OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Revollution 11.díl

16.10.2009 (15:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1057×

„Připravení?“ zeptala se Kitty.

Ostatní jen zaujali soustředěné postavení.

„Pusť to pole Shelke!“

Když tenká nafialovělá stěna zmizela, všichni se rozptýlili a začali ničit roboty.

„Miku! Susy, hlídej ten oheň!“ křikla Kitty, když se ztěží vyhnula plamenu.

Odpovědí ji byla velká kaluž, která na místě zůstala.

„Jde to dobře!“ povzbuzoval je Nick a sám se hodně snažil.

Roboti znovu začali střílet naslepo, ale stejná reakce následovala i od druhé strany.

„Alen...“ zašeptala Oise s nepřítomným pohledem, který okamžitě vystřídal pohled normální, ale než ho Shelke stačila najít ležel na zemi a držel se za rameno.
„Kitty!“ Shelke kolem ní udělala štít.

„Co je?“

Shelke jen kývnula k místu, kde pod bledě fialovou obranou ležel Alen a kam se Kitty okamžitě rozběhla.

„Co je ti?“
„Nic. Jenom to asi odnesla ruka...“
„Ukaž mi to!“
„Kitty! Nejsem mrtvej!“
„Ukaž mi to!“
Alen si pustil ruku.

„Dobře...“ Kitty mu jedním trhnutím rozervala rukáv. Snažila se netvářit zděšeně, ale jak se má někdo tvářit na díru v ruce, ze které teče krev.

Dalším trhnutím rukáv utrhnula a pevně uvázala nad ránou.

„Určitě to bude dobrý, ale teď netuším co s tím...“
„Díky.“
„Není za co.“
„Ale je.“

Ozval se další výbuch.

„Tak a už toho mám tak akorát dost!“ Kitty vytáhla další hvězdice a už je skoro hodila, když se ozvalo hlasité: „DOST! Přestaňte!“ Až zaléhalo v uších, ale roboti toho nechali.

Jen Mike ještě stále svíral rozohněné dlaně v pěsti, připraven je všechny sežehnout.

„Miku!“ napomenula ho Kitty.

„Shelke...“

I ostatní se přestali bránit, zluboka oddechovali, stírali z čela pot a ignorovali špínu, která se na nich usazovala. Znovu se seskupili do k sobě.

Zpoza robotů, ale vyšla tmavá postava v plášti.

„Proč bojovat? Můžete jít s námi. Místa je dost. Můžete dostat přístřeší...“

Kitty se ten hlas zarýval hluboko do mozku, každé slovo ji bodalo jako nůž, s každou další slabikou ukrutně vzpomínala odkud ho zná.

„Můžete žít s námi. Kitty, můžeš bydlet u nás!“ Ta věta, ten ton, ten posměšný ton v hlase, bylo ji jako by ji polili ledovou vodou.

„Ty?!“

„To ti to trvalo.“
„Ty žiješ?!“
„Ano, pořád jsem tady a teď jsem to já kdo ti nabízí přístřeší!“ Postava si stáhla kápy z hlavy.

„Podívej se co ze mě je!“

Pro někoho kdo ho viděl poprvé to byl děsivý pohled, ale Kitty nevyděsil ani neuhnula pohledem ani se jí v očích nezračila hrůza.

Půlka jeho těla byla zcela robotická a část té lidské, nejvíc obličej, byl poset jizvami.

„Tak co Kitty? Budeš u nás bydlet?“ zeptal znovu tím posměšným hlasem.

„Ne!“

„Kitty, kdo je to?“ zeptal se Nick, ale ona ho nevnímala.

„Ty! Ty...“ začala a nemohla se posunout dál.

„Copak nepochlubila ses? On snad neví, že to všechno způsobili tví rodiče! To oni nás stvořili! Oni zničili vaši zemi!“
„Zmlkni! Mlč!“
„Mohli za to...“ Bavil se tím jak snadno byla manipulovatelná.

„Pomohli ti! Zachránili ti život! Proč jsi to udělal?“

„Zachránili život? Podívej se, co je ze mě teď? Radši bych byl mrtvý!“
„Našli jsme tě ležet na cestě. Byl jsi tak ošklivě zraněný. Byla jsem malá, ale i já jsem tušila, že to nemůžeš přežít, jenže moji rodiče tě zachránili! Vytvořili ti nahrádní části těla! Oni tě zachránili!“
„Ano a pak mi dokonce vytvořili i rodinu! Už dlouho zkoumali umělou inteligenci a dosáhli svého cíle. Stvořili armádu, kterou ale nechtěli nikde použít, prokázal jsem jim laskavost...“
„Nabídli ti nový domov! A co jsi udělal? Ty jsi je zabil!“ Kitty začínala být mírně hysterická a aniž by si to uvědomovala tak na něj křičela.

„Omyl, princezno! Oni se pokusili zbavit mě. Došlo jim, jaké plány mám a tak se mě a všech robotů chtěli zbavit, ale já jim to překazil. Už dost o minulosti. Radši něco novějšího. Prohledal jsem celé vaše sídlo, obrátil jsem vzhůru nohama celé město, ale stále pro mě zůstává záhadou, kde jsou zápisy tvých rodičů.“
Kitty se usmála.

„Tak ty už nikdy nezískáš...“
„No tak, přiznejme si, že by si je nezničila. Jejich celoživotní práce. Byl to jejich život. Dokonce i na výzkumu trávili víc času než s tebou!“
„Jejich dokumenty jsou zničené, ale práci stále mám!“
„Kde je? Když mi to prozradíš budu k tobě laskavý stejně jako vy ke mně, když jste mě našli.“
„Víš, všechno je tady!“ Kitty si ukázala na hlavu.

„Nemohla jsi je zničit!“
„Ale copak? Dochází ti armáda? Nejsi už spokojený stále s roboty na stejné úrovni?“

„Nečekal bych, že uděláš zrovna tohle! Promiň, ale tímto sis vykopala hrob. A nejen sobě.“

„Ne! Já to nikdy nevzdám! Ani v hrobě! Budu tě pronásledovat a jediné co mě uspokojí bude, že ty se pod zem dostaneš dřív.“
„Dobře víš, že na mě nemáš!“

„Proč myslíš?“
„Oba dva víme jak se svých schopností bojíš! Bojíš se každý den se ráno probudit, abys zjistila, že nesníš, že je to realita.“
„Přiznávám, já se bojím! Já mám strach! Kdybych se teď nekontrolovala roztřepaly by se mi kolena. Možná bych samotným strachem nemohla dýchat, ale jediný čeho se nebojím jsi ty a to co umím!“
Rázem proti ní vyletělo několik ledových rampouchů. Shelke nestačila ani reagovat, ale Kitty napnula dlaň před sebe a těsně u její dlaně se rampouchy zastavily a s křupáním dopadli do trávy.

„Aspoň vidím, že si se ten tvůj přirozený chlad naučil nějak využívat!“

„Aspoň vidím, že ty konečně využíváš svůj potenciál!“
„Jo a teď ho využiju k dominu!“ Ukazováčkem na levé ruce švihla do leva a to samé udělala i na pravé ruce. Roboti po boku Peteho začali padat k zemi jako domino a zhazovali se vzájemně.

„Tímhle jsi rozpoutala bitvu, uvědomuješ si to?“
„Jo!“

Znovu se do sebe obě stran pustili a Kitty měla jediný cíl zničit Peteho za každou cenu.

„Co to vlastně Kitty umí?“ zeptal se Nick, když se dostal do blízkosti Shelke, Marie a Oise.

„Je to telekineze...“ vyhrkla Shelke. „Viděla jsem ji použít to jen jednou a to když jsme utekli do krytu poprvé. Byla tak rozrušená, že zapomněla kod, tak ten poklop vyloženě vyrvala. Od té doby jsem ji neviděla ničím takto pohnout ani jednou.“

„Tolik z ní jde vidět ta bolest.“ řekla najednou Marie. „Tak moc se ho snaží dostat...“ A stále upřeně pozorovala Kitty a držela Oise, která znovu byla duchem nepřítomna.

„Oise, co jsi viděla?“ zeptala se Shelke. „Příjde konečně někdo?“
„Ano, příjdou, ale až bude po Petovi...“
„To je dobře!“
„Ne! Není!“
„Proč?“
„Až ho Kitty zničí, tak ona... umře!“



Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Revollution 11.díl: