Revollution 2: 18.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A dalšííí dílek. Už bych to viděla, tak na dva na tři dílky a potom konec. Bude tu tak dlouho očekáváný konec, kde se například dozvíte, kdo je otcem Jenny. A ještě jedna informace: Teď pár dnů nepřibude Lonely rebel, protože dopíšu Revollution, takže se na mě nezlobte. Děkuji LR.

25.01.2010 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 774×

„Nenašli jsme je...“ začala smutně Kitty. „Musíme hledat dál...“
„Nemůžeme... bude se stmívat...“ zavrtěla hlavou Shelke. Oise jak jen mohla uhýbala Kittiným pohledům a zoufale se kousala do rtu.

„Kitty, až vyřešíme tohle, tak je najdeme ano?“ vzal ji za ramena Alex a Kitty přikývnula. „Dal jsem jim vědět, že jsme tady, takže budou připravení. Teď už potřebujeme jen tvůj plán.“
„Plán... plán...“ zopakovala si Kitty, ale pořád byla mimo.

„Kitty! Ten plán!“ upozornila ji hlasitěji Shelke.

„Jo... plán... Připlížíme se k městu a tiše začneme likvidovat krajní stráže a ostatní zevnitř začnou ničit ty, kteří by nám mohli stát v cestě... Potom se budeme muset dostat do hlavní budovy a já osobně zakroutím Downovi krkem!“
„Nesmíš ho zabít! Mohla by si s tím mít problémy!“

„To je mi jedno!“
„Ne!“ namítla znovu Shelke. „Nesmíš ho zabít! Půjde do vězení!“
„Do vězení? K čemu mu to bude!“
„Rozhodně lepší než, když mu něco provedeš!“
„Nehádejte se!“ vložil se do toho Alex.

„A to je celý plán?“ zeptal se Nick.

„Jo! Máš snad lepší?“ vyjela po něm Kitty, ale Nick jen poraženě rezignoval a dál mlčel. Než se setmí tak to bude trvat snad věčnost.

Jenny neviditelná přišla zpátky a ukryla se za Cassidy a Yohem.

„Už vím co plánují! Takže hned jak se setmí a oni budou likvidovat stráž, tak se v nastálém zmatku proplížíme do města!

A potom zadními vchody, popřípadě oknem prolezeme dovnitř, kde otevřeme dveře.“

„Snadný jako facka.“

„Jo to je...“

Všichni tři seděli a i když to nechtěli přiznat, byli sklíčení a nervozní. Každý z nich si to nejmíň 100krát rozmyslel, ale když se setmělo bylo pozdě na couvnutí, protože kdyby to, kterýkoli z nich vzdal, tak by to ti zbylí dva nezvládnuli a mohli by se dát na odchod taky.

„Udělej nás neviditelné!“ vybídnul ji Yo.

„Dobře, ale ze začátku se asi budeme muset chytit za ruce. Cassidy, ty budeš muset být soustředěná celou dobu ano?!“
„Jo...“ pípla dívka a chytla za ruku svého bratra a Jenny.

„Dobře...“ Jenny se nadechla a soustředila se. Udělala se neviditelná a ze začátku zmizela Yohovi a Cassidy jen ruka. „Cassidy! Nic neděláš!“
„Promiň, já zapomněla!“ i druhá dívka se soustředila a najednou všichni zmizeli.

„My jsme vážně neviditelní?“ zašeptal Yo skoro jako by se bál.

„Jo. Jsme!“ usmála se Jenny a všichni tři se zkusili pustit. „Funguje to! Nesmíte se ode mě nikam vzdalovat. Ani s Cassidy nemám tak dlouhý dosah.“

Jen jí přikývnuli a vydali se ke skupince, která se zatím ukrývala v lese. Zůstali v bezpečné vzdálenosti a čekali než se vydají na cestu, což netrvalo dlouho, protože Kitty už byla netrpělivá a přecházela z místa na místo, čímž znervozňovala všechny. Oise nemohla chytit žádnou vidinu a stále si dávala za vinu jejich útěk, Shelke dávala do silového pole jednotlivé klacky, které zvedala a zase dávala na zem. Nick ležel jen tak na zemi a čučel do vrchu a Alex se soustředěností téměř nehýbal. O ostatních nemluvě, u těch co tu byli s nimi, by se na napětí dalo krájet mačetou.

Když konečně nastal ten správný čas, tak se všichni zvedli a mezi prvními vyšla ku předu Kitty, plížící se kolem stromů a keřů.

Jenny, Cassidy a Yo vyšli tiše za nimi a dávali si bacha na to, aby jejich kroky nebyli slyšet. Skupinka, za kterou šli se chvílemi musela i plazit, aby dosáhli momentu překvapení a to sem jim podařilo, když se dostali k prvním strážím, které tiše začali likvidovat.

Tito roboti nebyli schopni vyslat ani SOS zprávu a už leželi rozpáraní na zemi. Toto byla přiléžitost pro naši neviditelnou trojku. Rychle se propletli až k prvním domům, kde už viděli odpůrce z města, pouštějících se do boje proti androidům.

Ale oni se teď nemohli zdržovat a utíkali k velké vyčnívající budově.

„Musíme do zadu!“ pošeptala Jenny a ukázala prstem do prava. Yo s Cassidy jen přkývnuli a vydali se tím směrem aniž by se ptali navíc. Zadní dveře byly hlídané roboty, takže by se dovnitř neprotáhli.

„Okno...“ šeptltéměř neslyšně Yo a táhnul obě holky za sebou. Odtud na ně nikdo nemohl vidět. Rychle se vyhoupnul k nizko posazenému oknu a otevřel ho. Potom dovnitř vtáhnul svou sestru a za ní i Jenny.

Tak a byli vevnitř. Ale to nejtěžší na ně bohužel ještě čekalo: Otevřít dveře a pustit dovnitř Kitty s ostatními.

Šli dlouhou chodbou a museli našlapovat na špičky, aby jejich krůčky nebyly slyšet. Chvíli si mysleli, že se ve spletici chodeb ztratili, ale nakonec si všimnuli, že se dostali na hlavní chodbu, která by je popár minutách měla dovézt přímo ke dveřím. Čím blíž jim byli, tím více robotů zde postávalo.

„Tomu se říká ochranka!“ blesklo Jenny hlavou, ale dál se tím nezabírala, protože se dostali k hlavním dveřím.

Stáli před nimi čtyři roboti, takže se budou muset hodně snažit, aby se kolem nich protáhnuli. Jeden za druhým se vydali k nim. Skoro zapomněli dýchat, aby si jich nevšimli.

Jenny by přísahala, že se na ni chvíli jeden ten hnusný plecháč díval, ale raději nad tím přestala přemýšlet a prošla kolem něj ke krabičce, na kterém byla čísla, kam se dal vyťukat kod, který by dveře otevřel.

Yoh Jenny zvednul, aby tam mohla naťukat kod, ale zařízení začalo houkat. Nepřemýšleli nad tím, že by Down mohl kod změnit.

„Co teď?“ pípla zděšeně Cassidy a přestala se soustředit na její schopnost a daleko víc se soustředila na všechny ty roboty, kteří právě přišli až sem a hleděli ke krabičce. Najednou nebyl neviditelný ani jeden z těch tří.
„Cassidy!“ vykřikli Yo i Jenny. Yo se na chvíli přestal soustředit a upustil tmavovlásku na podlahu.

„Cassidy! Znovu!“ vypískla Jenny.

„Já nemůžu. Nejde to!“ vřískala dívka a netušila co má dělat. Tohle byl malér a rozhodně s tím nepočítali, když plánovali jejich cestu.

„Yo! Otevři ty dveře! Silovou vlnu! Dělej!“ otočila se na něj Jenny a zvedla se z podlahy.

„Já nevím...“
„Dělej!“

Yo přikývnul a soustředil. Paže natáhnul před sebe a otočil se ke dveřím.

„Cassidy! Soustřeď se na tu vlnu!“ vyjekla na poslední chvíli tmavovláska, ale Cassidy svoji energii vkládající do silové vlny nestihla zkontrolovat.

Téměř neviditelné kruhy se rozletěly od Yoha a zasáhly vše k čemu se dostaly. Dveře se rozletěly na kusy, i když by se to stát za normálních okolností nemělo, protože byly profesionálně vystužené, ale na tom teď nezáleželo, protože nikdo z nich nepočítal se zpětným rázem, která z provozu vyřadil roboty a odhodil na zeď Cassidy, Jenny, ale i Yoha.

Takový náraz na ně byl moc, proto upadli do bezvědomí.

Kitty se konečně přivítala s Mikem a Susy. Oba dva vypadali sthaně, ale odhodlaně se pouštěli proti robotům a byli neporazitelná dvojka. Oheň a voda všude kam se podíváš.

A potom se to stalo. Celé vstupní dveře se rozletěly na malé kousky. Buď bomba nebo... silová vlna. Napadlo černovlásku. Yo!
Jak nejrychleji dokázala se rozběhla k budově.

„Kitty!“ někde ze zadu uslyšela Nicka volající její jméno, ale nezastavavovala se ani, když na ni Shelke volala, že tam nesmí sama.

Přeskákala trosky, které se všude válely a vtrhla dovnitř, kde na zemi leželi zničení roboti. Někde z dálky uslyšela vzdálené kroky.

Rozběhla se dlouhou chodbou a potom prudce zatočila do další a to je spatřila. Chodbou šli roboti v čele s Downem a první tři něco nesli.

Ne něco, ale někoho. První tři nesli Cassidy, Yoha a Jenny. Její Jenny.

„Jenny!“ vykřikla a roboti se otočili.

„Zastavte ji!“ slyšela ještě rozkaz Downa a potom se na ni vrhli roboti.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování