ruby táhla od rame až po loket. Doslova na ní visela pohledem, dokud do ní Cooper nešťouchl. „Je neslušné takhle zírat," napomenul ji. „Promiň," šeptla, necítila se ve své kůži. To že se Cooper bavil s těmi zvláštními lidmi jí trochu děsilo.

Usadili se v nejzadnějším rohu, ten jim poskytoval dostatek soukromí na to, aby se mohli otevřeně bavit o tom, co jí chtěl Cooper nabídnout. Beth se hltavě pustila do jídla. „Nikdo ti to nesebere," zasmál se tím zvláštním okouzlujícím způsobem. „Celý den jsem nejedla," odpověděla s plnou pusou, takže jí sotva rozuměl. Jen se usmál a pustil se do svého steaku s hranolkama. „Dáš si kafe? Nebo něco ostřejšího?" Nechápavě zamrkala. „Ještě nejsem plnoletá, nemůžu pít." Znovu ho rozesmála. „Mléčný koktejly tu fakt nevedou," líbila se mu čím dál tím víc. Ušklíbla se nad tou jeho poznámkou. „Myslel jsem, že tobě zákony nic neříkají." „Jak který, asi..." zastyděla se. Mávl na servírku. „Ruby jednu whisky s ledem a?" s otázkou se otočil k Beth. „Colu," doplnila ho.

„Tak a teď k tomu, proč jsme tady," spustil po třetí sklence alkoholu. „Vzhledem k tomu odkud si zdrhla předpokládám, že žádné žijící příbuzné nemáš." „To mi připomínat nemusíš," odsekla nasupeně. „Promiň, tak jsem to nemyslel," omluvně se usmál. „Víš já, no... těžko se to vysvětluje někomu, kdo o tom nic neví..." odmlčel se. Znuděně protočila panenky. „Jsi živel Beth a já potřebuju lidi jako si ty. Dávám dohromady lidi, kteří nemají co ztratit, se mnou můžeš jenom získat. Práci, rodinu, kariéru." Moc se jí to nezdálo. „A co za to?" Napila se ve chvíli, kdy odpověděl „Oddanost naší věci." Nechtěně mu vyprskla colu do obličeje. „Si terorista." Otřel se ubrouskem. „Ne to vážně nejsem. Jde o něco, co má mnohem hlubší význam... o vyšší cíle." „Ježiš chlape tak už to vyklop, leze to z tebe jako z chlupatý deky," dožadovala se odpovědi...

„To má bejt zase nějakej vtip?" pátrala v jeho obličeji, ale nenašla jediný náznak úsměvu. „Ne, to je fakt." „Jasně, tak dík za nabídku, já zase půjdu." už si chystala k odchodu. Cooper jí bolestivě chytil za rameno a srazil jí zpět na židli. „Seď," z tónu jeho hlasu jí naskočila husí kůže. Začala se vzpírat. „S magorama se nebavim," zasyčela a snažila se vykroutit z jeho sevření. „Můžu ti to dokázat. Pokud máš odvahu se k nám připojit, jinak si di kam chceš a klidně si mysli, že sem magor. Ale pamatuj, když se přidáš k mému týmu není cesty zpět. Stane se z tebe psanec, bude z tebe lovec a zároveň lovná zvěř. Jediná cesta ven vede v dřevěný bedně. Vím, že v sobě máš veliký talent, byla by škoda ho promarnit. Není tak úplně náhoda, že jsme se setkali. Dřív nebo později by k tomu stejně došlo. Pátrali jsme po tobě už nějakou dobu, ale ty sis mě našla sama. Jsi předurčená být jednou z nás." „Určitě," přesto že se ušklíbla, něco v jeho slovech jí zaujalo. „I tvý rodiče k nám patřili, oni se na tebe nevykašlali Beth." „Mí rodiče zemřeli při autonehodě," vzdorovala. „Pěkná pohádka." Asi na minutu nastalo hrobové ticho. Nechával jí čas na rozmyšlenou. Ta chvilka jí připadala jako celá věčnost. „Dokaž to," nedokázala tomu odolat.

„Všichni nejsou špatní, vyjímek je sice hodně málo a dobrovolně si to nevybrali, ale když se dostali do opovržení vlastní rasy přidali se k nám. Gideone?" Otočila se na vteřinu za sebe, ale nikoho krom Ruby a Reefa neviděla. Ve chvíli, kdy se její pohled vrátil Cooprovi, někdo promluvil za jejími zády. „Jo?" S leknutím nadskočila. „Sakra."  Zaklela. „Hmm, dobrej pokus a dál?" Ve zlomku vteřiny aniž by to postřehla naproti ní seděl bledý ale velice pohledný chlapík. „Ahoj Coope, Bethany." Seděla jako přikovaná s očima rozšířenýma hrůzou. „Jak, jak..." zakoktala se. „Tohle je Gideon, pracuje pro nás, nemusíš se ho bát, živý se výhradně zvířecí krví." „Jasně, dobrej trik, myslím, že budu dál věřit tomu, že si magor..." do hlasu se jí vrátila jistota a nedůvěra. Cooper na toho neznámého lehce přikývl.

Kdyby na něho celou dobu nezírala, možná by si té drobné změny v jeho obličeji ani nevšimla. Jeho rysy jakoby najednou zhrubly, zostřily se. Působilo to dost hrůzostrašně, přesto ji přitahoval. To jí ale nevyděsilo tolik jako nová barva jeho očí. Ty totiž úplně zežloutly. „Do prdele," zvedla se tak prudce, že porazila židli a začal nejistým krokem couvat. Reakce nováčků Gideona vždycky rozesmála. Jakmile jeho světlé rty odhalily řadu dokonale rovných zubů s výrazně delšími a ostřejšími špičáky, zapomněla jak se dýchá. „Nádech a výdech, nádech a výdech," při tomhle konstatování se Gideon zatvářil poněkud škodolibě. Zalapala po dechu. „To asi nebude trik, že ne?" Oba dva muži nesouhlasně zavrtěli hlavou. „Whisky," zašeptala téměř neslyšně...To bylo poprvé v životě, kdy ochutnala alkohol. vypila toho celkem dost...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 2. kapitola: