OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 2: 4.díl

22.11.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 896×

„Pět let a asi deset měsíců... Proč?“
„Jen... jen tak...“
„Kvůli něčemu si to musel chtít vědět!“
„Vážně jsem se ptal jen tak!“

Jenny si ho podezřele měřila, věděla, že jí neříká pravdu, ale taky věděla, že to z něj nevymámí. Ne teď.

„Co jsi tu vůbec hledala?“

„Tebe!“
„Jak jsi věděla, že tu budu?“
„Stopovala jsem tě!“
„Cože?“
„To, že sem malá neznamená, že sem blbá!“
„To sem neřekl!“

„Ale díváš se na mě tak!“
„Nedívám!“
„Ale díváš!“
„Nedívám! Je jedno jak se na tebe dívám!“
„Dobře... jak myslíš...“
„Ty nejsi moc po mámě...“
„Proč myslíš?“ naštvaně se na něj podívala.

„Kitty, by si za každou cenu prosadila svoje.“
„Možná, že jsem trošku chytřejší a neprosazuji si své názory nahlas, ale uvnitř si myslím něco jinýho...“
Nick chvíli uvažoval. To byla chytrá odpověď, rozhodně by ji od takového špunta nečekal.

„Jsi zvláštní děcko!““
„Já vím, to mi řeklo už hodně lidí! A když už jsem u toho zvláštního... Co jsi dělal tady?“
„Cože?“
„Proč pořád říkáš cože, i když jsi otázku slyšel dobře?!“
„Což...“ Nick se zastavil ve chvíli, kdy se děvčátko uchechtlo samo pro sebe. „Neříkám cože!“
„Co jsi tu dělal?“
„Šel jsem se sem projít!“
„Zrovna sem, kde máma bývá s největší pravděpodobností?“
„Počkat... Jak často tady bývá?“
„Dost často! Chodila jsem semnou už jako s maličkatou...“
„To nebude tak dávno...“ prohodil pro sebe Nick, ale dostalo se mu jen chladného pohledu, který znal z dřívějška.

„Proč sem chodíte oba dva?“

„Oba dva?“
„Ty a máma... Už mě začíná unavovat jak dlouhé máš vedení!“
„Hele skrčku neurážej mě! Časový posun!“
„Žadný časový posun mezi našemi zeměmi není!“
„Neřeš to...“
„Dobře... tak proč sem chodíte?“
„Ty jsi pekelně zvědavý děcko!“
„Jo. Vítej do mého světa! Tak?“
„Tak co?“
„Proč sem chodíte?“
„Protože... no... tady jsme se poznali...“
„Vážně? Tady tě máma zmlátila?“
„Ona mě nezmlátila!“
„Všichni říkají, že na tebe skočila ze stromu a dala ti nakládačku!“
„A dál?“
„Co dál? Přišli roboti, zalezla s tebou za keř a vzala si tě jako válečnýho zajatce! Ale potom Oise řekla, že nejsi nebezpečný!“ mírně se jí zablýsklo v očích.

„Tohle tady říkají dějiny?!“ vyhrkl naštvaně Nick.

„Jo... Tohle říkají ti co u toho byli!“
„To si ze mě děláš srandu ne?!“
„Ne...“
„Máš špatnou verzi!“

„A jaká je ta dobrá?!“
„Kitty na mě skočila ze stromu, ale moc se jí toho nepovedlo...“ Nick chvíli přemýšlel jak ten příběh zpestřit a vylepšit pro svůj prospěch. „Nedošlo na žádné pěsti, hvězdice a nic podobného... jen jsme se hádali a pak se tam objevili roboti. Já tvoji mámu zachránil a jako hrdinu mě dovedla do úkrytu...“
Jenny chvíli přemýšlela.

„Když se nad tím zamyslím, tak se mi nelíbí ani jedna verze!“
„Co?“
„Slyšel jsi! Obě dvě byly divný! Obě dvě vyzdvihovaly buď tebe nebo mámu a toho druhýho topily! Zeptám se Shelke! Ta bude vědět pravdu! Nebo líp, Oise!“

„Fajn... zeptej se koho chceš!“ Nick se podíval na její ruku.

„Skočíme ke trojčatům ať ti to vyléčí než mi tvoje máma zakroutí krkem. Co ty na to?“
„Jo... to by šlo...“ bez dalších zbytečných řečí se zvednuli a rozešli se lesem.

Nick vnímal každou jeho vůni. Cítil, že teď je ve vzduchu něco víc. Byly to i kladné pocity ne jen bolest, zármutek a strach, které vycítil, když sem přišel poprvé a teď i celý les ožil.

Změnilo se tu toho tak moc. Potom jeho pohled spočinul na Jenny, tiše ťapkající vedle něj. Opravdu mnoho je jiného.

Jenny bez sebemenšího zaváhání zamířila k jednomu z domů a vzala za kliku. Nic.

„Co je?“ zeptal se Nick, když viděl, že se na něj otočila se zamračeným výrazem.

„Něco je špatně...“
„Co?“
„Vždycky bývají doma! Teda pokud nemají hlídku, nejsou někde pryč nebo tak, ale jinak léčí těžké úrazy!“

„Nevíš, kde jinde by mohli být...“
Jenny se na chvíli znovu hluboce zamyslela, ale pak přes její obličej přelétla vzpomínka a hned potom zděšení.

„Do háje! K sakru! Máma mě zabije! Ne, dřív Shelke! A pak máma!“ spustila.

„Jenny, uklidni se! Co je?“ Nick se k ní sklonil.

„Ona mě zabije! Potom mě nechá trojčaty oživit, aby mě mohla znovu rozcupovat na malé kousíčku a znovu a znovu a...“

Nick s ní jemně zatřásl.

„Mluv se mnou! Vrať se na zem! A řekni mi co se děje....“
„Večeře!“
„Večeře? Víš kolikrát já na večeři nepřišel včas? A Kitty nepatří k typům lidí, kteří by své dítě zabili za tohle... teda dřív nepatřila...“

„Je to slavnostní večeře. Máma ji jednou za čas pořádá! Jsou pro ni důležité. Příjdou tam všichni...“
„Jak všichni?“
„Trojčata, Mike, Susy... Prostě všichni její přátelé! Baví se tam o problémech města, řeší nové drby...“

„Ups...“
„Jo! Ups! Musím jít!“
„Počkej! Odvedu tě domů! A vysvětlím to Kitty!“
„Až uvidí tu ruku tak tě sejme ještě dřív než mě!“
„Nic mi neudělá! Klídek!“
„To jsem viděla... Ty nechceš zůstat jen u vymetené chodby, ty nám chceš vymést i chodník před domem?“
Nick si na chvíli vzpomněl na bolestivý dopad a na chviličku zaváhal, ale potom se podíval na tu malou vyděšenou osůbku před ním. Nemohl ji v tom nechat. Navíc to byla jeho chyba, že jde pozdě, takže přežije klidně další zametání.
„Pojď! Ať nedojdeš ještě později!“

„Ty semnou vážně půjdeš?“ podívala se na něj pochybovačně.

„Aby bylo mezi námi jasno! Tvojí mámy se nebojím! Jen se bojím, aby ji z tohodle nekleplo!“
„Tak to máme stejné obavy...“ prohodila Jenny a vedla Nicka k jejímu domu.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 2: 4.díl: