OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozdílní, přesto spolu - 1. kapitola

20.11.2011 (14:00) • Sharken • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1089×

Stála jsem opřená o zeď nějaké koncertní budovy a čekala, až ten zpěvák začne konečně zpívat. Ačkoli jsem nevěděla, o koho jde, musel být hodně slavný, jelikož byl tenhle „barák“ naprosto přecpaný lidmi. Porozhlédla jsem se kolem sebe, nikdo tu nebyl. Nevěděla jsem proč, vždyť tuhle práci dělám už od mých tří let, ale srdce jsem měla až v krku. Připadala jsem si jako naprostý nováček… Očima jsem stále těkala všude možně a dlaně se mi potily od nervozity. Nikdy mi nebyla zima, ale nyní jsem si musela třít ruce o sebe, abych se alespoň trochu zahřála. Nechápala jsem to. Sakra, co to se mnou je?

Ucho jsem položila na počmáranou omítku a snažila se zachytit, jestli už tam zaznívají nějaké ty tóny. Nic, absolutní ticho. Co to, zatraceně, je? Odstoupila jsem od budovy na pár metrů a zpod svraštěného obočí jsem si přeměřila zeď. Zdála se mi… jiná. Ano, jiná! Tenhle graf tady předtím nebyl. Má být na opačné straně u předního vchodu. A zásadně tu nikdy neparkují žádné auta, natož pak tyhle luxusní sporťáky.

Překvapeně jsem zaostřila dovnitř auta a uviděla nějakého kluka. Seděl v zadu a oči tiskl pevně k sobě. Jelikož to auto mělo mírně černá skla, nedokázala jsem přesně rozeznat, o koho jde. Ale ta příležitost ho okrást mi neunikla. Očima jsem zalétla k přednímu sedadlu, ale nikdo tam neseděl… Byl tu sám… Tomu se říká štěstí!

Opatrně jsem si tašku přehodila dozadu přes rameno a otevřela ji. Připravovala jsem se na lup. Ačkoli jsem v téhle branži expert, nejlepší ve městě, neodvážila jsem se otevřít dveře zadní části automobilu. Místo toho jsem se zaměřila na předek. Co nejopatrněji jsem našlapovala na špičky, co kdyby se ten kluk náhodou vzbudil, a ještě tišeji jsem otevřela dveře. Auto bylo naprosto elegantní. Jistě, zámožní boháči si to můžou dovolit… Na půl zadku jsem si sedla na přední sedadlo a podívala se na palubní desku. Musím jednat rychle.

Stereo v přehrávači vypadalo na skvělej kousek, který by mohl něco hodit, opatrně jsem ho vyndala a strčila do tašky. Pak jsem otevřela šuplík a našla v něm spousty desek, bez rozmýšlení jsem si je všechny vzala… Tak, copak tu máme dál? Přehrabovala jsem se tam tak dlouho, dokud jsem nenašla peněženku, mobil a něco, co vypadalo jako tablet.

„Hey, co to děláš?“ ozvalo se najednou ze zadu.

V té chvíli jsem sebou trhla. Nečekala jsem, že by se mohl vzbudit. Otáčela jsem se po zvuku jeho hlasu a v mysli jsem hledala rozumný důvod, proč by holka jako tu asi mohla být. Když jsem se konečně střetla s jeho očima, vydechla jsem a na vše jsem okamžitě zapomněla.

Nikdy jsem nespatřila krásnějšího chlapce. Mohlo mu být asi sedmnáct... Měl delší blonďaté vlasy, které byly skoro rovné. Jeho oči byly modřejší než Kaspické moře a lemovaly je nádherně dlouhé řasy. Měl mírně vystouplé lícní kosti, které působily dokonce i na mě přitažlivým dojmem. Jeho rty - nyní mírně našpulené - přímo vybízely k polibku… Očima jsem klouzala po jeho krku, přes široká ramena, až k útlému pasu. Dál jsem měla možnost vidět jen úzké jeansy a větší vybouleninu v rozkroku.  Bože, byl tak sexy…

„Promiň, klidně dál spi, jen si něco vezmu a hned půjdu,“ snažila jsem se ho uklidnit, když jsem se vzpamatovala ze šoku. Chlapec zatřásl hlavou a několikrát po sobě rychle zamrkal očima.

„Cože? To mi řekneš jen tak? Naval mi zpátky ty CDčka, zlodějko!“ vybuchl.

„Proč bych ti je vracela? Kup si nové… Ty na to máš peníze, já budu ráda, když si za ně budu moct koupit na dnešek jídlo…“ naštvaně jsem mu oplatila. Bože, co to plácám?  Proč jsem mu to, do prdele, řekla?

„Je mi jedno, jestli chcípneš hlady! Dej mi má alba!“

Nechápavě jsem se podívala na něj a pak na tituly CDček. No to mě podrž… Ten kluk vypadal přesně jako on… Vlastně to možná byl on…

„Takže ty jsi… Keith Wraitz?“ opatrně jsem se ho zeptala, sice jsem ho neznala, ale na albech bylo tohle jméno, tak…

„Jo, dej mi je zpět! Slibuji, že jinak zavolám ochranku!“ vyhrožoval mi. Tohle zavání průserem…

„Na!“ Hodila jsem mu je a už jsem vystupovala z auta. Musím rychle zdrhnout! Otočila jsem se doprava, ale nepodívala jsem se na cestu a do někoho vrazila.

„Počkej, jak se jmenuješ?“ zeptal se mě a jeho oči mi přímo do těch mých vypalovaly díru.

„Doopravdy si myslíš, že jsem tak blbá a vyklopím ti své jméno?“ zeptala jsem se ho posměšně.

„Ne, neřeknu to nikomu, slibuji,  ale dej mi svou tašku…“

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale asi to myslel upřímně. Chtěla jsem mu už něco ostrého odseknout, ale v dáli jsem už viděla někoho přicházet…

„Dobře, na chvíli mi ji pohlídej, do večera se pro ni stavím, jen co okradu pár lidí na tvém koncertě, celebrito!“ souhlasila jsem a už mu ji podávala.

„To si jen myslíš!“ hádal se. Bože, působil tak svůdně, až jsem poprvé pocítila touhu se na někoho vrhnout.

„Zatím,“ mrkla jsem na něj a než mi stačil něco drzého odseknout, vzdalovala jsem se od něj sprintem…

Ahoj, má první povídka na těchto stránkách... Poprosila bych tedy, prosím, o vyjádření... Děkuji...

Autor: Sharken (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozdílní, přesto spolu - 1. kapitola: