Revollution 6.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Chtěla bych se omluvit, že sem dlouho nepřidala žádný dílek, tak doufám, že se vám tato část bude líbit.

05.10.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1102×

„Mohla jsi je zastavit. Mohla jsi zastavit Mika. Jedním mávnutím ruky...“ šeptala jí rozrušeně do ucha Oise.

„Ne! Víš, že to bych nikdy neudělala...“

„Ty máš teda taky schopnosti...“ prohlásil Nick.

„Nechci o tom mluvit...“

Poslali děti za Lucy, ať jim jde pomoct a osaměli.

„Ví o těch schopnostech ostatní?“

„Jo, ví...“

„A to se je nesnaží využít?“
„Ne! Bráním je!“
„Ale viděla jsi co dokáží? Susy by vám mohla dodávat pitnou vodu přímo sem, trojčata by dokázali vytvořit jakékoli jídlo, Mike teplo a to nemluvím o Shelke, která by...“

„Dost!“ vykřikla Kitty.

„Co je?“

„Jsi stejný jako oni! Chceš je jen využívat! Nic o těch dětech nevíš!“
„Tak mi o nich něco řekni!“ zvyšoval taky hlas.

„A co čekáš? Že ti tu všechno vysypu?“
„A co čekáš ty? Že, když je možnost zlepšit podmínky, že se toho všichni nechytnou?!“
„Ne! Nevíš nic! Nevíš, že když se Shelke učila zesilovat to silové pole, aby ho nezrušili silnější nárazy, že omdlívala, že trojčata skoro přišla o život! Nevíš nic, ale já tam s nima byla! Stála sem vedle nich! Pomáhala sem jim! Slíbila sem jim, že nikdy nebudou pokusní králíci!“ ztěžka oddychovala potom co ze sebe vykřičela všechno co chtěla.

Chvíli bylo ticho.

„Já jsem... nevěděl jsem to.“
„Jasně, je to v pohodě.“
„Kitty, já jsem vážně nechtěl.“
„Jo...“ nadechla se otočila se k němu zády.
„Když se tě teď na něco zeptám... odpovíš mi pravdu?“
„Zkus se zeptat.“
„Proč je v této místnosti tolik spisů a dokumentů...“

Její zorničky hledící do bílé zdi se rozšířily.

„Jsou to důležité dokumenty, nemůžou se válet jen tak mezi lidmi...“

„Důležité dokumenty a jsou v místnosti pro děti?“

„Jsem tu s dětmi...“
„No tak Kitty...“
„Měli je tu rodiče a bylo mi líto se jich zbavit...“

„Aha...“

„Za chvíli se půjde spát, vzhůru jsou většinou jen stráže. Já mám stráž jednou za dva dny a dneska tu budu, můžeš si vybrat jestli budeš spát tady semnou a dětmi nebo s ostatními.“
„Ehm, když si to nebudeš brát osobně radši budu tady. Děti jsou milé a ostatní mě rádi nemají.“

„Děti jsou milé?“
„Jo, děti!“ spiklenecky na ni mrkl, protože věděl, že bude čekat, že řekne nějaký kompliment i o ní.

„Můžeš jít do sprchy. Máme na to vyhrazený čas máš pět minut, pak ti tam pustím bandu malých rošťáků. Tak dělej!“
Chvíli se na ni jen tak díval.

„Čtyři minuty a půl... Běží ti čas.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se udiveně.

„Čtyři a čtvrt! Smrtelně...“ pronesla s vážným výrazem, ale v obličeji ji mírně zaškubalo úšklebkem.

Nick na nic nečekal a vydal se aspoň na ty čtyři krátké minuty relaxovat, když se vrátil děti už stály nachystané v místnosti.

Každé svíralo ve svých ručkách oblečení na spaní a hygienické potřeby, které už byly celkem opotřebované.

„Dneska jdou první kluci. Miku, dej pozor ať trojčata někde neuklouznou...“ nedokončila to a Mike dodal: „Nebo ať se jim cokoli nestane, máš je na starost. Já vím! Dám na ně pozor!“
„Děkuju...“ Kluci odešli a děvčata dál čekala.

„Chci jim dopřávat aspoň trochu soukromí...“ dodala na vysvětlenou Kitty, když se na ni Nick díval. „Nic sem neřekl...“

„Ale něco si myslíš...“

„Nemůžeš vědět co si...“

„Ty umíš číst myšlenky?“ vyhrkl a Kitty se začala šíleně smát. „Ne to opravdu neumím...“

„Aha, tak nic...“

„Akorát Mika sem naučila zodpovědnosti, když se někde dělíme na holky a kluky, že dohlíží na trojčata.“ Její smích postupně vypršel. „Celkem si mě pobavil...“
„To bylo první co mě napadlo, nechtěl sem se zesměšnit zrovna před tebou...“

„Přinesla jsem ti něco na spaní.“ podávala mu deku a starší, ale čistý, spací pytel. „Prolezla sem zásobárnu věcí a todle bylo jediný co sem našla. Zbytek už je rozebraný. Možná dneska donesou něco s jídlem.“

„Díky, jsem rád aspoň za to. Ještě bysi mě musela zahřívat ty...“ pronesl zcela vážně.

„Věř mi, že bych ti radši věnovala moje věci na spaní!“

„Tak to ti nevěřím...“
„Měl bys!“ ušklíbla se a vstala, když do místnosti vešli kluci.

„Tak jdeme...“ usmála se na dívčí skupinku a odešli ze dveří. Sprchy byly taky ve špatném stavu, ale byly čisté a tekla tu čistá voda.

Kitty se už nemohla dočkat až vleze pod sprchu. Těšila se na to už od rána a to dnešek byl zatraceně dlouhý den.

Pomohla Oise utřít záda, natáhla na ni triko s dlouhým rukávem a přidržovala ji, když lezla do tepláčků.

„Oise, pospěš si...“ popoháněla ji Shelke, ale Oise zavrtěla hlavou. Dělala to vždy, když chtěla s Kitty mluvit sama.

„Co se děje?“ zeptala se Kitty, když osaměli.

„Nick...“

„Co je s ním?“
„Můžeme mu věřit.“

„To už jsi mi jednou řekla...“
„Já vím, ale to jsem ještě nevěděla, že pro tebe bude důležitější víc než pro nás! Věř mu!“ Kitty se překvapeně dívala do Oisiných moudrých očí a potom se děvčátko zvedlo a rychle opustilo sprchy.

Kitty se za ní chvíli dívala, ale pak se svlékla a vešla do jednoho ze tří sprchových koutů. Jedním lehkým pohybem zatáhla závěs a pohnula kohoutkem.

Voda byla osvěžující, nejdřívě trochu dráždila svým chladem bledou kůži dívky, ale Kitty rychle přivykla. Ledové kapičky vody lehce dopadali na její kůži a stékaly po celém těle. Bylo to tak uklidňující. Chvilkový únik od reality, ale netvral moc dlouho.

Dobře si uvědomovala, že není jediná kdo potřebuje sprchu.

Omotala se osuškou a oblékla se do volných tmavých tepláků a světlého přiléhavého trika na ramínka.

Hned jak vstoupila do místnosti, tak ji Nick naznačil ať mlčí. Pohlédla na děti. Všechny ležely na madracích, zkroucené vedle sebe a lehce oddechovaly.

„Jaktože tak rychle usnuly?“ zašeptala.

„Říkal jsem jim příběh...“

„O čem?“

„O zemi, ve které žiji.“
„Jako by si mi četl myšlenky. Jindy jim říkám příběhy já a na dnešek mě žádný nenapadal.“
Usmál se.

„Ty nemáš madraci?“ zeptal se.

„Ne. Už tak na dva z nich připadla jedna, tak sem jim přidala moji a můžou spát aspoň trochu pohodlněji....“

„Víš, že takhle z tebe jde míň strach?“
„Cože?“

„Nemáš na sobě to co přes den, žádné kapsy, zbraně... Jen obyčejná holka, která jde spát.“

„Jsem obyčejná holka i přes den...“
„Ne, ty nejsi obyčejná a navíc i přes den z tebe jde míň strach, když si s dětmi, vždycky se rozzáříš...“
„Myslím, že by pro dnešek stačilo...“ usmála se. „Půjdeme spát... Dobrou...“ hbitě vlezla do spacáku a zavřela oči.

„Dobrou...“ zaslechla ještě Nickův šepot.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování