Proč? - I. • OurStories.cz ~ naše povídky

Proč by nebylo lepší zůstat zapomenut. To přece chceme někdy každý. Zalézt do skříně, přivřít dveře. Opřít se o kabáty, zavřít oči, ta samota vás láká.

25.11.2013 (09:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 470×

Atomy, molekuly, organely, buňky, orgány, tělo, člověk, lidstvo - stop. Moc daleko. Ještě jednou, srozumitelněji!

Nikolaj vchází do dveří a v ruce svírá flašku vodky.

„Co je to za svět, Petře, že od opice nás málo dělí, však to málo může dělit nás od něčeho mnohem… vyspělejšího!”

Mírně zakolísá a opře se rukou o zeď.

„Je to všechno v atomech. Všechno je to v atomech!”

Petr chvíli přemýšlí o významnosti debaty a snaží se zformulovat myšlenky sobě vlastní.

„To máte tak. Jako biolog vám bude tvrdit, že při té troše štěstí, že opice jen příbuzným je, nikoliv však vašim druhem, bychom měli mluvit o genech, ničem více. Jen to je podstata, Nikolaji. Nemluvíme o duších poletujících ve vesmíru čekajících na tělo, které se stane jejich vlastním. Jen geny, ano, geny! Atomy? No, jistě! Všechno jsou atomy. Odkud jsou? Z vesmíru přeci! A všude v tom vesmíru můžou být právě tací jako my, ba daleko inteligenčně na jiné úrovni, avšak podstata, Nikolaji, podstata. Ta je v něčem úplně jiném.”

Nikolaj sedl na židli a přisunul se ke stolu. Z kapsy vytáhl dvě štamprle a naplnil je.

„Nate! Pijte a mluvte už!”

Petr pohlédl na tu skleničku s výrazem opovržení.

„Každý den se v jistých chvílích nacházíme ve stavu ne zcela bdělém, avšak nemyslím spánek. To když máte cestu někam k lesíku, Nikolaji, zamyslíte se. Kroky děláte stejně jako byste mrkal, dýchal, zkrátka nevědomě, cesta vás vede sama. To najednou proud myšlenek se vás zmocní a přemýšlíte jako nikdy jindy. Tak se mě stalo, že dlouhou chvíli měl jsem náhle, co v té tramvaji to houpe, a mysl promění se v cosi velmi neklidného a mimo ducha svého, tělo své, snaží se najít cestu kamsi do pryč. Zkrátka, jakmile jsem si uvědomil, co za myšlenku jsem stvořil, ani slůvka zapsat nemohl jsem, byť tak jasné jako odraz v zrcadle bylo to, formulovat nebylo možno, tak jako příběh zapamatoval jsem si onu čarovnou představu.”

Oči mu sklouzly na panáka vodky. Dlouho se nerozmýšlel a s povzdechem napil se a vyprávěl.

„To když rozdíl mezi opicí a člověkem byl dán, mysl lidská daleko předstihla ty ostatní, tak můžeme se ptát, jak to všechno vzniklo, odkud to vzniklo a co z toho bude. A já si říkal, co jsem já pro tento svět, čím že jsem se zasloužil o ten dar bytí, jsoucna, co mám na světě vykonat, a hlavně, Nikolaji, co po mně zůstane. Víte, můj oblíbený autor řekl: „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby." No, něco na tom bude. Já si tu teď odbudu svoje, ale co pak? Co všechny láká na tom poznání, když stejně po smrti už jim to k ničemu není? To si vemte ty vzdělance, kteří si lámou hlavy nad vesmírnými tělesy, ale co po nich, co z nich? Objeví, doplní, upraví, popřou. A pak umřou. A to zase popřeme my je. Svět je cyklus. Jeden velký cyklus. A my nemůžeme déle čekat - musíme dělat věci tady a teď, jak by to pak vypadalo, až budem pod zemí ležet a z nás nic nezbude. No pochopitelně, dokud budou naši potomci, bude to ještě s přivřeným okem jaksi taksi, ale bude co, až budou jejich potomci? No, pořád to tak nějak bude, ale pak? Pak je konec, Nikolaji. To už se nedá nic dělat. A jak je teda možné, že ten Koperník je tak slavný, a my nic. To proto, že nepřemýšlíme. Teď budu citovat: „Jak vzniká vynález? To všichni vědí, že je něco nemožné, a pak se objeví nějaký blázen, který neví, že je to nemožné, a udělá vynález." Tak pojďme a dělejme. A ať už to dopadne dobře nebo špatně, věřme v to, věřme v sebe. Když i dítko na ulici bude znát vaše jméno, Nikolaji. Pak budeme konstatovat, že dosáhli jsme evolučního vrcholu jedince. Dále už se může dostat jen celá společnost pospolu.”

A jak tak o tom přemýšleli, zapili to ještě jednou, dvakrát, do třetice a po čtvrté na dobrou noc.

Druhého dne se zeptal Nikolaj Petra: „Povězte mi ale, proč mi to všechno vykládáte? Proč všechen ten zápal pro věc?”

„Nenadchlo vás to snad včera? Nadchlo! A jak! Já to viděl! A dneska? Uvažujete co a proč vlastně. Proč by nebylo lepší zůstat zapomenut. To přece chceme někdy každý. Zalézt do skříně, přivřít dveře. Opřít se o kabáty, zavřít oči, ta samota vás láká. Ale tak to není, Nikolaji, proto jsem tu já. Abych vám připomněl. Aby nezapomněli. Protože já bych to nikdy nedokázal.”

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování