Revollution 2: 7 • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Moc díky za komenty :)

04.12.2009 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 822×

„Okamžitě! Porada u mě doma! Hned!“ vykřikla a rázným krokem opustila kancelář v patách s trojčaty.

Kitty rozrazila domovní dveře a vpadla do jídelny. V tu chvíli strnula.

„Co ten tady chce?!“ vykřikla, když u stolu spatřila sedícího Nicka a před ním šálek kávy.

„Promiň! Dlouho jsem ho neviděl. Chtěl jsem s ním mluvit...“ řekl provinile Mike.

„Mami, nezlob se...“ Jenny k ni přiběhla a obejmula ji, ale docílila jen toho, že jí objímala tak do pasu.

„Zlatíčko, já se nezlobím...“ s hraným úsměvem se k ní sehnula. Při pohledu do jejích nevinných očí ji v hlavě začala znít pořád dokola výhružka Downa. „Mohla bys jít na chvíli nahoru? My budeme řešit věci týkající se práce...“

„Nicku, půjdeš se mnou?“ zeptala se a Kitty už s tím chtěla souhlasit, ale předběhnul ji Alex: „Jenny, možná by bylo dobré, kdybychom se poradili i s ním. Bylo by to dobré i pro mámu...“ spiklenecky na ni mrknul a ona se rozběhla z místnosti.

Kitty se za ní dívala a cítila, že se o ni pokouší zoufalství a panika.

„Co se stalo?“ vyhrkli hned Mike se Susy a trojčata jim to po usazení ke stolu všechno vylíčila. Kitty jen tiše seděla a hleděla před sebe.

„Takže?!“ Susy se s otazníky v očích podívala na Kitty.

„Já nevím. Ještě nikdy nic podobného nezkusil, ale to co říkal do teď splnil... Nesmí se přiblížit k Jenny. Ona musí pryč!“

„Kitty, tohle je válka!“ upozornil ji Mike.

„Já vím... Jime, jaké jsou šance na výhru?“

„Nechci tě zklamat, ale naše armáda se skládá z lidí a pár osob s genetickými úpravami.“

„Z toho plyne?“
„Že má nejmodernější roboty a tři města. V přímém střetu nemáme šanci.“

Kitty si hlavu zapřela o ruce a hleděla na bilý ubrus, tak upřeně, že to vypadalo, jako by hledala sebemenší skvrnku.

„Ještě jste děti...“

„Nejsme!“ namítnul Alex.

„Ale ano! Někteří z vás jsou dokonce ještě mladší než jsem byla já, když jsme byli v úkrytu!“

„Možná, že věkově jsme na tom trošku špatně, ale museli jsme dospět rychleji!“ ukončila tuto debatu Shelke.

„Kde je Oise? Řekla, že se opozdí a ještě nepřišla?“ vyhkrla Kitty a v tom se ozvalo přibouchnutí dveří.

„Jsem tady!“ dívka udýchaně vběhla do místnosti. „Měla jsem strašné vidiny!“ stále bylo jasně vidět, že je z nich nejmladší, ale v obličeji měla nejmoudřejší výraz.

Na tváři měla dlouhý, tenký šrám.

„Co jsi dělala?“ zeptal se Nick a Kitty si okamžitě začala její škrábanec prohlížet.

„Schopnosti nás všech se jistým způsobem vyvinuly, jak sis už všimnul. Ty moje taky... Sice pořád přichází, kdy chtějí, ale tentokrát jsem v nich psychicky a můžu v těch vidinách jít kam chci, ale čím déle tam jsem, tím víc tam začínám být i fyzicky. Přehnala jsem to.“

„Co jsi viděla?!“ zeptala se naléhavě Kitty, když se jí Sam pokoušel vyléčit tvář.

„Kitty! Sir Down příjde obsadit město! Když mu budeme klást přímý odpor, tak to nedopadne dobře...“

„To už víme asi 5 minut!“ poznamenal Mike, ale Oise se na něj jen pohrdavě podívala.

„Mám plán! Když ho nepokazíme výjde! Ale moc jsem toho neviděla. Docházela mi energie.“

„Oise, mluv! Do svitání máme málo času!“ naléhala Kitty.

„Dobře. Jediná možnost je Nick!“

„Cože?!“

„Viděla jsem s ním odcházet Jenny.“

Kitty se najednou rozsvítilo.

„Nicku, vezmi ji sebou k vám!“

„Cože?! Bez tebe semnou nepůjde!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování