OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 3. kapitola

31.07.2015 (13:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 664×

Pamatuji si, že když jsem naposled hlídala svého mladšího brášku, nedopadlo to zrovna nejlépe. I přesto, že má kamarádka přiletěla nejdříve, jak mohla, pořád se dalo rodičům co vysvětlovat. Rozlité mléko na koberci, pošlapané záhonky na zahradě a především počmáraná nově namalovaná zeď. A teď jsem dostala šanci to napravit. Proto jsem vytočila číslo Nancy.

„Ahoj, máš dneska čas?“ přešla jsem rovnou k věci.

„Jasně, bejby, o co šlape?“

„Ty jsi opilá?“

Z druhé strany se nic neozývalo a pak jenom tichý hlásek: „Malinko…“

No skvělé! Jak můžu být na dvou místech najednou? Nakonec mi to ale nedalo.

„Byla bys schopná uhlídat mrňouska?“ zeptala jsem se jí upřímně.

„Jasně,“ odpověděla se škytnutím.

„Dobře, za půl hoďky u nás doma… A díky.“

„V pohodě. Pro tebe cokoliv kdykoliv,“ odvětila a položila hovor.

Rozhlížela jsem se po pokoji za vřískajícím hlasem. Čapla jsem Tommyho pod krkem a dělala tatínka.

„Poslouchej teď pozorně,“ začala jsem větu, „budu muset nutně odejít. Ale Nancy, ta na tebe tady bude dávat pozor. Tak ji hezky poslouchej a nezlob, ano?“ Chtít po někom tak malém něco tak velkého je někdy docela oříšek. Zvlášť když se jedná o rozjívené typy lidí, co si rádi hrají buď na závodníky Formule 1, Supermany nebo šimpanze.

„Kdo je Nancy?“ zeptalo se to sedmileté stvoření nevinně.

„Má ty dlouhý červený vlasy, co se ti tak líbily.“

Tom se hluboce zamyslel a pak znenadání vypískl: „Už vím! S tou byla děsná prča!“

Přikývla jsem a zlechtala ho, dokud nemohl popadnout dech.

„Ale nesmíš nikomu říct, že tady byla a hlídala tě. Správně jsem tu měla být já,“ vysvětlovala jsem mu.

Ukázal palec nahoru. To je takové naše znamení, že si můžeme věřit a jeden na druhého se spolehnout. Nikdy jsem nečekala, že si s Tommym budeme takhle rozumět. Na to, že se věkově neshodujeme a povahově už vůbec, jako tým pracujeme bravurně. Zvlášť při takovýchto situacích.

Poté, co mé nohy vkročily do pokoje, jsem se polekala, jak už dlouho ne. V průběhu celého náročného dne jsem totiž úplně zapomněla na můj ranní záchvat spěchu a paniky, kdy jsem vyhazovala oblečení z šatníku jako pominutá. Zvedla jsem ze země mé oblíbené šedé tričko s potiskem a černé roztrhané džíny, které snad jako jediné na sobě nezanechaly stopy po pomačkání. Když tady nechám takový nepořádek, rodiče si určitě všimnou, že jsem tu nebyla. A tak jsem otevřela skříň dokořán. Co jiného můžu v tuhle chvíli dělat? Zavřít šla sice polovičně, ale svoji práci to odvedlo. Holt si udělám jednou žehlící den. Odešla jsem do koupelny a začala se upravovat.

„Jdu otevřít!“ zavřeštěl Tommy a rozběhl se ke dveřím. Když Nancy vstoupila dovnitř, nedokázala jsem vyslovit jediné slovo. Ani Tom se k ničemu neměl.

„Jsi úplně jiná,“ vydala jsem ze sebe nakonec s úžasem. Kdybych ji viděla jen tak projít na ulici, poznala bych ji pouze zblízka. A to díky jejímu stále pěknému obličeji a dlouhým vlnitým rezavým vlasům.

„No... díky. Hodně to dělá to fitko,“ mávla nad tím rukou, jako by nic nebylo na tom, že za měsíc zhubla snad deset kilo.

Po tom, co jsem se rozloučila se skoro už střízlivou Nancy a rozjuchaným bráchou, vydala jsem se pěšky zkratkou okolo města. Pokud je teď půl sedmé, mohla bych dorazit na místo tak v sedm. Uši jsem zašpuntovala sluchátky, aby mě od přemýšlení nevyrušoval hluk aut ani zvuky z místních klubů. Zvláštní ale přesto zůstává fakt, že hlasitá hudba mi nikdy nevadila. Ani při učení, soustředění se na čtení povinné četby, zkrátka při čemkoliv. Naopak mi pomáhá vidět věci z jiné stránky. A to jsem přesně teď potřebovala.

Když jsem si oblékla koženou bundu, cítila jsem, jak mě její kožíšek příjemně zahřívá. Stejně jako dokázal mé tělo zahřát jeho tajemný pohled. Jak může někdo jako on mít tak hrozivou minulost a zvláštní rodinu? Každého jsem většinou dokázala odhadnout na první pohled. Málokdy se stalo, že se mé smysly či pocity mýlily. Věděla jsem, že se na ně můžu spolehnout. A tak mi stále nešlo na rozum, jak někdo tak hodný…

„Haló?!“ zaslechla jsem volání. Skrze mlhu se snažím rozpoznat siluetu svalnatého muže. Ztlumím hudbu na minimum. Srdce se mi ještě více rozbuší, když mi došlo, že se ta neznámá postava blíží směrem ke mně. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než vzít kus spadané omítky a hodit ji nalevo od sebe. Když se jeho hlava otočila tím směrem, hbitě jsem se běžela schovat za staré zchátralé stavení. Vybavila se mi přesně ta scénka z druhého dílu Harryho Pottera, kdy se právě Harry pokoušel obelstít slepého baziliška hozením kamene. Jak komické!

„Madison! Lásko!“ křičel ten neznámý muž a rozběhl se doprostřed silnice. V tu ránu jsem si uvědomila, že může toho pomatence něco srazit. Nevěděla jsem, co dělat. Pokud to nemá v hlavě v pořádku, klidně mu může přeskočit. A já opravdu nemám devět životů.

Znenadání mě přešel mráz po zádech. Chlad se nepříjemně plížil k mému krku.

„Madison?“ zašeptal skřípavý, mrtvolný hlas za mými zády. Na to, abych se otočila, jsem neměla dost odvahy. Se srdcem v krku se mé nohy daly do pohybu během sekundy, jako bych měla uběhnout maraton. Přes hustou mlhu se dalo sotva vidět a já už jen přemýšlela nad tím, jak dlouho zůstanu ještě naživu. Zahnula jsem do vedlejší ulice. Někdo mě pronásleduje. Byla jsem si tím více než jistá. Sotva jsem popadala dech. On mě dostane, ta zrůda… To mrtvolné cosi, co stálo celou tu dobu za mnou.

Když jsem konečně byla schopná vidět před sebe, nestačila jsem zastavit a v plné rychlosti jsem nabourala. Vonělo to parfémem a rozhodně to nebylo tak tvrdé, jak jsem původně očekávala. Není to značka ani pouliční lampa, uff...

Objal mě. Strach mi přikoval nohy k chodníku. Připadala jsem si jako bezmocná hadrová panenka v náručí smrti. Pak se na mě ale podívaly jeho oči. Ty hnědé, tajemné, které vídám ve svých snech.

„To pokaždé takhle někomu padáš do náruče?“ zavtipkoval a prohlížel si můj ustrašený, bledý obličej.

„Jen těm, kteří mě zachrání před mými nočními můrami,“ objala jsem ho tentokrát já, ale těsněji. 

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 3. kapitola: