Revollution 2: 19.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Asi některé z vás potěším a jiné zklamu. Je to předposlední dílek a jak už správně tušíte ten další díl bude posledním.

26.01.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 697×

Rozběhla se dlouhou chodbou a potom prudce zatočila do další a to je spatřila. Chodbou šli roboti v čele s Downem a první tři něco nesli.

Ne něco, ale někoho. První tři nesli Cassidy, Yoha a Jenny. Její Jenny.

„Jenny!“ vykřikla a roboti se otočili.

„Zastavte ji!“ slyšela ještě rozkaz Downa a potom se na ni vrhli roboti.

„Vy tři pokračujte!“ ukázal Down na roboty, kteří nesli děti. A sám se zastavil a poroval Kitty, která se úspěšně bránila přesile.

Podařilo se jí dostat až k Downovi, kterému přiložila nůž ke krku.

„Co mi teď zabrání v tom, abych tě zabila?!“
„To, že mám tvoji dceru. Zabiješ mě a už ji neuvidíš... teda možná, že uvidíš ostatky jejího těla, tak co? Rozmyslíš si to?!“
Kitty ještě chvíli váhala a bojovala s nutkáním proříznout mu krční tepnu, ale nakonec se ovládla a pustila nůž na zem.

„Neubližuj ji...“ pronesla téměř poraženecky.

„Takhle se mi to líbí víc.“

„Chyťte ji!“ ukázal na dva přicházející roboty.

„Nesahejte na mě!“ Kitty párkrát škubla rukama, ale když si všimla Downova pohledu, tak se nechala popadnou robotickýma rukama, ve kterých skřípalo a vrzalo. Na chvíli před očima viděla kýbl dezifenkce, který bude muset použít až ji ti roboti pustí, ale raději se vrátila do reality a nechala se táhnout za Downem až do kanceláře, která ještě před pár dny patřila jí. Down zaujal místo za stolem na židli a Kitty stále svírali v pevném sevření roboti.

„Posaď se!“ Kitty vzpurně zavrtěla hlavou. „Je neslušné, abych muž seděl a dáma stála, ale jak se tak dívám, tak slušnost bude muset stranou.“
„Jestli se Jenny jen dotkneš!“

„Ale moje drahá, všechno záleží jen na tobě. Teď momentálně je někde uvězněná, ale dokud nepodám rozkaz, tak se jí nic nestane. Začneme se raději zajímat o něco důležitějšího!“
„Důležitějšího? Co může být důležitější než vlastní dcera?!“
„Katharino, mohli bychom se začít bavit o zájmech našich měst?“
Kitty jen protočila očima sloup při tomto oslovení. Už tady té šaškárny měla plné zuby, že se vždycky všechno tak „úžasně“ zkomplikuje.

„Jediné co po vás chci je podepsání pár papírů a budete volná!“
„Na to mám jednu odpověď: Jdi ke všem čertům!“

„Špatná odpověď. Řekněme, že když to podepíšeš tak tobě ani Jenifer neskřivím ani vlásek a můžete spolu táhnout klidně i do pekla!“
„Už tam nebude místo, protože dřív než tam skončím já, tam budeš ty!“

„Katharino, konečně dospěj a uvědom si, že mám v rukou její život, takže toto podepíšeš a předáš mi do správnictví tvé město a budeš mít klid!

Stačí mi jediný rozkaz!“ Down se natáhnul po jednom z komunikátorů. „Jediné slovo do téhle hračky a s Jenifer už si nepokecáš!“

„Dobře...“ vyhrál. Jenny byla jediné Kittino slabé místo. „Podepíšu to, ale necháš jít a mě všechny ostatní!“
„Ty nejsi ta, která si tady klade podmínky!“
„Ale já...“
„Přemýšlej, kdo by mi tu zbyl, kdybych je nechal jít...“

Kitty se nadechla a vzala si od něj podanou propisku. Přitáhla si k sobě stoh papírů a naklonila se nad ně.

Jenny se probrala se šílenou bolestí hlavy. Na chvíli si myslela, že se jí snad rozkočí nebo vybouchne, ale nic z toho se nestalo, proto raději otevřela oči. Ležela na podlaze v jedné z místností a stáli tu tři roboti, kteří vypadali jako sochy.

U vedlejší stěny ležela schoulená Cassidy, která si občas fňukla pod vousy, protože musela být hrozně vyděšená a Yo zatím ještě nebyl při smyslech.

Tmavovláska neměla v plánu čekat než si jí roboti všimnou a raději se rozhlížela a hledala něco o co by si mohla přetnout provazy na rukou a nohou. Potom jí pohled padnul na ostrý hrot u něčeho co přípomínalo krb. Doufala, že to bude ostré, protože riskla všechno.

Soustředila se, aby byla neviditelná a začala se kutálet k onu místu.

Místností se rozléhal pouze valivý zvuk a Cassidy i s roboty se začali rozhlížet potom co se děje. Roboti se rozběhli k místu, kde před chvílí ležela, ale ona už si začala přeřezávat provaz, kterým byla svázaná.

Na zem dopadnul jen kus provazu a ona si rozvázala nohy a vydala se na druhou stranu místnosti, aby se skryla před roboty, kteří běželi ke krbu. Potom začala rozvazovat Yoha.

„Probuď se!“ sykla a k její radosti se trochu pohnul. „Dělej!“ rychle mu rozsukovala ruce i nohy a vydala se ke Cassidy.

„Jenny!“ tmavovláska se otočila a přímo k těm dvěma se znovu hrnuli ti dva roboti.

„Ti budou vážně netvrdlí! To jim nikdo neřekl, že nemůžou bojovat proti něčemu co nevidí?!“ pomyslela si a vyškubla jednomu z robotů pár káblů, díky čemuž zkratoval. Druhého zpacifikoval Yo a třetího zvládnuli spolu. Potom pomohli Cassidy na nohy a vydali se ven z místnosti.
Všude bylo ticho a prázdno, což bylo na tuhle budovu neobvyklé, ale moc se tím nezabývali. Zabočili k chodbě, kterou by se dostali ven, ale vpálili do nějakého muže.

„Díky bohu, kudy se dostaneme ven?!“ spustil Yo, ale muž se po nich natáhnul a snažil se je chytit.

„Co to má...“ Jenny to nestačila doříct, protože ji sevřelo jeho pevné sevření.

„Yo, Cassidy utíkejte!“ vřískala a kopala kolem sebe nohama. „Proč pracujete pro roboty? Já si myslela, že lidé jsou proti nim!“ křičela a snažila se mu vykroutit. Vůbec se jí nelíbilo, že ji znovu někam táhnou. Cítila se tak strašně bezmocně aspoň, že Cassidy s Yohem se snad dostanou ven.

„Pusťte mě!“
„Jestli sebou nepřestaneš tak švihat, tak by se ti něco mohlo stát!“ řekl jedovatě muž a Jenny se mu zakousla do paže, ale její zoubky prokously jen kůži, ale potom narazily na něco tvrdého a hnusného.

„Dráty a železo!“ pomyslela jsi, ale nahlas vykřikla: „Vy jste robot!“

„Ne! Jen takhle ruka je robotická! Zachránili mi ruku! A teď pojď!“ Jenny bylo celkem k ničemu to jak sebou škubala, protože ji stejně jeho železné sevření nepustilo.

„Prosím...“ dokonce i prosby byly zbytečné.

Cassidy s Yohem při svém zběsilém úprku uslyšeli něčí rychlé kroky. Skryli se za rožkem a čekali. Čekali a čekali a potom zaútočili. Osobě podkopli nohy a srazili ji na zem. Když se Yo chystal muže znovu udeřit všimnul si, že je to Nick, kterého povalili na zem.

„Nicku!“

„Cassidy! Yo! Kde je Jenny? Je tu někde neviditelná?!“
„Ne! Chytnul ji nějaký muž!“
„Cože?!“

„Jo!“
„A Kitty jste neviděli?“
„Ne!“

„Do háje!“ Nick vyskočil na nohy.

„Jděte hlavními dveřmi ven! Ostatním už se povedlo dostat roboty pod kontrolu, řekněte Susy, Mikovi, trojčatům... komukoli ať jdou okamžitě dovnitř! Ano?“
„Jo!“ sourozenci přikývnuli a potom se jejich cesty s Nickem znovu rozdělil.

„Podepíšu to...“ souhlasila Kitty, a když už skoro pero škrábalo po papíře rozletěly se dveře, ve kterých stál nějaký chlap svírající její dceru, která sebou zuřivě zmítala.

„Ashtone, co to má znamenat?! Proč si ji sem přivedl?!“ spustil Down.

„Jenny! Jsi v pořádku?“ vykřikla naopak Kitty.

„Mamiii, je mi fajn!“ pískala dívka a když viděla svoji mámu cítila, že už všechno bude v pořádku.

„Jenny...“
„Ashtone! Okamžitě ji odveď!“

„Byla na útěku i s dalšíma dvěma děcky!“
„Ashtone! Poslouchej co ti říkám! A odveď tu holku! Kdyby se mi cokoli stalo, tak ji zabij!“ tato nabídka se mu viditelně celkem zamlouvala, protože se mu blýsklo v očích a vyšel jinými dveřmi než přišel. Tyto dveře vedli až pod zem, odkud se dalo dostat vznášedli pryč.

„Downe! Nechte ji! Prosím! Já to podepíšu!“
„Děvče, pořád jen slibuješ, ale skutek utek! Jak dlouho už sedíš nad těmahle papírama?! Co? No?“

„Dobře, já to hned podepíšu!“ ale když se znovu sklonila nad papíry, dveře se znovu rozletěly, ale tentokrát v nich stál zadýchaný Nick.

„Kitty!“

„Nicku!“
„Tady ty dveře se fakt netknout!“ vyhrkl rozhořčeně Down.

„Držte ji!“ robotí sevření ještě zesílilo.

„Pomůžu ti!“

„Ne! Nicku, musíš za Jenny! Za Jenny! Těma druhýma dveřma! Nicku! Dělej!“
„Podepiš ty papíry!“ Down byl téměř bez sebe, tohle bylo i na něj moc.

„Prvně pomůžu tobě a potom zachráníme ji!“
„Ne, to nejde! Musíš ji pomoct!“

„Kitty!“
„Ne! Sakra, jednou něco pro svou dceru udělat můžeš! Dělej! Pomoz jí!“

„Cože?!“
„Nicku! Neptej se a běž!“ Kitty sebou taky začala zmítat a když se Nick rozběhl k druhým dveřím, tak se trochu uklidnila, ale každý kdo ji znal by v jejích očích poznal ďábelské jiskřičky a odhodlání.

„Podepiš to!“ rozkázal Down, přešel k ní a škubnul jí za vlasy hlavou do zadu. „Podepiš ten papír!“ Kitty lehce sykla bolestí, ale nedala na sobě nic znát.
„Dobře, klid!“

Černovláska začala škrábat propiskou po papíře a Downovi se po tváři rozlil vítězný úsměv. Kitty dopsala, ale když zvednul papír, tak jeho tvář zburátněla a rysy jeho obličeje ztvrdly. Znovu chytil Kitty za vlasy a škubnul jimi.

„Ty mrcho!“

Kitty to pekelně bolelo, ale ve tváři měla vítězný úšklebek, kterým ho naštvala ještě víc.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování