OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 02.

08.10.2013 (20:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1718×

Téměř neslyšně jsem otevřela dveře a opatrně se rozhlédla kolem. Připadala jsem si jako v nějaké detektivce – až na to, že jsem se nezaobírala nějakou brutální vraždou, ale tím, jestli je Adam pořád u nás. Což je ale prakticky totéž.

„Claire?“

Poplašně jsem sebou trhla a otočila se tak prudce, že jsem se bouchla hlavou o dveře, za které jsem se schovávala. „Au!“ vyjekla jsem a rukou si přejela po hlavě, abych zjistila napáchané škody. Jak to tak vypadá, ani detektiv ze mě nebude.

„Co to děláš?“ zeptala se Annie poněkud útočně a založila si ruce na hrudi.

„Ehm, nechtěla jsem tě s Adamem rušit,“ prohlásila jsem jízlivě.

„Och…“ Annie vypadala, že na chvíli ztratila nit. „Aha. Ehm. Tak to jo.“

Zavřela jsem dveře, opřela se o ně a tázavě pozvedla obočí, protože Annie pořád stála na tom samém místě a vypadala trochu bezradně. Asi poprvé za dobu, co ji znám.

„To s tím Adamem…“ začala, ale přerušila jsem ji. Sakra, to jsem si mohla myslet!

„Ne, ne, ne!“ řekla jsem rázně a zamávala jí rukama před obličejem. „Annie, poslouchej… Jsi dospělá. Což znamená, že si můžeš dělat, co uznáš za vhodné. Mně to je jedno, nejsem tvoje matka. Akorát to, prosím, nedělej, když můžu přijít domů, vznikne potom… ehm, rozpačitá situace. Ale jestli jsi zamilovaná, chápu to…“ povídala jsem a pomalu se v tom začínala ztrácet, protože jsem se snažila, aby Annie neřekla ani slovo.

„Ale já nevím,“ řekla Annie nešťastně a sesunula se na barovou stoličku.

„Nevíš?“ opakovala jsem zmateně. „Co nevíš?“

„Jestli jsem do něj zamilovaná,“ vysvětlila a dala si hlavu do dlaní. Bože. Do čeho jsem se to namočila?

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Prostě… Nevím, jak se to stalo. Vypadá to, že Adam je do mě zamilovaný už dlouho, ale já jsem si toho vůbec nevšimla. Dneska jsme se učili a on najednou říká Annie, já jsem asi zamilovaný a já na to To je fajn… a do koho? Znám ji?, a on neodpověděl, jen mě políbil. A potom jsem si najednou uvědomila, že-“ chtěla pokračovat, ale zase jsem ji přerušila.

„Annie, mám tě ráda, ale nemusím vědět všechno,“ upozornila jsem ji rozpačitě.

„Jo, jasně. Promiň,“ řekla a pousmála se. „No, a zkrátka to dopadlo tak, jak jsi viděla,“ dodala.

Po celou dobu jejího monologu jsem pečlivě poslouchala a přemýšlela, co bych jí měla říct. Připadalo mi, že jsem v nějaké pitomé poradně v Bravu nebo tak něco. Ale vážně… Co říct, aby to nevyznělo pateticky, a zároveň abych Annie něco doopravdy poradila? Nejsem žádný psycholog, tyhle věci jsou naprosto mimo mě.

„Dej si čokoládu,“ řekla jsem jen a vytáhla ze skřínky karamelovou Milku.

Annie se na mě překvapeně podívala. „Proč? Myslíš, že čokoláda vyřeší moje problémy?“

„Ne,“ zakroutila jsem s úšklebkem hlavou. „Ale je dobrá.“

Annie se zasmála a i přes své počáteční nechutenství si nacpala do pusy kus čokolády.

Považovala jsem tuhle debatu za dokončenou, takže jsem si ještě vzala trošku čokolády a rozhodla se pro večer za společnosti Harryho šestky. Nebo čtyřky, pokud budu mít chuť si trošku zaslintat nad Cedem. Ten jediný totiž dokáže alespoň trochu zachránit tenhle debilní den.

„Mimochodem, volala máma. Říkala, že přijede už ve středu.“

„Cože?!“ vyjekla jsem nevěřícně. „Přece říkala, že přijede až v pátek!“

„No, ale sopka na Bali prý začíná doutnat, takže je omezená letecká doprava. A,“ Annie se ke mně spiklenecky naklonila, „myslím, že se rozešla s Michaelem. Nebo on se rozešel s ní. A ona má teď pocit, že nás zanedbávala.“ Annie mávla rukou a obrátila oči v sloup. „Vždyť to znáš.“

Odfrkla jsem si. Samozřejmě, že jsem to znala. Máma měla po každém rozchodu/rozvodu pocit, že nás zanedbává. Přijela k nám, zůstala asi týden, polovinu probrečela a neustále opakovala: „Promiňte, holky, že jsem k vám nepřijela dříve,“ a „Už se to nestane – podám výpověď a zůstanu u vás“. Druhou polovinu nám vysvětlovala, že to byl hajzl a že to za to vůbec nestálo. Potom se sbalila a třeba tři týdny se vůbec neozvala. Takže její pocit, že nás zanedbává, často nezůstal jen pocitem, ale čistou pravdou.

„A nevíš, jak dlouho to chce být?“ zeptala jsem se a hledala žrádlo pro kočky. Beztak Annie nedala Dracovi najíst. Ušklíbla jsem se. Ta měla asi trochu jiné starosti.

„Cože? Říkala jsi něco?“ řekla nepřítomně Annie.

„Ptala jsem se,“ zvedla jsem hlavu ze skřínky a naskytl se mi pohled na Annie, jak něco zuřivě mačká na své staré, nezničitelné Nokii. „To je jedno,“ zabručela jsem a nasypala granule do misky.

„Adam napsal,“ vysvětlila Annie se zářivým úsměvem.

Obrátila jsem oči v sloup. Docela by mě zajímalo, o čem by si chtěli po dnešku povídat. „Aha, takže teď si můžu pokecat tak maximálně s Dracem a Harrym,“ řekla jsem a zakroutila hlavou.

„Eh, co?“ zeptala se Annie hloupě.

„Nic, prosím tě, nic,“ řekla jsem radši a zavolala: „Draco, večeře!“

Ze dveří mého pokoje se vynořila bílo čmouha a za chvilku se mi otíral o nohy stříbřitě bílý kocour s bouřkově šedýma očima a poněkud samolibým výrazem.

„No pojď, ty můj zmijozeláku,“ cukrovala jsem na něj a vzala si ho do náruče. „Tak co, jak ses dneska měl?“ zeptala jsem se ho a podrbala ho na hlavě.

Annie po mně střelila pohledem. „Jsi střelená,“ zkonstatovala suše.

„Já tebe taky,“ poslala jsem jí vzdušnou pusu a položila Draca zpátky na zem. Položila jsem před něj misku a pohladila ho po hřbetě.

„Potom za mnou přijď, jo?“ ujišťovala jsem se.

Draco po mně střelil svým šedým pohledem, který jsem brala jako souhlas.

„Tak já jdu,“ oznámila jsem směrem k Annie. Pochybovala jsem sice, že mě slyšela, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Život je občas krutý.

Na půli cesty k pokoji jsem se ještě rychle otočila a vzala si sebou tu otevřenou čokoládu. Na dobré nervy, pomyslela jsem si a kousek ulomila. Budu je potřebovat.

oOoOo

„Wicky?“

„Wicky!“

„Wicky?!“

„Wintersonová, jsi hluchá, nebo co?“

„Nejsem,“ odvětila jsem se sladkým úsměvem a vzhlédla od čerstvě zakoupeného vydání Bajek Barda Beedleho. „Ale jmenuji se Claire, těší mě,“ natáhla jsem k Reidovi ruku.

„Mě zas tak netěší,“ řekl chladně, takže jsem ruku zase stáhla.

„Každopádně, co po mně chceš?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo alespoň trochu mile.

„Potřebuju se s tebou domluvit na tom doučování,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Tázavě jsem pozvedla obočí.

„Madam Briand si mě odchytla na chodbě,“ vysvětlil neochotně. „A zeptala se, jestli jsme už domluvení.“

„A co jsi odpověděl?“ zeptala jsem se.

„Že jsme.“

„Ah, super. Takže se musíme sejít co nejdříve, nejlépe dostatečně dlouho před testem.“

„Dáváš mi to snad za vinu?“

„Ne, to bych si samozřejmě nedovolila. Vlastně mi vůbec nevadí, že s tebou budu muset strávit dvě hodiny jednou týdně navíc.“

„Dvakrát.“

„No, ještě lepší.“

„Kdybys na to nekývla, nikdy bychom nemuseli tohle řešit.“

„A ty myslíš, že jsem na to kývla vědomě? Nedávala jsem pozor.“

„Teď si děláš srandu. Ty, Wicky, jsi nedávala pozor! Bože, zapište to někdo do kalendáře!“

„Spíš bychom měli zapsat den, kdy jsi někomu neznepříjemňoval život. Počkat, to by ses vlastně nesměl narodit.“

„Krávo.“

„Pitomče.“

„Šprtko.“

„Blbečku.“

„Mrcho.“

„Debile.“

„Knihomolko.“

„To není nadávka.“

„Já vím.“

„Fajn, teď, jestli jsi mě konečně přestal osočovat kvůli něčemu, co způsobila tvoje vlastní blbost, mohli bychom se konečně nějak dohodnout?“

„Tak řekni nějaký termín,“ navrhl rezignovaně.

„Dobře, co třeba… pondělí a pátek?“

„V pondělí nemůžu, chodím do posilovny.“

Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo ne.

„Ehm, aha. Vyhovuje ti středa? Středa a pátek? Kolem čtvrté, dejme tomu?“

Krátce kývl. „To by šlo.“

„Fajn. Tak se teda zítra uvidíme,“ shrnula jsem to a znovu si nalistovala první stránku pohádky Čaroděj a skákající hrnec.

„Tak zatím… Wicky,“ řekl, zeširoka se na mě usmál a rychlými kroky odcházel.

Ještě na začátku hodiny jsem vůbec netušila, o čem je řeč. Pořád jsem totiž nemohla pochopit, že Luke Reid se umí usmívat. A docela hezky. 

Tak, nejdříve bych vám všem chtěla poděkovat za množství komentářů, které se pod první (dle mého názoru nudnou) kapitolou objevily. Díky! :)

Jinak pro ty, kdo nejsou Potterhlí jako já - Bajky Barda Beedleho je pohádková knížka, kterou Brumbál odkázal Hermioně. Běžně se dá sehnat v knihkupectvích... Já osobně jeden výtisk vlastním. :)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 02.: