OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 15. kapitola

22.02.2011 (10:00) • Veronica • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1291×

15. kapitola

„C-co se stalo?“ vykoktala jsem ze sebe zmateně, zatímco jsem nervózně přecházela po pokoji. Konečně jsem zase byla doma, ale to mě uklidnit nedokázalo. Chtěla jsem odpovědi na své otázky. „Co to bylo? Proč…?“ nevěděla jsem, jak mám tuhle otázku zformulovat. Netušila jsem, jak se správně zeptat na to, čeho jsem byla právě svědkem. Přestože na mě mozek řval miliony otázek, nebyla jsem schopna ani jednu z nich vyslovit nahlas. Nevěděla jsem jak.

„Měla by ses uklidnit. Víš, co? Pěkně se tady posaď, já ti půjdu přichystat pořádnou horkou čokoládu na nervy, a potom ti všechno vypovím. Zatím ale odpočívej,“ pronesl Ian s pobaveným úsměvem na rtech. Nejspíš si můj neklid náramně užíval, akorát ty jeho oči mě trošku mátly. Nebylo v nich ani kousek pobavení či výsměchu, byly spíše zachmuřené, ale žádné konkrétní pocity se v nich nezračily. Možná proto mě ten jeho výsměšný úšklebek tak popuzoval.

„Tak to bys mi měl spíš donést dvojitého panáka vodky. Nebo rovnou celou flašku,“ poradila jsem mu kousavě, což způsobilo, že se bavil ještě víc.

„Fajn, ale posadit by ses měla.“

„Nechce se mi sedět,“ ujistila jsem ho tvrdohlavě.

Až přehnaně otráveně protočil oči a ani jsem se nenadála a už jsem seděla v křesle. Chtěla jsem začít protestovat a postavit se, ale dřív než jsem stihla cokoliv udělat prohlásil:

„Odpočívej. Za vteřinku jsem tady,“ a začal pomalu couvat do kuchyně aniž by ze mě spustil oči. Nejspíš se ujišťoval, že zůstanu tam, kde jsem.

Umanutě jsem si složila ruce na prsou a vmáčkla se hlouběji do křesla. Bože, on je tak otravný, pomyslela jsem si, než stihl zmizet za rohem. Ale musela jsem uznat, že jsem ráda, že sedím. Mé rozčílení mě sice ještě stále neopouštělo, jenže jsem si neuvědomovala, jak moc jsem unavená. Ono takové cestovaní časem asi není nic moc lehkého.

To mě přimělo vybavit si všechno to, co jsem zažila. Pořád jsem netušila, jestli to nebyl jenom sen, ale ať to bylo cokoliv, bylo to dost divné. Pamatovala jsem si úplně všechno, každičkou vteřinu, kterou jsem tam strávila. Všechny události i pocity, jenom mi nedávaly žádný smysl.

Kdo byla Rose? Proč mi bylo její jméno tak povědomé a proč vypadala jako já? Ale hlavně mi vrtalo hlavou, jak vážné to bylo mezi ní a Ianem a co se tam vlastně dál stalo?

Všechno tohle mě neustále trápilo a já se nemohla dočkat, až se zeptám Iana. Má co vysvětlovat a nic mi nezabrání v tom, abych z něj ty informace dostala. Po dobrém či po zlém, to mi bylo jedno. Měla jsem však pocit, že násilí nebude potřeba. Až příliš živě jsem před očima viděla jeho tvář strhanou nezměrnou bolestí. Byla jsem si jistá, že mi to všechno řekne a ne jenom proto, že mi to vlastně slíbil, ale hlavně proto, že to sám chce. Chce se mi svěřit a ulevit své strhané duši.

„Bude večírek!“ Ian se vrátil se dvěmi láhvemi nějakého alkoholu v každé ruce a se dvěmi skleničkami k tomu. Obdivovala jsem jeho zručnost, když celý náklad dokázal bezpečně dopravit až sem a ještě položit na malý konferenční stoleček, aniž by se cokoliv z toho rozbilo. Pozorovala jsem ho, jak nám oběma nalil pořádnou dávku koňaku. Převzala jsem od něj nabízenou skleničku, zatímco on sám si s tou druhou sedl do druhého křesla, které si přisunul tak, aby seděl naproti mně. Sledovala jsem, jak se do něj ležérně usadil a upřel na mě ty své chladné oči a…

…a v tom jsem si musela dát v duchu facku. Pane bože, vždyť já jsem ho právě obdivovala! Já toho člověka nesnáším. Je otravný jako komár v horkém letním dni. Měla bych si spíš vzít lepačku a jedním švihnutím ho zabít a ne obdivovat, s jak ladnými pohyby se dokáže vyhýbat mým ranám. Sakra, kde se stala chyba?!

Pravděpodobně jsou ve mně ještě stále až příliš živé pocity Rose a na chvilku jsem se nechala unést. Tohle jsem nebyla já, za to může Rose. Ano, přesně tak to je. Přesvědčovala jsem se, zatímco mě Ian zaujatě pozoroval. Zhluboka jsem se napila svého koňaku, abych zamaskovala své rozpaky a byla schopná se mu podívat do očí.

„Myslela jsem, že mě chceš uklidnit a ne opít,“ podotkla jsem tak klidně, jak jen jsem dokázala a pevně doufala, že si nevšiml, jak se mi ve skutečnosti třese hlas.

„Nikde není napsané, že to musíme všechno vypít, ale tohle bude dlouhý večer a mě napadlo, že by nemuselo být špatné mít nějaké zásoby navíc,“ řekl a také se napil svého koňaku. Raději jsem sklopila pohled, abych nakonec ještě nezačala obdivovat jak ladným pohybem si dokáže přiložit sklenici k ústům, a kopla do sebe zbytek koňaku, abych si mohla nalít další.

Cítila jsem na sobě Ianův upřený pohled, ale zatím jsem mu ho nedokázala opětovat. Musela jsem znovu nabrat sílu a proto jsem do sebe převrátila i tu druhou skleničku. Cítila jsem, jak alkohol pomalu uvolňuje moje napjaté nervy a postupně se vracela i má kuráž. Dopřála jsem si ještě jednu skleničku v přesvědčení, že to by už mohlo stačit a poté se mu konečně podívala do očí. Uvědomila jsem si, že bych to s tím pitím neměla tak přehánět, nebo ještě udělám nějakou blbost, takže jsem svou prázdnou sklenici raději odložila na stolek, aby mě to nelákalo. Ty tři skleničky mi prozatím stačily.

„Jestli tak budeš pokračovat dál, tak mám strach, že jsem toho nejspíš donesl málo,“ podotkl pobaveně.

Zpražila jsem ho zachmuřeným pohledem, ale přesto jsem se nedokázala ubránit úsměvu, který zase pobavil Iana. Výborně, teď si ještě bude myslet, kdo ví jak není vtipný. Tomu musím učinit přítrž a tak jsem raději vyrukovala se svou první otázkou.

„Co se to vlastně stalo?“ Byla to ta nejlehčí a zároveň nejobtížnější otázka. Tušila jsem, že odpovědět na ni nebude pro Iana nic lehkého a taky, že to bude odpověď pořádně rozsáhlá.

Ian si dal s odpovědí pořádně na čas. Nejdříve si dopřál pořádný doušek koňaku a potom se na mě jen tak díval a zřejmě přemýšlel, kde má začít. Znervózňovalo mě to, ale nechala jsem ho v klidu přemýšlet. Víc než cokoliv jsem chtěla, aby mi popravdě vypověděl vše, co o tom ví a nechtěla jsem riskovat, že bych ho svými nemístními poznámkami mohla od tohoto záměru nějak odradit.

„Vše to začalo v den, kdy jsem na tebe náhodou narazil v Instituci,“ začal se svým vypravováním a já si okamžitě vybavila den, kdy jsem si šla do Instituce pro kartu s novým upírem. Bylo to jen pár dnů, co jsem dostala za úkol vystopovat Isabell, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Tolik věcí se od té doby odehrálo, ale plně jsem si vybavovala, jak jsem se při odchodu srazila s nějakým neznámým mužem. Divila jsem se, že mi to nedošlo dřív. Jenže vztek mi úplně zatemnil mozek a mě nezajímalo nic jiného, než jak se tohoto otravného švába co nejrychleji zbavit. „V tu chvíli mě úplně ochromila ta podoba mezi tebou a Rose a já nemohl jinak, než ti jít po stopě,“ pokračoval. „Samozřejmě, že jsem o tobě před tím už několikrát slyšel, ale teprve když jsem tě spatřil jsi ve mně probudila zájem o tvou osobu. Z části jsem nemohl uvěřit tomu, že se jí můžeš tak podobat a chtěl jsem zjistit čím to je. Nebylo možné, abys byla její přímý potomek, ale jak sama víš, Rose měla sestru. Tvou prababičku,“ řekl a odmlčel se. Upíral na mě starostlivý pohled a nejspíš čekal, jak na to zareaguji. Jenže se mnou to kupodivu nic nedělalo. V podstatě mi tím jen potvrdil mé dohady.

„Takže Rose byla moje prateta?“ zeptala jsem se úplně zbytečně, protože tohle by si vyvodil každý poloblb.

Přikývl.

Využila jsem následného ticha a pořádně se nad jeho slovy zamyslela. Nejvíc mě zaujala ta poznámka o přímém potomkovi Rose a hlavou mi vrtalo, na co tím asi narážel. Dříve, než jsem se ho na to zeptala, jsem si ještě v hlavě prošla vzpomínky ze svého krátkého výletu do Rosina těla a snažila se vybavit si, jestli se tam někdo nezmínil třeba o tom, že byla neplodná nebo něco na ten způsob.

„Jak jsi myslel to, že nemůžu být Rosin přímý potomek?“ zeptala jsem se konečně, když jsem si nic nevybavovala.

„No…“ chvilku o tom přemýšlel, „…myslím, že tohle bych ti měl říct od úplného začátku. Ne, že bych doufal, že mě potom pochopíš, ale aspoň budeš znát všechny souvislosti, abys mě potom mohla soudit,“ odmlčel se a dolil si koňak. Netušila jsem, co si mám o jeho úvodu myslet, a tak jsem raději vyčkávala, než začne s vypravováním.

Když do sebe převrátil celou sklenku, pomalu vstal a postavil se k oknu. Zadíval se ven, aniž by se ve skutečnosti díval na krajinu za oknem. Díval se mnohem dál. Daleko do minulosti, kam mohl dohlédnout jen on.

„Když jsem Rose viděl poprvé, připadala mi, jako princezna z pohádky,“ začal s vyprávěním hlasem zastřeným melancholií. „Vybavuji si to, jako by se to stalo teprve včera. Konal se ples na oslavu nového roku a já tyhle akce vždy shledával jako výbornou zábavu s občerstvením zdarma, jestli víš, co tím myslím,“ podotkl s lišáckým úsměvem na rtech a spiklenecky se na mě podíval. Věděla jsem až příliš dobře, co tím myslí a měla jsem co dělat, abych potlačila své přemrštěné představy, ze kterých se mi zvedal žaludek. Někdy je vážně na houby mít představivost. „Proto jsem si nemohl tenhle večírek nechat ujít.“ Zadíval se zase z okna a dal se do pokračování. „Večer začal jako vždy u sklenky whisky a mapování terénu. Zdržoval jsem se mimo dění a vybíral si oběť, když v tom jsem ji spatřil.

Byla vážně okouzlující. Hnědé vlasy elegantně upravené podle poslední módy jí rámovaly půvabný obličej, jemuž vévodily jasně zelené oči a plné rty, jež přímo lákaly k polibku. Na sobě ten večer měla elegantní, dlouhé černé šaty, které efektivně podtrhovaly její dokonalou postavu. Jednoduše mě okouzlila a já už si pomalu představoval, jak asi chutná.

Jak večer postupoval, využil jsem všeho co umím, abych ji získal. Flirtoval jsem s ní, popíjeli jsme drahé šampaňské a tančili tak často jak to jen šlo. Čím víc času jsem s ní strávil, tím se mi víc zamlouvala. Ne jen, že byla okouzlující, ale byla tak duchaplná a temperamentní, až jsem si pomalu začal uvědomovat, že ulovila ona mě a ne já ji.

Když večírek někdy nad ránem končil mé původní plány ohledně úžasné večere už byly naprosto zničeny. Uvědomil jsem si, že bych ji nedokázal ublížit ani kdyby na tom závisel můj život a tak jsem ji ve vší počestnosti doprovodil k jejímu bytu, místo toho, abych ji dovedl k sobě, tam si s ní užil krvavé orgie a poté její tělo zakopal někde za městem. Ten večer se ve mně něco změnilo. Ten večer jsem po více jak dvou stoletích zas dokázal cítit něco jiného než zvířecí touhu po krvi. Cítil jsem lásku,“ hlas se mu zlomil.

Dívala jsem se na něj se zatajeným dechem a snažila se vyprostit z kouzla jeho vyprávění. Nevěděla jsem, co si mám o tom všem zatím myslet. Nechtěla jsem dělat ukvapené závěry a tak jsem jen mlčky čekala, dokud nezačne znovu vypravovat.

„A dál?“ pobídla jsem ho, když se neměl do pokračování. Bylo na něm vidět, jak ho všechny ty vzpomínky zmáhají, ale to si měl uvědomit dřív, než mi slíbil, že mi všechno vypoví. Možná bych neměla být tak pokrytecká, ale více chápavá. Vždyť vím, že mi to poví, i když to pro něj není lehké… sakra! Ještě chvíli a začnu se k němu pomalu chovat jako k člověku.

„Když jsem stanuli před jejím bytem, v očích se ji objevil šibalský plamínek,“ rozhovořil se. „Vytušil jsem, co má v plánu, a je pravda, že já to chtěl taky, víc než cokoliv na světě, ale najednou jsem si sám sebou nebyl jistý. Měl jsem strach, že udělám nějakou hloupost, když jí dovolím, aby se mi oddala a já jí vážně nechtěl ublížit. Proto jsem se zdráhal jít s ní dál, ale jejímu kouzlu se dalo jen těžko odolat a nakonec mě přece jenom přemluvila. Pravdou je, že to byla nekrásnější noc mého dlouhého života,“ znovu se odmlčel a přistoupil ke konferenčnímu stolku, aby si mohl dolít koňak. „Následující rok byl přímo pohádkový. Rose jsem miloval z celého svého srdce, a ani když jsem se po nějaké době dozvěděl, že je lovkyně se nic nezměnilo. Zlom nastal teprve ve chvíli, kdy se ona dozvěděla, kdo jsem já.“

„Tak tomu se vážně nedivím,“ neodpustila jsem si poznamenat.

„Víš, vy dvě jste si víc podobné než si vůbec myslíš a ne jenom vzhledově. Obě jste tak živé, tak tvrdohlavé, příliš pevné ve svých zásadách a nic vás nedonutí změnit vaše přesvědčení. Ani láska, kterou ke mně cítila, ji nezbránila v tom, aby na mě po tom zjištění nahlížela skrz prsty.“

„Pokusila se tě zabít?“ vyhrkla jsem neomaleně, ale teď jsem neměla chuť hledět na dobré způsoby. Snažila jsem si samu sebe představit v podobné situaci a byla jsem téměř přesvědčená, že bych ho chtěla víc než jen zabít. Chtěla bych ho mučit, aby co nejvíc trpěl za křivdu, kterou mi způsobil. Pak jsem si ale vzpomněla na Rose a jak se cítila pokaždé, když se ocitla v Ianově blízkosti. Uvědomila jsem si, že i v okamžiku, kdy ji spalovala nenávist a touha po pomstě ho stále ještě milovala a bylo pro ni nehorázně těžké něco takového udělat, i když si to nechtěla připustit.

„Měla na mě vztek, to jistě, a taky mi smrtí několikrát vyhrožovala, ale nikdy se k tomu neodhodlala,“ odpověděl a já v jeho hlase zaslechla pobavený podtón, jako by tomu ani dnes nedokázal uvěřit. „Neměla na to sílu až do doby…“

„… kdy jsi zabil Ditu,“ dopověděla jsem za něj. Byla jsem ráda, že znám aspoň nějakou část příběhu a zároveň jsem tušila, že se právě dostáváme do oné kritické části.

„Přesně tak,“ přitakal a zadíval se mi do očí. „Tenkrát to ovšem nedopadlo tak šťastně jako teď a já si nikdy nepřestanu vyčítat, jaký jsem byl slaboch. Kdybych byl tenkrát odhodlaný zemřít stejně jako teď, nic z toho by se nemuselo stát.“

„Neříkej, že…“ hlas mě zklamal v půli cesty. Nebyla jsem schopna to dopovědět, jen jsem na něj dál v němé hrůze zírala a modlila se, aby mé domněnky vyvrátil.

„Ano,“ povzdechl si a odvrátil pohled. Dech se mi zastavil. „To s Ditou byla nehoda. Nechtěl jsem ji ublížit a jednal jsem ryze v sebeobraně. Moc dobře jsem věděl, jak si jí Rose cení a jak už jsem řekl, nechtěl jsem jí ublížit. Jenže ona byla neodbytná a nakonec mi nezbylo nic jiného než se s ní utkat a k mé velké smůle jsem vyhrál. Poté přišla Rose a nastala ta stejná situace. Vyčítala mi to, nadávala mi a proklínala a já jí v duchu dával za pravdu. Když potom došlo ke střetu, to zvíře ve mně mi nedovolilo jen v klidu počkat až mě Rose zbaví tíhy žití. Naopak mi mé instinkty přikazovaly, abych se bránil, abych přežil. A jak můžeš sama vidět, přežil jsem to.“

A tím své vypravování ukončil. Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno uspořádala a hlavně rozdýchala. Teprve až potom se mi začaly ruce třást vzteky a srdce divoce tlouct.

„Tys ji zabil?!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy. „Tys klidně chladnokrevně zabil ženu, kterou jsi podle svých slov miloval?“ Můj vztek byl v podstatě neoprávněný. Vždyť se to stalo před pořádnou desítkou let a nijak se mě to netýkalo, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že za to musí zaplatit. Když se to vezme kolem a kolem, přece jenom to byla má příbuzná.

„Jess, zas tak lehké…“ víc už říct nestihl, neboť mu má pěst zacpala ústa.

Zamrkal překvapením a zmateně klopýtal dozadu až narazil na stěnu.

„Ale jaks jí vlastně mohl milovat? Jsi přece upír, ti milovat nemohou!“ vztekala jsem se dál a bušila do něj jak do boxovacího pytle.

„Jessico, ale já…“

„Co ty?“ Ustála jsem v boxování a pobaveně na něj pohlédla. „Neříkej, že to byla nehoda, žes nechtěl. Nic co řekneš nebude dostatečná omluva,“ vmetla jsem mu do tváře a znovu ho uhodila takovou silou, až bylo zřetelně slyšet jak mu praskla kost, když se má pěst dotkla jeho nosu. V ten okamžik mu začala z nosu vytékat temně rudá krev a oči se mu zalily slzami bolesti. Ať jsou upíři jakkoliv nesmrtelní, bolest cítí stejně dobře jako lidé, akorát se jim jejich zranění hojí daleko rychleji. Hádám, že do dvou hodin bude mít nos zase úplně normální, kdežto člověku by trvalo skoro měsíc, než by se mu kost zocelila a navíc by už navždy měl ten nos křivý.

Ustála jsem ve svém běsnění. Jeho krev mi ulpěla na ruce a najednou už jsem neměla tu nutkavou potřebu rozlámat mu všechny kosti v těle. Ne, už jsem neměla sílu vztáhnout na něj ruku, sic by si to zasluhoval.

Jako v mrákotách jsem od něj pomalu odstoupila doprovázená bolestně upřímným pohledem jeho šedých očí, které mi uštědřovaly daleko bolestnější rány, než jsem já způsobila jemu. Nebyla jsem schopna to snést. Chtěla jsem být sama a tak jsem se bez sebemenšího slova otočila a odběhla do své ložnice. Pro jistotu jsem za sebou zamkla dveře a v tu chvíli jsem se zhroutila na podlahu. Už jsem to nedokázala dál unést a poprvé po několika letech jsem propukla v nezadržitelný pláč.

Slzy mi nezadržitelně tekly po tvářích a hrdlo mi otřásaly bolestné vzlyky. Už jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem dala tak volný průchod svým emocím, ale tentokrát toho už bylo vážně hodně. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy ať mi smáčí tváře, dokud jsem, naprosto vyčerpaná, neusnula.

Autor: Veronica (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 15. kapitola: