OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 3.díl

13.09.2009 (14:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1210×

„Ty se divíš? Ten les kolem je neustále ničený... teď nemá smysl se o tom bavit!“

Přikrčila se a prošla jedním z velkých stromů a zmizela mu z očí.

„Hvězdo?“ vyrhkl.

„Pojď za mnou a netvař se tak překvapeně!“ ozvalo se. Nevěřícně pohlédl před sebe, zhluboka se nadechl, jako by měl právě skočit do rozbouřeného moře a se zavřenýma očima se vrhnul vpřed. Očekával náraz, ale žádný nepřišel, proto ztratil rovnováhu a spadnul na hlinitou zem.

„Co to bylo?“vyptával se vyděšeně.

„Jednoduchý hologram...“

„To roboty obejde? Neříkej, že na to už nedošli...“

„Ne, nedošli!“ černovláska odhrnula větve z velkého železného poklopu a hbitými, dlouhými prsty nacvakala kod a poklop se neslyšně otevřel.

„To mám lézt jako tam dolů?“

„Jestli chceš tak tu můžeš zůstat!“ nečekala než se rozhodne a zmizela v tmavé díře vedoucí strmě dolů. Chvíli ještě sváděl vnitřní boj sám se sebou, ale přesvědčilo ho rozhodné: „Lezeš?“ bez dalšího zaváhání se opatrně chytil železného žebříku a lezl dolů.

Jediný zdroj světla, který vedl z otevřeného poklopu zmizel.

„Hvězdičko?“ šeptl, ale nikdo mu neodpovídal. „Hvězdo?“ Nic...

„Pohni si!“ přísný hlas proříznul ticho jako břitva. Lekl se tak, že zapomněl, že ještě stále stojí na žebříku a ne na pevné zemi. Dopad byl tvrdý a dutý.

„Padáš celkem často...“ oznámila černovláska a prošla krátkým tunelem, vedoucím k drobně osvětlenému prostoru.

„Kitty! Kitty se vrátila!“ malé děvčátko s neobvykle zrzavými vlasy se vrhlo dívce kolem krku.

„Ahoj Oise...“ políbila holčičku do vlasů a zvedla ji ze země. Pečlivě děvčátko pozoroval.

Byla drobná a bledá v obličeji. Určitě to mělo za vinu nedostatek světla a potravy, ale víc než její podvyživenost ho upoutali její oči. Tak hloubavé a pronikavé, jako by viděly něco co jiní spatřit nemůžou. Nemohl se od jejího pohledu odtrhnout. Byl tak poutavý a fascinují, a i přesto děsivý.

„Kdo je to?“ až teď si uvědomil, že tu nejsou sami. Ozývala se spousta zvědavých hlasů. „Co je zač? Proč jsi ho přivedla?“

Kitty neochotně postavila Oise na zem.

„On je... jmenuje se...“ pohlédla na něj s otázkou v očích.

„Nick. Jsem Nick...“

„Není tu pro něj místo! Už tak je nás tu moc!“ spustil hnědovlasý kluk, který nemohl být o moc starší než Nick.

„Jacku! Zachránil mi život!“ mezi lidmi to zahučelo. „Ano, je to pravda... nebyla sem dost opatrná, ale on mi pomohl!“

„Neměla jsi ho vodit!“

„Dlužím mu to! Nemohla sem ho nechat venku na pospas robotům.“

„Neznáme ho! Může to být past!“

„Já vím... ale když je dobrý, tak by roboti chytli dalšího z nás!“

„Není jeden z nás! Kitty, vím jak se cítíš, ale...“ promluvil znovu Jack.

„Ne!“ odsekla. „Nevíš vůbec nic! Nic nevíš! Andrewe!“ vykřikla a pohledem skončila u muže středního věku, ke kterému se upíraly pohledy většiny lidí a čekali na jeho odpověď.

„Můj názor je...“ zaváhal. Nechtěl si rozhádat Kitty ani Jacka.

„Nechte ho tady...“ ozvalo se mezi lidmi, kteří se rozestoupili. Do malého kroužku, který se utvořil kolem Nicka a Kitty vstoupila Oise. Měla nepřítomný pohled, který byl skoro zastřený. „V budoucnu nám pomůže...“ potom v ní mírně trhlo v ramenech a ona se znovu vmísila do davu.

„Může zůstat!“ zavelel Andrew a lidé se bez jakkýkoliv námitek odebrali k tomu co doteď dělali a Nicka si jen sem tam prohlíželi.

„Pojď za mnou!“ zavelela Kitty, ale když viděla jeho šokovaný výraz neschopný jakkéhokoli myšlení popadla ho za paži a odtáhla bokem.

„Nepotřebuješ propleskat!“

„Ne...“ řekl nepřítomně. Až teď se začal rozkoukávat kolem sebe. Připadal si jako ve válečném krytu. V jedné velké místnosti se tísnila většina lidí a měli tu zřízené provizorní příbytečky. Všichni tu byli na jedné hromadě a všichni vypadali stejně podvyživeně jako Oise.

Potom si povšimnul menších místnůstek jako wc, provizorní koupelna, kuchyňka... vše ve velmi špatném stavu. Nakonec si všimnul úzké chodbičky, kam mířila Oise, ale než se na cokoli stihnul zeptat předehnala ho Kitty.

„Vím co chceš říct... Je to strašné... všichni jsme tu natlačení jako zvířata, ale roboti nás tu za ty roky nenašli... Přes celou zemi, je už jen jedno město, které robotům odolává... zbytek lidí zajali nebo zabili...“

„To je mi líto...“

„Nemusí! Nikoho jsi neznal a...“

„Máš hezké jméno!“ vyhrkl najednou. Chtěl opustit toto tíživé téma, ale dostalo se mu jen toho, že černovláska protočila oči v sloup a zamířila k chodbičce, ke které se hrnula Oise.

„Pojď za mnou...“

Bez řečí se za ní rozešel. Chodbička vedla k pevným dveřím, kam Kitty naťukala kod a dveře se otevřeli.

Za dveřmi vykouklo šest dětí, které poslouchali Oisino vyprávění. Děti rychle zadrmolili pozdrav.

„Máš něco k jídlu?“ vrhnul se ke Kitty malý chlapec. Kitty rychle přelétla pohledem hodiny.

„Před půl hodinou měla být večeře!“

„Skoro došli zásoby... Najedli se jen ti co půjdou pro nové, aby měli sílu!“

„To se mi snad zdá!“

„Proč by roboti kradli jídlo?“ nechápal Nick. „Nepotřebují ho!“

„To ne, ale potřebujeme ho my a jejich zajatci...“ vložila se do toho malá blondýnka.

„Proč o té výpravě nevím?“ vybuchla znovu Kitty.

„Protože ty s něma tentokrát nejdeš...“ poznamenalo jedno dítě, ale Kitty už blondýnce, která byla z dětí nejstarší podávala černou tašku s ovocem, které posbírala v lese a hrnula se ze dveří s bojovným výrazem ve tváři.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 3.díl: