OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 9. kapitola

21.12.2015 (09:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 884×

Uklízela jsem si učebnice do skříňky a snažila si tam udělat alespoň trochu místa. Kde se tady vzaly všechny ty nepotřebné zbytečnosti?! Jako naschvál mi spadly na zem klíčky. Periferním viděním jsem spatřila Jamese. Jeho ostražité oči sledovaly každý můj pohyb. Tak jo, Sky, dělej, že ho nevidíš. Při zvedání jsem nedopatřením narazila hlavou prudce do dvířek.

„Auuu, to muselo bolet,“ prohodila Charlotte mezi zuby ironicky a sledovala, jak křečovitě zvedám hlavu k jejímu úšklebku.

„Nestarej se,“ odsekla jsem. Ach bože, tohle mi doopravdy scházelo. Hbitě jsem si sbalila všechny věci a opětovala jí nepřátelské gesto, se kterým si opět začala jako první. Vztyčený prostředníček.

„Nejradši bych jí ty její umělý nehty vytrhala,“ řekla jsem směrem k Ashley, když jsem si jí všimla po svém boku.

„Ooo.. nebuď hned tak zlá.“

„Musim, s ní to bohužel po dobrym nejde.“

„A s kym ano?“ konstatovala a hodila po mně úsměvem. Odfoukla jsem. Snažila jsem se zaměřit na to, co je pro mě momentálně tak strašně důležité. Být v klidu. Nestresovat se, že nevím, co se se mnou vlastně děje, že James mi poslal milostnou básničku a že Evan o mě usiluje víc, než bych si doopravdy přála. Vstoupila jsem teniskou do třídy a rozpačitě si prohlížela obličeje spolužáků, kteří na mě koukali nechápavým výrazem. Ani spolužačky, které se se mnou o přestávkách vesele bavily, nebyly schopné odpovědět ani obyčejné „Ahoj“.

Šeptla jsem Ashley do ucha: „Co se to tu sakra děje.“

Odpověděla stejně ztišeným hlasem: „Nemám nejmenší tušení.“

Batoh jsem si uložila na obvyklé místo a neohrabaně se posadila na židli. Zjevil se přede mnou znenadání James.

„Ahoj, tak konečně se naše květinka vrátila zpátky.“

„Ahoj,“ řekla jsem sklesle, „přišel mi dopis.“

„To jsem rád.“ Pokusil se o sebevědomý úsměv. Zazvonilo zrovna ve správnou chvíli. Učitel hned na zvonění vešel do dveří a gestem naznačil klukům, že přestávka je už dávno u konce. Pak pohled zaměřil na mě. Usmál se.

***

Když jsem konečně mohla zavřít dveře od svého pokoje a zaplout k počítači, spadla ze mě tíha celého světa. Skousla bych, že se o mně roznášely drby, ale nečekala jsem, že si Charlotte připraví tak zatraceně dobrou historku. Že jsem na její „dokonalé“ párty sbalila několik kluků a následně jsem se s nima vyspala v jejím pokoji. Och, bože. A ještě tomu každý věří. Nad tím se dá jen kroutit hlavou. Mezitím se načetl internet a já mohla najít odpověď na moje otázky. Jestli odpověď na ně vůbec existuje. Zadala jsem do vyhledávače termín „ozáření bílým světlem“. Ale jak se dalo čekat. Vyšly tam samé nesmysly jako osvětlení do aut nebo různé typy žárovek. Tudy cesta nevede. Zahleděla jsem se ven z okna a pozorovala, jak barevné listí padá ze stromu na kamenitou cestu. Mezi stromy stála postava. Normálně by mě to nepřekvapilo, ale zdálo se to v tu chvíli tak zvláštní. Jako byste na poušti viděli povalenou velrybu nebo v moři zahlédli plavat velblouda. Prostě se sem ta postava svým vzhledem nehodila. Měla zahalenou tvář a povislé, černé oblečení. Pak pozvedla ruku a ukázala směrem na mě. Lekla jsem se, až jsem málem spadla ze své kolečkové židle. Bušilo mi silně srdce. Měla jsem odhodlání zjistit, kdo to je. I když mě přepadal strach, připadlo mi určitým způsobem důležité zjistit jeho identitu. A tak jsem neváhala ani na chvíli. Sebrala jsem klíče ze stolu a uháněla ke vchodovým dveřím, které jsem málem zapomněla za sebou posléze zamknout. Ale když jsem se přiřítila k onomu místu, nebylo tu po nikom ani stopy. Je to možné? Nebo to byly opět nějaké z dalších mých nespecifických halucinací? Otočila jsem se na patě s pevným rozhodnutím se vrátit zpět domů, přičemž mě někdo zezadu chytl kolem pasu a druhou rukou my přikryl ústa, abych nemohla vydat jediný hlásek. Začala jsem kopat všude kolem sebe se snahou vytrhnout se tomu násilníkovi. Pak jsem jen ucítila, jak mi do krku vjelo ostří jehly. Ne, Sky. Prosím, neusínej. Ale smyslům, ani tělu jsem poručit nemohla.

***

Probudila mě příjemná pánská vůně. A následně jemný polibek na rty. Přesně jsem poznala jeho majitele.

„Evane?“ řekla jsem téměř neslyšně a mžourala očima.

„Ach, Sky! Bál jsem se, že je s tebou už konec!“ Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Ležela jsem pár metrů od našeho domu.

„Jak jsem se sem sakra dostala?!“ hromovala jsem nahlas nespokojeně. Pak mi až došlo, že jsem se Evanovi od mé nehody neozvala. Musel o mě mít hrozný strach.

„Netušim,“ odpověděl se snahou uspokojit mou nepříjemnou otázku.

„Promiň, že jsem o sobě nedala vůbec vědět. Bylo toho na mě fakt moc a prostě...“

„Neomlouvej se, princezno,“ oslovil mě sladce. Pohladil mě po umazané tváři.

„Hlavně, že jsi v pořádku.“

„Noo, jak se to vezme. Vidíš, co se mi zase stalo,“ nešťastně jsem prohodila, „člověk aby se bál vyjít z domu.“

„To neříkej, časem se to třeba spraví,“ snažil se mě ukonejšit. Pak mě vytáhl na nohy.

„Co když ne?“

„Co si pamatuješ posledního?“ tázal se.

„Šla jsem ven. Viděla jsem mezi stromama nějakou siluetu. Nějakej chlap asi. Ukazoval na mě. Chtěla jsem zjistit, kdo to je. Když jsem došla na místo, tak mě někdo zezadu přepadl a uspal mě. No a pak jsem se probudila,“ vylíčila jsem mu bez emocí celou situaci.

„Aha...“ Nastalo dlouhé ticho. Nedivila bych se, kdyby mě měl za blázna. Já sama sebe mám pomalu už za blázna. Copak tohle je normální?

„Vím, že se to asi nehodí, ale nechtěla bys zajít někam?“ Zamračila jsem se. Překvapilo mě to, ale zároveň pohladilo na duši. Konečně budu moct na chvíli zapomenout na tenhle svět, ve kterém žiju. Spíše přežívám.

„Tak jo a kam?“

„Třeba bych tě mohl pozvat do cukrárny, na jahodovej pohár, na kafe? To nechám na tobě,“ s úsměvem dodal.

„Platí, tak co kdyby sis mě vyzvedl zítra v pět?“ Vypadal zaraženě.

„Víš, dneska už toho mám opravdu plný zuby. Náročnej den ve škole, teď tohle a ještě na zejtra zase další učení, nevim, jak bych to ještě s cukrárnou zvládla,“ snažila jsem se objasnit situaci. Vypadal spokojenější, když jsem mu podala důvod, proč nemůžu ještě dnes. I když jsem chtěla. Sakra jak moc bych chtěla!

„Ok, stavím se teda zítra. A náročnej den pročpak?“

„Ále... spolužačka mi chce udělat ze života peklo, tak vypráví nesmysly za mými zády.“

„Předpokládám Charlotte?“ troufl si tipovat.

„Jop, přesně. Ta holka už to fakticky přehání,“ dodala jsem naštvaným tónem.

„Ani se jí ale naopak nedivim, že tohle řiká.“ Vykulila jsem na něj oči. To myslí jako vážně?

„To si děláš srandu nebo..?“

„Ne. Znemožňuje tě jen proto, že žárlí. Žárlí, že jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější holka na světě. Jediný, co má, je sebevědomí a její parta. Chce si urvat trochu slávy, no, chudinka,“ řekl ironicky a snažil se mě políbit. Ucukla jsem.

„Nechme si to na zítřek,“ pošeptala jsem mu do ucha a nechala ho stát mezi stromy. Vypadal roztomile s tím nechápavým výrazem. Nakonec se ale pousmál. Já taky.

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 9. kapitola: