OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 6. kapitola

27.08.2015 (09:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 843×

„O můj bože!“ vypustila jsem z úst, jakmile mé oči byly schopné se zorientovat v tom zmatku a chaosu, co v domě zavládal. Jestli vůbec by se dalo říct „zorientovat“. Přiběhla jsem k Jůlince, Tommyho suchozemské želvě, a opatrně ji uchopila. Pohledem jsem hledala ty, co byli odpovědní za tenhle neskutečný nepořádek.

„Sky? Jsi to ty?“ zeptala se rozveseleně Nancy. Protočila jsem panenky. Snažila jsem se následovat její hlas.

„Co se tady, sakra, stalo?“ vybuchla jsem. Nedokázala jsem vztek už dále držet pod pokličkou. Připadala jsem si jako hrnec plný vroucí vody chystající se vybublat nebo vybouchnout.

„Sky!“ zapištěl Tommy. Rozběhl se ke mně, než jsem dokázala napočítat do pěti, objal mě, jako by mě viděl po deseti letech.

„Promiň, nějak se to vymklo z ruky,“ omlouvala se Nancy napůl rozcuchaná a opatlaná od čehosi.

„To jsem si všimla. Neomlouvej se,“ řekla jsem s povzdechem, „spíš mi pomoz to tu uklidit, než se vrátěj rodiče. Jinak se zblázněj, jestli by to tady viděli v tomhle stavu.“ Podala jsem Tommymu hadr, Nancy koště a rozdala příkazy. Zatím jsem uklidila Julču do akvária. Je vůbec možné, aby se přehozy z pohovek válely po celém domě, lino v kuchyni bylo ušpiněné od nutelly, želva se jen tak zničehonic sama doplazí až do předsíně a při tom zdolá nebezpečné překážky?

Rozloučili jsme se nakonec s Nancy a Tommyho jsem poslala spát s tím, že zůstane naším tajemstvím, co se dneska odpoledne odehrálo. Když se mé tělo položilo do horké vany, konečně jsem mohla nechat moje myšlenky volně plynout a zpracovat dokonale všechno, co jsem zažila. Záhadný kluk Evan byl tedy ode mě důkladně prověřen a stopy po nějakém zvláštním, nebo až vražedném chování? Ani náhodou. S klidem tedy můžu zítra říct Ashley s Jamesem, že nešlo o nic jiného, než o pouhé hloupé povídačky. Co by se dalo taky očekávat? Je to střední škola a každý, kdo se chce stát aspoň trochu oblíbený, musí nějak zaujmout. Bohužel jsou i tací, co to dělají špatnou cestou.

***

„Ó... No to se podívejme. Sky se nám tady opět do někoho zabouchla,“ pozpěvovala si Ashley vesele a šťouchla do mě loktem, až mi málem vypadly sešity z rukou.

„Nezáviď,“ procedila jsem mezi zuby. James se zašklebil.

„Stejnak se mi na něm něco nezdá...“ zapojil se do diskuze.

„To řikáš jen proto, že po Sky jedeš,“ řekla ostře Ashley, až jsme se jeden na druhého podívali. James jako první odvrátil zrak a otočil se na patě.

„Jamie, počkej,“ zavolala jsem na něj. Ale stejnak jsem pochybovala, že by se vrátil nebo alespoň otočil za mým hlasem. „Ash, tos přehnala,“ pokárala jsem ji a opřela se o studenou zeď.

„Já? Ale no ták Sky. Snad vidíš, že to dělá schválně. Pokaždý má něco proti hezkým klukům nebo těm, kdy je mezi váma něco víc.“

„To sice jo, ale..“ nedokázala jsem dokončit větu.

„Ale co? Přestaň si to konečně nalhávat.“ Vzhlédla jsem k ní. „Je do tebe zamilovanej. Bylo to tak a asi to tak i bude... Pár dalších měsíců, možná let. Ani bych se nedivila, kdyby s tebou začal chodit na stejnou vejšku, přestěhoval se naproti vašemu domu nebo našel stejnou práci jako ty,“ zachechtala se. Svým smíchem mě nakonec přinutila upustit od té smutné, mrzuté nálady. „Nezapomněla jsi na něco včera večer?“ zeptala se potom vážným tónem. Posadila se na lavičku a lenivě si natáhla nohy.

„Napsat ti?“ Přikývla na souhlas. „Docela se to zkomplikovalo. Byla jsem ráda, že se můžu za celej den konečně vykoupat a vypnout mozek.“

„Jak zkomplikovalo?“ neodbytně ze mě táhla informace, které jsem neměla dvakrát chuť sdílet. Pohledem jsem zabloudila na druhou stranu ulice. Začalo mě mrazit po celém těle, když jsem si uvědomila, že to, co vidím, je skutečné. Není to sen, není to ani žádná halucinace. Ashley se podívala mým směrem. „Co na něj tak koukáš?“ zeptala se mě udiveně. Viděla jsem toho zvláštního svalnatého muže, jak kráčí za svou přítelkyní. Madison. Křičel její jméno.

„Něco se stane… Ash, musíme něco udělat,“ řekla jsem vyděšeným tónem v hlase. Sebrala jsem z lavičky školní batoh a očima hledala Ashleyn náznak, jestli vyrazí se mnou.

„Nerozumim ti, Sky, co to děláš, prosím tě? Co chceš jako dělat? Usmířit nějakej rozhádanej pár, nebo co?“ zavalovala mě otázkami, na které jsem ani já sama neznala odpověď. Přeběhly jsme s Ashley silnici na druhou stranu.

„Madison! Lásko!“ zakřičel ten muž. Až poté, co jsem zahlédla pořádně rozjeté auto, které vypadalo, že nemíní zpomalit ani o píď, jsem pochopila důvod výkřiku. Mladá, krásná žena přecházela přechod, nevnímajíc okolní dění. A pak... náraz. Prudký, krutý, tvrdý a smrtelný. Auto se po pár metrech poslušně zastavilo. Stejně jako se zastavilo srdce ženy, která ležela nehybně na zemi s pokřivenou páteří v kaluži vlastní krve. Vytryskly mi slzy z očí. Nedokázala jsem potlačit pláč, který se ze mě dral, jako by chtěl vyplavit mou duši.

„Ash,“ zašeptala jsem rozklepaně. S bílým obličejem jako stěna se ke mně natočila. „Já to viděla... Viděla jsem to... To, co se teď stalo. Včera večer.“

„Jako vizi?“ řekla vyrovnaně s potlačenými emocemi.

„Asi jo. Myslela jsem, že to je jenom nějaká halucinace. Nebyla. Ale nenapadlo mě, že se to stane takhle…“

„Měly bychom mu pomoct,“ prohlásila nakonec a přiběhla k muži, který klečel na kolenou s rukama založenýma v klíně. S rozbušeným srdcem jsem se přiměla k pohybu.

„Zavolej policii,“ přikázala a podala kapesník zoufalému muži, „než ten hajzl zase odjede.“

***

Nedokázala jsem se přinutit k zapamatování si částí rostliny. Stonek, tyčinka, pestík, list. Písmenka jako by se všechna slila do jedné černé kaňky. Zítra se snad ani nestavím ve škole. Ale opět se vyhnout testům z biologie asi taky není nejlepší nápad. Hodiny vůbec neplynuly. Zavibroval telefon. Se zvědavostí jsem rozsvítila displej. Ashley píše. Ani jsem nepřečetla její zprávu a dál si pročítala potřebné materiály do školy. Promiň, Ashley, ale jakmile se ještě více vytrhnu ze soustředění, dneska bych to už nedodělala. Další SMS. Nevydržím to.

„Nezapomnelas dneska na tu party, ze ne? Domluvili jsme se s Ashley, ze te vyzvednem v sedm. Nemas zac, kocko =)“

Jamesovo oslovení „kočko“ mě už po dnešní nehodě snad ani nedokázalo vyvést z míry.

„Slysela jsem, ze Evan by se mel u Charlotte objevit taky. Hezky se voblec. A nechci slyset, ze nikam nejdes! Jamesovi jsem rekla o ty nehode, snad ti to nevadi. Aby vedel, proc jsi tak sklesla. Nic si z toho uz nedelej. Uvidime se za pul hodky.“

Ashleyino „půl hoďky“ mě ale vyhodilo z židle. Vůbec jsem se nepřipravovala, že skutečně někam vyrazím. Plánovala jsem, že nakonec se stejně nikam nepůjde. Už jen kvůli Charlotte. Jakmile člověk je jen v jedné jediné věci lepší než ona nebo má navrch, snaží se ho zamáčknout jako mouchu. Ponížit a neohlížet zpět. Vyndala jsem ze skříně svou oblíbenou koženou bundu a přitiskla ji k sobě. Těžko se to vysvětluje. Málokterý kus oblečení se mnou zažil tolik, co tahle nezničitelná, překrásná bunda. A stále vypadá, jako bych ji koupila zrovna včera. Navlíkla jsem si černé tílko, síťované punčochy a šedivé potrhané kraťasy. Nikdy mým favoritem nebyly sukně ani šaty bez ramínek a se všemi těmi zbytečnostmi, ozdůbkami či nášivkami. Hodně lidí v okolí mě berou spíš za kluka, co se oblečení týče. Ale pár kousků, jako jsou tyhle, patří k těm, co nosím ze všech nejraději. Bohužel je smím nosit jen na zvláštní příležitosti. Jestli se tedy párty bere jako zvláštní příležitost. Do školy by mě ani jeden z rodičů v tomhle kostýmku opravdu nepustil. A nakonec... Rukama jsem přejela po náhrdelníku se symbolem růže. Tenhle poklad jako třešnička na dortu. Usmála jsem se na sebe do zrcadla.

„Někam se chystáš?“ zeptala se máma, když si mě prohlížela.

„No...“ vyšlo ze mě se zamyšlením. Otočily jsme se za zvoněním od vchodových dveří.

„Já otevřu, já otevřu!“ pištěl Tommy, jak je jeho zvykem, a snažil se předběhnout tátu, aby udělal vrátného.

„Dobrý den,“ řekli sborově Ashley s Jamesem. Táta na mě hodil významný pohled.

„U Charlotte je menší slezina. Ash s Jamesem mě přišli jen vyzvednout. Jestli teda můžu jít?“ zeptala jsem se a udělala psí oči.

„A máš hotový úkoly?“

„Připraveno všechno na zítřek?“ doplnil táta.

„Jasně, nebojte se,“ odbyla jsem odpověď stereotypně. Zítra mě holt čeká na hodině biologie improvizace.

„Do jedenácti ji budete mít doma,“ řekla Ashley mile.

„Do půl jedenácté,“ rozhodl táta a podíval se na mamku.

Ta nakonec řekla: „Dobře, tak se hezky bavte a dávejte na sebe pozor.“

„Všichni tři!“ Šťouchla jsem ze srandy Tommyho a rozloučila se. „Vy umíte hezky přesvědčovat,“ řekla jsem po tom, co se zabouchly dveře.

„Nemáš za co,“ prohlásila vesele Ashley.

„Hlavně mi slibte, že to nebudete přehánět s pitím. Já pak jsem tam jediná střízlivá.“

„To si jenom myslíš,“ odporoval James a vedl nás přes ulici. S údivem jsem k němu vzhlédla. „Snad sis nemyslela, že tě zvu na tanec a beru tě za ruku, jen když jsem opilej,“ šeptnul mi do ucha, aby Ashley nebyla schopná slyšet jediné slovo. 

„Já tě slyším, svůdníku,“ dodala sarkasticky.

„Takže Evan by tam měl být taky?“ změnila jsem téma.

„Betsy mi říkala, že jo.“

„Ty se s ní furt bavíš?“ vybuchl James a udiveně se na ni podíval.

„A proč bych jako neměla? Neznamená, že když se odstěhuje, že zmizí z povrchu zemského, nebo snad ano?“ Pousmála jsem se. Vzhlédla jsem k obloze a prohlížela si červánky, které pomalu plynuly na západ. Nedokážu litovat toho, že jsem šla. Přece jen, strávit chvilku s kamarády, které znám od školky, je docela fajn. Připadají mi už jako rodina. Každý o každém zná snad každé tajemství.

„Hele, není to on?“ řekl James a tím mě vytrhl z přemýšlení. Tričko se svítivým potiskem, tmavé, načechrané háro, dlouhé džíny a úsměv, který jsem dobře znala.

„Je."

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 6. kapitola: