OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 9. kapitola

15.07.2010 (16:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 919×

9. kapitola

„Vstávej,“ řekl a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

Byla jsem zmatená. Oči jsem měla neustále upřené na hromádku popela, jediný hmatatelný důkaz toho, že se mi to jen nezdálo. Neustále jsem si to v hlavě přehrávala a snažila si v tom udělat jasno, jenže pořád jsem to nedokázala pochopit. Myslela jsem si, že jsem u něj objevila už všechny odlišnosti a že jsem na všechno připravená. Zjevně jsem se šeredně spletla. To, co právě udělal mi jednoduše nedávalo smysl. Proč by vůbec něco takového udělal?

Stále zmatená jsem samovolně uchopila jeho ruku a stoupla si. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od místa, kde ještě před chvíli ležela Ianova známá, které se tak lehce zbavil. Bylo to zvláštní. Klidně dokázal zabít svou přítelkyni, upírku, jednu svého druhu, ale mě ještě stále ne. To už je druhý upír, který přišel o život jenom pro jeho rozmar a já ještě pořád žila. Vždyť tohle se vymyká všem přírodním zákonům. Které zvíře zabije svého druha a svého protivníka nechá naživu?

„Co se to s tebou děje, Jess?“ zeptal se mě nepříjemně ledovým hlasem. „Vypadáš, jako bys v životě neviděla umírat upíra,“ dodal a chladně se zasmál svému vtipu.

Zmateně jsem na něj pohlédla.

„Vždyť to byla tvoje přítelkyně,“ vydechla jsem nechápavě a prstem ukázal na černošedý prach.

„Nessie?“ pozvedl nechápavě obočí, jako by netušil, o čem to mluvím. „Byl to jen další z upírů,“ pokrčil rameny. Přešel místnost k jedné z komod a z šuplíku vytáhl láhev nějakého alkoholu. Zhluboka se napil a pak natáhl láhev směrem ke mně. „Dáš si?“

Jen jsem zavrtěla hlavou a odvrátila pohled zpět k popelu. Ve skutečnosti bych se moc ráda napila, stejně jako jsem začínala pociťovat nutkavou potřebu nikotinu. Jenže pomalu už jsem se začínala vzpamatovávat ze šoku a rozhodně jsem neměla v úmyslu pít něco, čeho se první dotkl upír. Myslím, že je čas na útěk.

„Nikdy by mě nenapadlo, že právě ty budeš truchlit pro jednoho mrtvého upíra,“ utahoval si Ian.

„Neboj, to se nestane,“ ujistila jsem ho. „Jen se tě snažím pochopit. Zjistit, co máš vlastně za lubem.“

„A na co jsi přišla?“ zašeptal mi do ucha.

Na chvíli jsem ztuhla překvapením. Byla jsem jako zkoprnělá. Cítila jsem na krku jeho dech ze kterého mi naskakovala husí kůže, ale strachem to nebylo. Tělem se mi rozlévalo zvláštní teplo a do plic se mi najednou dostávalo velmi málo vzduchu. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se pohnout. Jenom vědomí, že je tak blízko mě naprosto ochromovalo a já netušila proč. Bylo to něco naprosto neznámého, co mě děsilo a udivovalo zároveň.

Zaťala jsem ruce v pěsti a pomalu se k němu otočila čelem. Podívala jsem se do jeho šedivých očí, jež žhnuly nekontrolovaným ohněm, který jen zveličoval ten zmatek uvnitř mě.

„Na nic,“ přiznala jsem. „Pokaždé, kdy už si myslím, že mě nedokážeš ničím překvapit, uděláš něco co mě vyvede z omylu. Tvé chování je nepředvídatelné a v mnoha případech nesmyslné.“

„Nepovídej?“ pozvedl překvapením obočí. „Já myslel, že tebe nedokáže překvapit vůbec nic.“

„Až na tebe,“ podotkla jsem.

„Správně. Zjevně nejsi tak dobrá jako já, jak jsem se původně domníval.“

„Cože?“ vyhrkla jsem zmateně. Tohle vychloubání se mi moc nelíbilo. Jestli se chce nad někoho povyšovat, tak narazil na nesprávnou osobu.

„Myslel jsem si, že jestli je na světě někdo, kdo by se mi mohl vyrovnat a s kým by byla aspoň nějaká zábava, budeš to ty. Slyšel jsem o tobě nejrůznější historky, které tě popisovaly jako nejnebezpečnější lovkyni upírů, jakou kdy tento svět spatřil, jako zkázu pro všechny žijící upíry na této planetě. Jenže jak vidím, není to pravda ani z polovičky,“ odfrkl si posměšně.

„Takové historky bys neměl brát moc vážně, mají ve zvyku zbytečně přehánět,“ poučila jsem ho kousavě.

„To jsem taky nebral, ale stejně si mě zklamala,“ poznamenal falešně smutným hlasem. „Bylo až příliš snadné tě vystopovat, stejně tak porazit a zajat. Prostě moc jednoduché.“

„Jsi mizerný lhář,“ řekla jsem ledově.

„Cože?“ zamrkal překvapením.

„Lžeš.“

„A jak si na to přišla?“ zeptal se a založil si ruce na prsou. Naparoval se jako páv a já měla sto chutí ho něčím propíchnout a vypustit ven trochu toho vzduchu.

„Jednoduše,“ poznamenala jsem klidně a strčila si ruce do kapes. Jestli si myslí, že mě tou svou falešnou hrou nějak zmate, tak se šeredně spletl. Já se jen tak nedám a za chvíli to budu já, kdo tu bude určovat pravidla. „Jestli ti to tvé naparování baští tví upíří kamarádí, tak na mě to rozhodně dojem neudělalo. Ty totiž taky nejsi takový chladný a nebezpečný gangster, na kterého si hraješ.“

„A na to si přišla zase jak?“ otázal se hlasem, ve kterém jen těžko zakrýval svou podrážděnost.

Usmála jsem se.

„Jednoduchým pozorováním.“

„Opravdu?“

„Ano,“ ujistila jsem ho. „Musím sice uznat, že si s tím svým arogantním chováním vedeš docela dobře, ale to neznamená, že nad sebou občas neztratíš kontrolu. Copak si vážně myslíš, že si těch tvých chvilkových výpadků nikdo nevšimne?“

Pozorovala jsem, jak jeho oči potemněly a svaly se mu napjaly. Jeho dobře nacvičený lhostejný výraz byl ten tam. Z jeho tváře nyní čišela neskrývaná zloba, nenávist a bolest. Propaloval mě ďábelským pohledem, ve kterém mě celou uvěznil a nehodlal propustit. Srdce mi bilo na poplach a na čele mi vyrašil studený pot. Snášela jsem tíhu jeho divokých očí a cítila, jak se mě pomalu zmocňuje zvláštní úzkost. V ústech jsem měla sucho, každý sval v těle napjatý, jako kdybych očekávala smrtící útok. Nedokázala jsem přesně určit co, jaká emoce, tohle způsobuje. Byla jsem v pasti a netušila jsem, jak z ní ven.

Měla jsem pocit, že tam stojíme už celou věčnost. Ani jeden z nás neměl sílu odtrhnout od toho druhého pohled. Bez přestání jsme se navzájem měřili pohledy ve snaze dozvědět se něco víc. Netušila jsem, co v mé tváři vidí on, ale ta jeho byla plná nezměrné bolesti a nenávisti. Ještě jsem ho neviděla tak odhodit veškerou ostražitost. Celou dobu jsem netoužila po ničem jiném, než poznat co ve skutečnosti skrývá hluboko ve svém nitru a teď, když se mi to konečně povedlo, jsem si přála, aby se to nikdy nestalo. Z jeho obličeje sálaly tak silné emoce, které mi na chvíli připomněly dobu dávno pohřbenou hluboko v mém nitru. Dojímalo mě to. Bolelo mě to. Děsilo mě to.

Myslela jsem si, že to snad nikdy neskončí, když v tom se místností prohnal silný vítr. Rozrazil dveře, pozotvíral veškerá okna a zpřetrhal to neviditelné spojení mezi mnou a Ianem. Konečně jsem byla volná, veškeré ty zmatené pocity se náhle rozplynuly jak pára nad hrncem. Najednou jsem byla zase neoblomná a nedůvěřivá. Veškerý zmatek a rozpaky byly pryč. Jediné, co jsem teď cítila bylo deja vú, když jsem si uvědomila, že tenhle vítr a ten v kostele asi budou mít něco společného.

Jenže dříve než jsem stihla cokoliv spatři, se v místnosti zdvihla silná tlaková vlna a odmrštila mě i Iana na opačný konec pokoje. Tvrdě jsem narazila do zdi a svezla se k zemi. Trošku se mi motala hlava, ale téměř okamžitě jsem se vyškrábala na nohy, abych mohla konečně zjistit, co je to za kreténa.

Na prahu obývacího pokoje stál muž impozantní postavy a s nečitelným výrazem ve tváři si nás prohlížel. Byl oděný velice elegantně do černého fraku z počátku dvacátého století, na hlavě mu trůnil cylindr a v rukou dřímal dlouhou, ebenově černou hůlku se zdobenou hlavicí. Byl to buď herec, který právě opustil natáčení nějakého historického filmu nebo upír, který celé uplynulé století prospal. Měla jsem sto chutí začít se smát, ale něco v jeho ledově modrých očích mi v tom zabránilo. Všimla jsem si, že je docela pohledný, přestože už nejspíš není nejmladší, soudě podle stříbrných vlasu, které mu splývaly zpoza klobouku až na ramena.

„Zdravím,“ pozdravil zdvořile a mírně pokynul hlavou. Byl jako vystřižený z černobílých filmů. Už jenom stačí, aby mi přišel políbit ručku a je z něj dokonalý gentleman.

„Co tu chceš?“ vyštěkl Ian neomaleně.

Zaraženě jsem se na něj podívala. V obličeji měl už svůj obvyklý povýšený výraz, pohodlně se opíral o zeď s rukama založenýma na prsou a s odporem v očích sledoval našeho návštěvníka.

„Myslím, že odpověď znáš,“ poznamenal elegán s úsměvem na rtech.

Něco se mi na tom chlapovi nelíbilo. Vypadal jako pravý gentleman, každým svým gestem prozrazoval, že je nesmírně ušlechtilý a kultivovaný a přesto z jeho očí čišela až klukovská drzost a šibalství.

„Co jste zač?“ zeptala jsem se tentokrát já.

„Říkají mi Dimitrij Petrov,“ odpověděl a znovu se mírně uklonil. Začínalo to být vážně směšné.

„Věštec,“ dodal Ian se značným odporem v hlase.

„Rus?“ podivila jsem se. „Nemáte přízvuk.“

„Já vím,“ přitakal samolibě.

„Mohli bychom tuhle část přeskočit a přejít rovnou k tomu, proč se nás snažíš zabít?“ vložil se do toho Ian. „Myslím, že to zvládneme dost dobře i bez tebe.“

„Nezvládnete,“ zavrtěl Dimitrij nesouhlasně hlavou. „Právě, že ne.“

„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se zmateně.

„Viděl jsem budoucnost a pokud vás dva okamžitě nezabiji, bude to pro svět znamenat velkou zkázu.“

„A jak bychom mu mohli my dva asi tak ublížit?“ odfrkl si Ian pohrdavě.

„Divil by ses,“ odpověděl mu věštec klidně.

Pozorovala jsem ty dva, jak se navzájem propalují očima a přemýšlela, co mi uniká. Chápala jsem, že se objevila další bytost, která mě hodlá zabít. Takových je. Jenže nechápala jsem, proč. Zjevně to nebyl upír, tak proč mu tak strašně vadím? A co to plácal o té budoucnosti? A co s tím má společného Ian?

„Fajn, já to vzdávám,“ prolomila jsem všudypřítomné ticho. „Dimitriji, ráda jsem vás poznala,“ řekla jsem k věštci. „Iane, snad někdy příště. Já se loučím. Zatím,“ řekla jsem a vydala k chodbě. Už jsem toho za dnešek měla tak akorát dost a navíc jsem chtěla využít příležitosti a pokusit se dostat ze spárů toho otravného upíra. Nechám ty dva, ať se zabaví jak umí a já si mezitím trochu odpočinu. Nepochybuji, že si mě najdou až jim budu příliš chybět.

Jenže moc daleko jsem se nedostala. Překvapivě mi v tom zabránil zase Ian. Zastavil mě dřív než jsem se stihla dostat do chodby a odtáhl mě zpátky do rohu obýváku. Ten chlap mi snad nikdy nedá pokoj. Vypadalo to, jako bych v sobě měla nějaký magnet, který ho neustále přitahoval. Zjevně se ho nezbavím, dokud ho vlastnoručně nezabiji.

„To mi nemůžeš dát aspoň na chvíli pokoj?“ vyhrkla jsem podrážděně a snažila se vymanit z jeho sevření. Ku podivu mě bez protestů pustil.

„Nemysli si, že tě nechám tak lehce odejít,“ odvětil chladně.

„Tím jsi vám oběma podepsal rozsudek smrti,“ poznamenal věštec nezaujatě a pomalu zvedal ruce nahoru. V obličeji měl soustředěný výraz a mě se zmocnilo nepříjemné tušení, že se budou dít hodně zvláštní věci. Nebyla jsem daleko od pravdy.

„Pozor!“ Ianův výkřik proťal hrobové ticho místnosti a odstrčil mě stranou.

Nebyla jsem na něj připravená, ztratila jsem rovnováhu a upadla na podlahu. V ten samý okamžik začal od místa, kde jsem před chvíli stála sálat silný žár. Vzduch v pokoji zhoustnul a do nosu mě uhodil dráždivý pach kouře. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že mezi mnou a Ianem vyrostla nepropustná, ohnivá zeď. Ian stál na druhé straně a se zuřivým pohledem hleděl na věštce. Následovala jsem jeho pohled.

Dimitrij stále stál na prahu obýváku se stejným soustředěným výrazem. Oči mu žhnuly stejnými plameny, které v nekonečných dávkách prýštili z jeho dlaní a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Putovala jsem pohledem po celé ohnivé cestičce až k místu, kde se z ní oddělovaly dva další pramínky. Každý z nich uzavřel mě i Iana v ohnivém kruhu.

Byla jsem v pasti a měla jsem pocit, že se každou chvíli usmažím zaživa. Pomalu jsem se zvedala na nohy a rukou přitom nesmyslně pátrala po podlaze, zda tam nenajdu něco, co by mi mohlo jakkoliv pomoct. Nejspíš to bylo bláhové, ale já se prostě nemohla tak lehce vzdát naděje.

Teplota se každou vteřinou zvyšovala a vzduch se plnil nedýchatelným kouřem. Dráždil mě čím dál tím víc a já se začala za chvíli doslova dusit. Podlomila se mi kolena a oči se mi zalily slzami. Chytla jsem se za hrdlo a sípavě kašlala. Už jsem se vzdávala veškeré naděje, když v tom jsem na zemi spatřila svou dýku. Netušila jsem, kde se tam vzala, stejně tak jsem nechápala, jak to že jsem na ni nenarazila dřív, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Hlavní bylo, že jsem konečně měla nějakou zbraň.

Uchopila jsem ji a otočila jsem se směrem k věštci, který se stále soustředil na své plameny. Moc jsem toho přes závoj slz neviděla, ale musela jsem to zkusit. Nemusím ho hned zabít, pokud je to vůbec možné, stačí jen, když ho trochu rozptýlím. Možná tím získám čas k útěku.

Dále jsem na nic nečekala a vrhla dýku jeho směrem. Místností se rozlehl bolestný výkřik a plameny se začaly postupně vytrácet.

Vrávoravě jsem se postavila na nohy a rozhlédla se po zničeném pokoji. Všimla jsem si, že jsem toho prokletého chlapa trefila do ramene a vzhledem k tomu, že jeho paže krvácela, jsem se konečně ujistila, že je to člověk. Do té doby jsem o tom hodně pochybovala, ale teď jsem si tím byla jistá. Což znamená, že se dá i poměrně lehce zabít.

Jenže dříve, než jsem se stihla pořádně vzchopit a začít uvažovat, co bych vlastně měla udělat, se iniciativy chopil Ian. Teď, když už mu v cestě nestál žádný oheň, který by ho v momentě spálil na popel, zaútočil na Dimitrije s tou svou upíří rychlostí. Viděla jsem, jak do něj tvrdě narazil a pak se na místě, kde stáli, vytvořil větrný vír. Prohnal se pokojem ničivou rychlostí až jsem znovu skončila na zemi a potom odtančil rozraženými dveřmi pryč.

Omámeně jsem se za nimi dívala, dokud ze mě neopadl veškerý úžas. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. To, co jsem právě viděla, se úplně odlišovalo od toho, co jsem doposud zažila. Přestože jsem byla zvyklá denně nahánět upíry a bojovat s nimi, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je možné něco takového. Absolutně to zpřeházelo veškeré mé představy o tomhle prapodivném světě a neuvěřitelně mě štvalo, že je to zase něco nového, co neznám a nemůžu se tomu postavit.

Z tranzu mě probudil blížící se hukot sirén. Až teď mi došlo, že tohohle představeníčka si určitě musel někdo všimnout. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k východu. Poslední co chci, je setkání s policií. Nenechám se zavřít do dalšího vězení, když jsem právě z jednoho unikla. Na to mám před sebou hodně práce.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 9. kapitola: