OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 5.díl

24.11.2009 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 933×

„Tady bydlíš?!“ Nick šokovaně hleděl na velkou vilu.

„Jo... Původně tu bydleli děda s babičkou. Trošku se to zrekonstruovalo a je to tu fajn.“

„Neříkej mi, že tu bydlíš jen ty a Kitty.“

„Vlastně jo...“

„V takovým velkým domě?!“
„Jo... ale občas u nás přespí Shelke nebo tak...“

Jenny se rychle vydala přes trávu ke vchodovým dveřím.

„Neměla bys jít radši po chodníku?“
„To je celkem jedno, ale teď už buď zticha!“ napomenula ho rázně. Tiše vzala za kliku a opatrně nakoukla dovnitř. Vypadalo to klidně, proto mávla druhou rukou na Nicka, čekajícího za ní a neslyšně vklouzla do vchodové místnosti.

Prstem jemně naznačila, aby tiše zavřel dveře, což se mu podařilo a ona vyšla do další místnosti, ale sotva nakoukla ozval se přísný povědomí hlas.

„Jennifer, kde jsi zatraceně byla celou dobu?! Bála jsem se o tebe!“

„Promiň mami...“
„Tak kde jsi byla? A co to máš s rukou?!“
Nick dál nečekal a bez čekání na další Jennin signál otevřel dveře a vešel dovnitř.

„Za to můžu já!“
„Co tu chceš?!“
„Zdržel jsem ji! Nebýt mě nepřišla by pozdě!“
„Budu hádat! Tu ruku si poranila taky díky tobě!“
„Trefa...“
„Mami, byla to nehoda! Mohla jsem si za to sama!“

„Jenny! Nepleť se do toho!“
„Ale on za to vážně nemohl!“
„Jenny! Jdi za trojčaty ať ti to vyléčí! Potom se převleč a jdi se najíst!“
„Mami! On za to nemohl! Byla to moje chyba a má hloupost!“ Jenny se na Kitty vzdorovitě dívala a odmítala odejít, dokud ji nebude zcela uvěřeno, i když Nicka bránila zcela zbytečně, protože Kitty bylo jasné, že až tak nevině v tom není a její dcera je v tom namočená pouze z části.

„Jenny, jdi si nechat vyléčit tu ruku ať tě to zbytečně nebolí ano?“ Nick si k ní dřepnul. „A potom, jak už ti řekla máma, se půjdeš převléci, protože jsi se zašpinila a pak si půjdeš nacpat bříško jo?“

„Ale...“
„Jenny...“
„Dobře Nicku.“
„Hodná holka!“ Nick ji jemně cvrnknul do nosu až se rozesmála a odběhal do dveří vpravo, kde podle Nickova odhadu byla jídelna a kde bylo mrtvolné ticho. Tipoval by to na nastražené uši všech v místnosti, aby slyšeli co se bude dít.

„Ty si ze mě děláš legraci, že?“ spustila Kitty.

„Vypadám na to?“
„Zranil jsi mi dceru! Občas se opozdí, ale nikdy nepřišla tak pozdě! Co si myslíš?! Nemůžeš se tu jen tak objevit a překroutit naše životy!“
„Žádné životy nepřekrucuju!“
„Ale překrucuješ!“
„Nech si to vysvětlit!“
„A co si mám jako nechat vysvětlit?!“

„Třeba to proč přišla pozdě!“
„Zkus to!“
„Vrazil jsem do ní! Byla neviditelná! Nikdo nemohl čekat, že se to stane! Byla to moje vina já vím! Jestli chceš tak křič na mě, ale ona za to nemůže!“
„Nicku! Nemůžeš se tu jen tak objevovat a zase mizet!“
„Ale já nemizím!“
„Ne?! Ale mohl bys! Až za týden zmizí Jennin kamarád co jí řeknu?!“

„Proč si myslím, že tady nejde o Jenny?!“

„O čem to zase mluvíš?! O koho jiného by tady šlo?!“
Nick udělal bojovně krok dopředu ke Kitty a stále se jí pevně díval do očí.

„O tebe!“

„O mě? Proč by tu mělo jít o mě?!“
„Protože ty jsi na mě stále naštvaná! Nemůžeš mi odpustit, že jsem odešel! Nikdy mi to nezapomeneš! Mě to taky mrzí, ale nemůžeš mi to vyčítat do konce života!“
„Tohle sem nepleť!“
„Ale je to tak! Tolik ti vadí, že se s ní stýkám, protože se bojíš, že se ve mně zklame stejně jako ty? Nebo proč? Protože se bojíš, že se znovu dostanu blíž k tobě?! Ale rozhodně mi neříkej, že tu jde o to, že Jenny jednou došla pozdě na večeři!“

„S rozříznutou rukou!“

„Byla jsi stejná! Neříkej mi, že jsi se vracela čisťoučká a přesná jako hodinky!“
„Nevíš jaká jsem byla!“
„Vím! A rozhodně jsi nebyla to co je z tebe teď! Stalo se z tebe přesně to co jsi nikdy být nechtěla! Tak s tím něco začni dělat! Ne kvůli mně, ale kvůli sobě a Jenny! Protože ona tě potřebuje! Ne diktátora, který ji přesně rozvrhne celý den a hlavně ji nalinkuje s kým se bude stýkat!“
Kitty se v očích zračil vztek. Obrovský a těžce zkrotitelný. Měla co dělat, aby se dál ovládala. Nejradši by mu dala pár facek.

Zhluboka se nadechnula, aby mu řekla, aby vypadnul, ale předehnal ji.
„Odcházím! Tentokrát mě nevyhazuj, můžeš si to ušetřit! Odejdu po svých!“ a jak řekl, tak bez dalších okolků udělal a třísknul za sebou hlasitě dveřmi.

Kitty jen zhypnotizovaně hleděla na dveře. V jejím těle se odehrávaly nepopsatelné emoce, které se draly na povrch.

Slzy, vztek, smutek... spousta z nich byla přímo nepopsatelná, ale taky si společně s tím vším uvědomovala, že v něčem měl pravdu a za to ho nenáviděla ještě víc, ale proč ho tak moc nenávidí? Proč mu ke všem zatraceným robotům nemůže odpustit?

Na tyto otázky si nedokázala odpovědět a už tak dlouho hledala odpověť. Věděla, že bude muset udělat to nejtěžší. Začít hledat uvnitř sebe, hluboko ve svém nitru, v uzamčených vzpomínkách a zapuzených citech, kam se jí nechtělo a kam se tak bála.

„Kitty? Jsi v pořádku?“ Susy opatrně vykoukla ze dveří a se soucitem v očích se podívala na kamarádku, která nebyla schopná pohybu.

„Já... nevím...“

„Je mi to líto...“
„Můžu za to já.“

„Kitty, každý z vás dvou na tom nese určitou vinu.“
„Nechápu to...“
„To nevadí. Pojď za námi...“

„Asi jo...“

Kitty tak stále stála, tak Susy přišla až k ní a opatrně ji vzala za ruku a odvedla až do jídelny, kde už seděla vyléčená a převlečená Jenny s provinilým pohledem, který se usilovně omlouval. Všichni ostatní mlčeli a nikdo nejedl.

Každý v místnosti měl v srdci jak Kitty tak Nicka a nikdo se neodvážil přiklonit na jednu či druhou stranu, ale všichni věděli, že to co se děje je malér a mělo by se to vyřešit, protože Kitty a Nick byly dvě duše, které si byly souzeny na první pohled a takhle to nemůže skončit.

To by nebyl pohádkový konec, ale existují vůbec pohádkové konce? A co víc... má být jejich příběh pohádkou nebo spíš tragédii Shakespearovského tématu?

Do chvíle než Nick opustil město se všichni přikláněli k pohádce, ale teď vše začínalo nasvědčovat špatnému konci.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 5.díl: