Revollution 2: 15.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek. Tentokrát se v něm seběhne hodně věcí.

12.01.2010 (18:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 868×

„Ty?!“ oči ji šokem málem vypadli z důlků. „Co tady děláš?! Před chvílí jsi byl na zahradě!“
„Chtěl jsem se jen ujistit, že není možnost, abys z toho balkonu vypadla…“
„Takovou radost bych ti neudělala!“
„Mě by to mrzelo… Vážně…“ Nickovi se zablýsklo v očích. „Vážně se chceš pořád hádat?“

„Já se nehádám!“
„Kitty…“
„Ano, Nicku?“

„Už se na mě nezlob! Já vím, že sem to zvoral, ale nemůžu se na tebe dívat a chodit kolem tebe aniž bych s tebou mluvil!“
„Vždycky, když projdeš kolem mě, tak jenom mluvíš!“
„Ne! To se hádáme! Dobře, já chápu jsi naštvaná, ale já to nezvládám! A ty taky ne!“

„A to víš jak?“
„Cítím to z tebe! Už mě nebaví hrát si s tebou na schovku!“
„My jsme někdy něco takového hráli?“ Nick se na ni ironicky podíval. „No co, já se jen zeptala!“
„Prostě nech těch věčných hádek!“

„Já je nezačínám!“
„Kitty, zkus si přehrát v hlavě co jsem ti právě řekl…“
„Jediný co z toho dedukuju je, že na to jdeš zhurta!“ ale i jí z očí vymizelo naštvání.

„Tak to vezmu ještě rychleji! Miluju tě… pořád… stále a nemůžu na tebe přestat myslet! A co víc zamiloval jsem si i Jenny!“
Kitty chvíli překvapeně stále a potom z ní vypadlo: „Tak Jenny? Ty pedofile!“ ale to už neudržela smích.

„Já nejsem pedofil…“ ale to už to nevydržel a začal ji líbat. Cítit její rty na svých, přitisknout ji k sobě, to bylo to po čem celé roky toužil. Tohle bylo jediné co chtěl.

Očekával, že ho přinejmenším zliská, ale nic se nedělo.

Pomaličku se blížili k posteli, ale ozvalo se zaklepání na dveře, které je vyrušilo.

„Mami? Jsi tam?“ ozvalo se. Najednou od sebe byli na dva metry, a když se otevřely dveře, tak dělali jako by se nic nestalo.

„Vy jste tady oba?“ zeptala se Jenny šokovaně a protřela si oči, aby se ujistila, že stále nesní, ale je při smyslech.

„Proč… proč bychom tady nemohli být?“ zeptala se Kitty.

„Protože ven nebyl slyšet křik a ani hádky…“

„My se nehádáme pořád…“
„Ne? A jsi si jistá, že nespím?“
„Neboj Jenny, nespíš... co potřebuješ? Už je pozdě…“
„Já vím, ale já nechci spát sama… Můžu tady zůstat s tebou?“
„Jasně.“
„A mohl by tu zůstat i Nick?“
„Já musím… měl bych…“

„Jestli chce…“

„Jupííí! Nicku budeš tady s námi?“ tmavovlasé děvčátko se na něj dívalo pohledem, kterému nešlo odolat, i kdyby chtěl sebevíc.

„Tak dobře…“

Jenny skočila doprostřed postele a čekala než se k ní došoupou ti dva. Kitty si lehla z jedné strany a Nick z druhé. Jenny každému z nich podala ruku a zavřela oči.

Tohle byl její sen. Mít mámu a tátu. Jednou mít oba dva rodiče a cítit se bezpečně. Ten pocit měla právě v tuto chvíli. Teď byla opravdu šťastná a s těmito emocemi usnula.

Chvíli po ní usnula i Kitty a Nick je obě pozoroval. Zvládnul by to i celou noc, kdyby se i on neponořil do říše snů, která ale bohužel nevydržela moc dlouho, protože do pokoje vtrhla Oise.

„Musíme zpátky! Kitty! Musíme zpátky!“ téměř hystericky vřískala. „Měla jsem vidění a potvrdil ho i Alex! Kitty! Vstávej!“
Všichni tři se prudce probudili a hleděli na zrzku, která už vybíhala z pokoje a běžela vzbudit snad celý dům.

„Sakra! Něco se muselo stát!“ černovláska vystřelila z postele a ani se nepřevlékla z pyžama a utíkala za dívkou, která je probudila.

„Proč se vždycky všechno musí pokazit…“ řekla zklamaně Jenny.

„Přesně na to jsem teď myslel i já! Musím za nimi. Ještě spi!“ Nick se taky skutálel z postele a mířil ke dveřím.

„Stejně už neusnu! Počkej!“ Jenny seskočila na podlahu a doběhla ho.

Všichni už byli shromáždění v jídelně a jediný kdo vypadal čile byl Alex s Oise. Jinak ostatní byli přešlí a ospalí.

„Co se stalo?“ zeptala se Kitty.

„Down zuří! Řekl, že pokud mu někdo do dvou dnů neřekne, kde jsi, tak je začne jednoho po druhém zabíjet!“

„A udělá to!“ potvrdila Alexova slova Oise.

„Musíme zpátky! Hned!“ Kitty už se zvedala, že se sbalí, ale zastavila ji její dcera.

„Nemáte žádný plán! Nemůžete tam jen tak vtrhnout!“

„Jenny má pravdu…“ souhlasila Shelke.

„Dobře, vymyslíme plán!“

„Dostat se do města bude snadné!“ řekl Alex. „Ale abychom se dostali k Downovi, tak bysme se museli dostat do hlavní budovy, ale nechal zavřít a hlídat veškeré vchody, takže otevření hlavních dveří je nemožné!“

„Není!“ usmála se Jenny, které to po ránu pálilo. „Můžou zastavit jen to co vidí! Mohla bych tam jít a otevřít ty dveře!“

„Ne! Jennifer, ty nikam nepůjdeš… možná tě i s Cass a Yohem necháme tady!“

„Ne! Mami…“
„Stejně by si ty dveře neotevřela sama…“ pokusila se jí zvednout náladu Shelke.

„Kdybych sebou vzala Cassidy a třeba tebe mami, tak by to šlo. Cass by zvětšila naše schopnosti a…“
„Ne! Jenny už jsem řekla!“ tmavovláska se na ni uraženě podívala ještě něco tiše zavrčela a dala se na odchod.

„Dobře, takže když vyrazíme hned, tak bysme zítra po polední mohli být na místě. Počkali bysme do setmění v lese. Mezitím bychom omrkli situaci. Obklíčili bychom to a vevnitř už by se taky stavěli do formací.

Až by se setmělo, tak by zevnitř začali ničit obranu. My bychom se k nim přidali, čímž bysme je ohromili úplně a zaútočili bysme na hlavní vchod!

Kdyby došlo k nejhoršímu, tak ty dveře osobně vylomím z pantů!“
„Stálo by tě to moc energie to nemůžeš!“ namítla Oise.

„No a? Potřebujeme se rychle dostat dovnitř! Zevnitř to otevřít nepůjde!“
„Možná, že kdybychom použili Jenny a někdo by šel s ní…“ zapřemýšlela nahlas Shelke.
„Ne! Jenny ne! Vynech ji z toho! Je to dítě! Chápeš? Malé dítě!“
„Ale Kitty…“
„Žádné ale, prostě to nějak rozrazíme z venku. Použijeme Mika, Susy, trojčata, mě… prostě všichni, i kdybychom měli zbořit tu budovu.“
„Tak tomu říkám plán…“ uchechtl se někdo, ale Kitty po všech hodila vraždící pohled. „Jsme domluvení. Alexi, dej vědět do města, že už jsme na cestě, ostatní, jděte si sbalit za hodinu se sejdeme před vchodem!

Shelke, můžeš se postarat o děti?“
„Jako jak? Nezůstanu tady!“
„Tak jsem to nemyslela. Domluv třeba s Mariou nebo Luisou jestli by se o ně nemohli postarat… Nebo Nicku, ty bys mohl…“
„Ne! Letím s vámi! Budeme tam rychleji a můžu vám pomoct. S někým domluvím hlídání!“
„Dobře!“ Kitty se otočila a vyšla do svého pokoje, aby si zabalila s Jenny se rozloučí těsně před odchodem.

Už měla skoro sbalené, když se chodbou rozezněl zběsilý dupot.

„To se mi snad zdá… co se zase stalo?“ pomyslela si a intuitivně už se otáčela ke dveřím, do kterých by měl každou chvílí někdo padnout. A taky se tak stalo do dveří vletěla zadýchaná Shelke.

„Co se stalo?“

Shelke sem spěchala tak rychle, že nemohla popadnout dech a černovláska ji nerozuměla ani slovo.

„Vydýchej se a potom mi řekni co se stalo!“ Shelke se ještě párkrát zběsile nadechla a potom ze sebe vychrlila: „Jsou pryč!“
„Kdo?“
„Děti!“

„Jak můžou být pryč?!“

„Pryč je mi jedno vznášedlo!“

„Cože?!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování