OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 32. kapitola

29.04.2015 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1164×

Liz

Plesy a všechny možné slavnosti jsem odjakživa hodnotila jako nezáživné, ale tohle je už moc. Hrají tady jakýsi fidlalové na housle, jiný nástroj zřejmě ještě neobjevili. Lidé tančí něco neuvěřitelně pomalého a opravdu nepochopím, jak se u toho mohou tvářit tak vážně. Ale co se divím, tady se takhle tváří všichni. A nejhorší na tom všem bylo to, že jsem se nemohla hnout od Veragina ani na krok. Případně od stolu, když potřeboval někam zmizet. Kdyby to nevypadalo podivně, tak by mě nejspíš k té židli přivázal. Naštěstí pro mě si to nemohl dovolit. Jenže přesně vedle mě seděl Irian, takže jsem měla otrokáře jak z jedné, tak z druhé strany.

Sledovala jsem Veragina, prsty jsem přejížděla po poháru s vínem, které bylo až nechutně sladké, a snažila se nevnímat věci okolo sebe. Ale moc se mi to nedařilo. Král vedle mě sledoval tančící páry, Irian se staral o mě, což pojal tak, že se do sebe snažil nalít snad všechno víno na hradě, a William jako celé dnešní odpoledne postával kousek od nás a bavil se s otcem. Znovu jsem otočila hlavu k Veraginovi. Bavil se s ženou jemu dost podobnou. Nejspíš chtěl, abych žárlila, když se na mě tak nenápadně díval a zjišťoval, jak reaguji. Samozřejmě, že mi to bylo úplně jedno a pokaždé, když se otočil, jsem mu věnovala zářivý úsměv, abych ho naštvala. Dovolím si tvrdit, že se mi to celkem dařilo. Než se rozhodl vrátit zpět ke stolu. To se naše role zase prohodily a byl to on, kdo mě vytáčel na nejvyšší obrátky. Jenže pak přišli oni.

Do sálu vtrhl jakýsi muž, hluboce se klaněl a chtěl něco oznámit, ale než to stihl, vešla poměrně malá žena. Byla bohatě oblečená do stříbrných šatů a soudě podle korunky na její hlavě měla i dost vysoký titul. Nebyla nejmladší. Přibližně stejně stará jako Veraginův otec. Na ramena jí splývaly dlouhé tmavohnědé vlasy a všechny v sále přejela chladným tmavě zeleným pohledem. Ale budu upřímná, když vešel on, žena, která doposud budila takovou pozornost, mi byla úplně ukradená. Je živý! Na tom ostrově přežil! Nikdy jsem nebyla šťastnější, že Alexandra vidím. Můj doposud falešný úsměv vystřídal pravý, zatímco Veraginovi úsměv úplně zmrzl.

„Král Alexandr a královna Nathalia,“ vzpamatoval se jako první muž, který oznamoval nově příchozí hosty. Král? Veraginův úsměv se změnil v zamračení. Konečně! Konečně ho něco zaskočilo!             

Chtěla jsem se zvednout a přejít k Alexandrovi, tak jsem stáhla ruku ze stolu a už se začala zvedat, ale Irian mě násilím stáhl zase na židli. Celkem mu to myslelo na to, že měl v těle víc vína než krve. Asi by nás osoba sedící po mojí pravici nepochválila. Mě proto, že jsem se dovolila od něj vzdálit na jeden metr, a Iriana, že mě neohlídal.

„Tvoje obliba v dramatických nástupech pořád trvá, Nathalio,“ ozval se Veraginův otec. Ano, já se za ten týden, co tady jsem, neobtěžovala zjistit, jak se jmenuje.

„To tvoje záliba v nudných plesech také trvá, že, Henry? Nevidíš, že se tví hosté moc nebaví? A obzvlášť tvůj syn. Prosím tě, příteli, takhle se netvářil ani Alexandr, když jsem mu v pěti letech zakázala chytat ryby v rybníce, do kterého den předtím spadl.“ Nešlo si nevšimnout, jak Alexandr protočil oči. Tak přesně tohle jako čerstvě korunovaný král potřeboval. Teď ho nikdy nebude brát vážně. Střelila jsem pohledem k Veraginovi. Že bych toho také využila?    

„Musíme si promluvit, Henry,“ pokračovala Nathalia, otočila se na podpatku a odešla ze síně. Henrymu chvíli trvalo, než pochopil, co se po něm chce. Ale nakonec se doopravdy zvedl a odešel za Alexandrovou matkou.

V sále se rozhostilo ticho, nikdo nevěděl, co má dělat. Dokonce i ti fidlalové přestali mučit moje uši. Veragin se s povzdechem postavil, zatleskal a už byli všichni zase čilí a veselí. Kapela začala zase hrát, páry tančit a Veragin ke mně natáhl ruku. S protočením očí jsem ji přijala a nechala se vytáhnout na nohy. Nejspíš mě čekal takový typický rozhovor točící se kolem tří zásadních věcí. Být milý, usmívat se a především – lichotit! Bez toho se totiž nikam nedostanete. Když něco potřebujete, obvykle začnete hovor takhle: „Hrabě, jak se daří vaší matce?" Matka se dá prohodit s vnoučaty. Není totiž nejlepší zeptat se tak šedesátiletého muže na to, jak se má jeho matka, když hrozí nebezpečí, že je mrtvá. To se Veraginovi jednou stalo a já měla problém s tím, abych se jeho zaraženému výrazu nezačala smát.

Právě kvůli přesvědčení, že budu muset vyslechnout rozhovor s nějakou osobou, které se Salveťané musí zavděčit, jsem byla opravdu překvapená, že jsme se vydali k Alexandrovi. Už na dálku se falešně usmíval na Veragina, a když jsme dokončili naši vznešenou chůzi, tak ho sjel pohledem přetékajícím pohrdáním.

„Elizabeth, rád vás zase vidím… Veragine…“ jeho jméno znechuceně zasyčel, vzápětí se na mě usmál, jemně stiskl moji ruku, zvedl si ji k ústům a políbil mi ji. Přitom se škodolibě usmál na našeho třetího nechtěného společníka.

„Také vás ráda vidím… Vaše Výsosti.“

„Myslím, že tohle oslovení není nutné, vzhledem k vaší zítřejší korunovaci,“ usmál se na mě tím svým odzbrojujícím úsměvem. Pak nastalo na chvíli ticho. Ti dva se přeměřovali nenávistnými pohledy, přičemž se ze mě zase stalo třetí kolo u vozu. Pohledem jsem vyhledala Williama, jenže můj pohled jako magnet nepůsobil, takže jeho pozornost nepřivábil. Zase si musím poradit sama.  

„Veragine, vidíte tamtu slečnu? Určitě byste jí udělal radost, kdybyste ji požádal o tanec,“ nadhodila jsem a kývla hlavou k nějaké osobě v bohatě zdobených růžových šatech. Otočil se na mě s pozvednutým obočím.

„Opravdu? Mojí povinností je dělat radost svojí snoubence.“ Tvoje snoubenka by měla radost, kdybys jí dal konečně pokoj, chytráku. A ne, vážně se na tebe zlobit nebude, když si zatančíš s jinou a budeš pro změnu dupat na nohy jí. A věř mi, ještě ti poděkuje. Odkdy o sobě takhle mluvím?

„Právě tímhle mi uděláte radost,“ snažila jsem se mu vysvětlit a zároveň zakrýt pravý význam slov. Vždyť přece nezní nejlépe, když někomu řeknete, ať má okamžitě zmizet, protože překáží. Obzvlášť on by si to mohl vzít osobně. S protočením očí se rozhoupal k pohybu a vydal se k té slečně. A přesně v tu chvíli jsem chytila Alexandra za ruku a odtáhla ho z trůnní síně.

Na konci chodby jsem musela zastavit, abych se zase zorientovala a mohla se konečně nadechnout.

„Kam mě vedete?“

„Do mojí komnaty přece. Chci slyšet všechno! A prosím, už dost s tím vykáním, rozčiluje mě to.“

„Jak si přeješ,“ prohlásil a bez dalších řečí mě následoval. Ale netrvalo to dlouho a museli jsme zase zastavovat. Tentokrát ne proto, že bych ztratila cestu, ale proto, že se na konci chodby objevila Alexandrova matka a Veraginův otec. Nemusím nad tím ani moc přemýšlet a vím, že by to nedopadlo dobře, kdyby nás viděli spolu. Takže tudy ne.

Po nekonečném motání se hradem se mi podařilo najít svoji komnatu. Trvalo nám to něco kolem půl hodiny. Předpokládám, že Veragin si už dávno všiml mojí nepřítomnosti a teď mě někde hledá. Jako druhá možnost se nabízí i to, že mě v nejbližší době přijde navštívit Irian. Radši jsem zamkla dveře, abych stihla Alexandra někam schovat, kdyby náhodou chtěli dovnitř.      

„To je trochu děsivé,“ komentoval výzdobu mojí komnaty Alexandr. Uznávám, že je divné, když máte po všech stěnách obrazy osoby, která je vám až moc podobná – což je normální, protože ta osoba je vaše matka.

„Dříve tady bydlela moje matka. Veragin nejspíš usoudil, že mě tím naštve, ale neměl to dělat. Jsou tady tajné chodby… a opuštěné zbrojnice…“ schválně jsem to nedokončila a s potutelným úsměvem se na něj otočila.

„Říkáš to tak, že se ani nemusím ptát, jestli jsi tam byla.“

„Mluvíš, jako bys mě neznal. Ale to je přece jedno! Co Antonio? Je v pořádku?“

„Po fyzické stránce ano, ale psychicky nejspíš ne. Myslím, že se mi bude už po zbytek života vyhýbat obloukem. Nikdy jsem neviděl větší nadšení, než když nastupoval na loď do Rosilandrie. Jeho rodiče málem zburcovali celou zemi, když se dozvěděli, co se stalo.“

„To je špatné?“ zeptala jsem se se zájmem. Já přece potřebuji slyšet všechno! Úplně všechno. A taky bych se to dozvěděla, kdyby někdo nezaklepal na dveře. Podle zvuku bych řekla, že to bude nejspíš Nia. Ta mi tady chyběla! Pro jistotu jsem Alexandra zavřela do tajné chodby a důrazně ho varovala, aby nikam nechodil a čekal, než ho zase pustím dovnitř. Došla jsem až ke dveřím, z úkrytu vytáhla klíč a odemkla. Vykoukla na mě blonďatá hlava a já už se chtěla připravit na nejhorší, ale došlo mi, že je ta osoba poněkud opálenější a od pohledu milejší než Veragin.

„Williame, to je ale překvapení,“ zvolala jsem ironicky a ustoupila mu z cesty. Ve tváři měl něco, co kazilo ten typicky salvetský výraz já mám všechno na háku, nic mě nerozhodí. Zdálo se mi to, nebo se mírně zapotácel, když vcházel dovnitř? Podle toho, jak křečovitě svíral dýku, jsem odtušila, že to opravdu bude vážné. Znovu jsem zabouchla dveře a na tři západy je zamknula.

„Chce mě zabít!“ zasyčel na mě zlostně. Ale, zlatíčko, to je přece normální. Tady…

„Kdo?“

„Veragin.“ Tak to také není nic neobvyklého. On by nejraději zavraždil všechny v okolí tak deseti mil. Na to si musí člověk zvyknout. Jinak to nejde. Teda normální člověk si musí zvykat. Salveťanům nejspíš v hlavě začne blikat červené světélko a oni přestanou používat mozek.

„Nejspíš jsi mu něco udělal. Nebo se zase prostě jen nudí,“ odtušila jsem s úsměvem. Nejspíš to ode mě byla rána pod pás. Věřil mi a myslel si, že mu pomůžu. Netušil, že se mu budu akorát vysmívat. Ovládej se, Elizabeth! Bez něj bys už dávno byla vdaná, okřikla jsem se v duchu.      

„Myslíte si, že za někým pošle šest nájemných vrahů jenom proto, že nemá, co na práci?!“ vyštěkl na mě rozčíleně, přitom rozhodil ruce a mně se naskytl pohled na jeho rozřízlou zakrvácenou košili a poměrně hlubokou ránu, kterou si do teď skrýval. Tak to teda ne! Nejdřív moje chůva, teď William… Dotlačila jsem do až k posteli, pak se rázně otočila, došla k tajným dveřím a pustila Alexandra dovnitř. K jeho smůle jsem tím trochu rozvířila prach. Už v počátku toho mohutného záchvatu kašle, který jsem mu způsobila, jsem ho vytáhla ven a zatlačila do zdi, aby se zavřela.

„Williame, trošku pozměníme náš plán. Co ty na to?“

„Bude míň šílený?“

„Ne… právě naopak.“

Ráno mě Nia — s pomocí dalších pěti žen — ustrojila do svátečních šatů, o kterých jsem věděla, že je při první možné příležitosti shodím a budu se jim vyhýbat obloukem. Byly červené dlouhé s širokou sukní pokrytou zlatým květinovým vzorem. A nesmím zapomenout na to, že se v nich nedalo vůbec dýchat. Takže moje cesta ke trůnnímu sálu vypadala nějak takhle: Došla jsem ke dveřím, zhluboka se nadechla a pokusila se sáhnout po klice, jenže sukně šatů byla tak široká a korzet tolik utáhnutý, že se mi to povedlo až napotřetí. Radši ani nebudu řešit to, jak jsem se snažila projít dveřmi.

Nakonec jsem se v pořádku - sice přidušená, ale v pořádku - dostala až před síň. Veragin už tady byl i se zástupem dvořanů. Vrhl po mně takový pohled jak už dlouho ne. Obvykle to bylo něco na způsob, nedělej to, poslouchej mě, mlč, usmívej se, ale dnes mi nejspíš chtěl samolibě říct, tak a teď už ti nic nepomůže. Žádná nenávist, posměch ani provokace. Byl si až moc jistý sám sebou, že ode dneška už budu jenom jeho a poslušná milá a přátelská. Ano, všeho moc škodí, a když je to sebevědomí, tak to platí dvojnásobně.

Přijala jsem jeho nabízenou ruku a přejela pohledem všechny přihlížející. Vyhledala jsem Alexandra. Prostě jsem potřebovala někoho, kdo by mě povzbudil. Jelikož tady nebyl Nick, musel se toho ujmout on.

Vešli jsme do síně. Na schodech před trůny stál ten kněz, co se nás pokoušel oddat. Veragin poklekl na polštářek, který byl připravený na druhém schodě. Kněz začal něco odříkávat starosalvetštinou. Nakonec se pokřižoval, vzal korunu a položil ji Veraginovi na hlavu. Ten se zvedl, přešel k trůnu, otočil se na svůj lid a s žezlem a jablkem v ruce usedl na trůn. Počkali se na provolání slávy králi a byla řada na mně. U mě to probíhalo stejně, akorát s tím rozdílem, že mi dělalo značné problémy se postavit. Ale povedlo se mi to. S knězovou pomocí. Měla jsem takový pocit, že vážím o polovinu víc než normálně. Koruna a šaty to umožňovaly. Posadila jsem se na trůn a počkala, až provolají slávu i mně. Nutno podotknout, udělali to, ale s o dost menším nadšením.

Po nekonečném potřásání rukou a usmívání se mě konečně propustili. Hned jsem se vydala do komnaty, ale naneštěstí ty troje schody mě zdržely natolik, že už mám určitě zpoždění. William už čeká v tajných chodbách, Alexandr nastupuje na loď a já se ještě ani nevydrápala do komnaty.

„Ehm..." uslyšela jsem odkašlání, když jsem vylezla do druhého patra. Otočila jsem se na osobu dožadující se mojí pozornosti. 

„Co?" odpověděla jsem Veraginovi taktéž velice inteligentně. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi až do komnaty. Poděkovala jsem mu. Ale vděk mě zase přešel, když mě odmítal opustit. Všechno, co pokazit jde, se pokazí!

Začala jsem si rozepínat náhrdelník a sundávat náušnice. A přesně v tu chvíli ke mně přišel, objal mě zezadu kolem pasu a odhrnul mi vlasy na stranu. Opřel si bradu o moje holé rameno a samolibě se usmál do zrcadla naproti nám. On opravdu přišel proto, aby se mohl sledovat v zrcadle?!

„Líbila se ti korunovace?" zajímal se. Celkem úspěšně se snažil o nenucený tón. Kdybych ho neznala, věřila bych, že si chce prostě jen promluvit. Pokrčila jsem rameny a naklonila hlavu na stranu, aby mu moje vlasy napadaly do obličeje.

„Jak se to vezme. Obřad byl hezký, ale pořád se nemůžu normálně nadechnout."

„Chceš snad pomoct ze šatů?"

„Ne!" okřikla jsem ho zamračeně. Ušklíbl se a víc si mě k sobě přitiskl. Rukou jsem přejela po opasku na šatech a pomalu, co nejtišeji vytáhla dýku. Vypůjčila jsem si ji od Williama.  Byla poměrně úzká s hlubokými žlábky na krev. A taky lepkavá. Včera mi vysvětlovali - Alexandr mi to vysvětloval, William vypadal, že by to nejraději udělal sám -, jak je důležité, aby to Veragin přežil. Prý by bylo nejlepší, kdybych utekla bez toho, abych se ho pokusila zabít. Ale v tom případě nechápu, proč mi dal William otrávenou dýku.

Otočila jsem se na Veragina. Stál ve výhodnější pozici. Viděl na zrcadlo. Musela jsem ho obrátit. Nakonec se mi to povedlo tak, že jsem od něj ustoupila a postavila se tak, aby on musel stát zády k zrcadlu. Fungovalo to. A dokonce skvěle - do té doby než se rozhodl, že mě zase obejme. Dýku jsem pořád skrývala v ohybu sukně. Když se sklonil k mému krku, který vzápětí políbil, sevření kolem rukojeti zesílilo. Bez dalšího přemýšlení jsem ji vytáhla z úkrytu a vrazila mu ji přímo do břicha.

Odpotácel se dozadu, prsty si přejel po ráně. Víc už jsem dělat nemusela, když se tenhle jed smíchá s krví, člověk zemře do hodiny. Teda pokud okamžitě nezasáhne nějaký léčitel.

„Proč?" zasyčel na mě vztekle a k mému zděšení se narovnal, od opasku vytáhl dýku, o které jsem vůbec netušila, kde ji vzal. Vyrazil ke mně, sice se musel přidržovat věcí okolo, ale i tak u mě byl hned. Přiložil mi dýku na krk.

„Za tohle zaplatíš!" oznámil mi třesoucím hlasem, i ruka se mu začala třást. Jed už nejspíš působí.

Po krku mi začala stékat krev. Zkřivil tvář bolestí a volnou rukou chytil stále krvácející ránu. Sklonil dýku. Ale udělal ještě něco horšího.

„Stráže!" Jak nejrychleji to v těch příšerných šatech šlo, jsem se rozběhla k tajné chodbě. Musela jsem ty šaty trochu oříznout, abych se tam vešla. Viděla jsem, jak stráže vbíhají do komnaty, kde se Veragin opíral o stolek a snažil se propadnout dech. Víc jsem si prohlédnout nestačila, protože se stěna zavřela a William mě táhl pryč. V celém hradu se rozezvučel poplach.

„Ke zbrojnici, pak vlevo a nakonec po schodech dolů."

Byli jsme jen kousek od zbrojnice, když se před námi vynořil Irian s nějakým vojákem. Irian přejel pohledem po mně - velkou pozornost věnoval zakrvácenému krku -, pak po Williamovi. Vztekle zaúpěl, tasil meč a probodl s ním vojáka.

„Pojďte," nařídil nám a vykoukl za roh, jestli tam někdo není. Co to, sakra, je?! Následovali jsme ho. Museli jsme čtyřikrát změnit směr, protože se nám do cesty přimotali vojáci. Nebylo by nejlepší, kdyby nás objevili, ale Irian nás vždy nasměroval jinam. A k mému překvapení jsme opravdu dorazili ke schodišti vedoucímu do obrovského podzemního sálu.

Přes tu lepkavou podlahu nebylo nejsnadnější běžet, ale po několika zakopnutí, pádech - a nadávek, kterými jsem titulovala toho chytráka, co tohle postavil - a neustálém ohlížení se, jsme se konečně dostali do druhého sálu, kde bydlela ta podivná žena. Nevím, jak mě to napadlo, ale najednou mi prostě problesklo hlavou, že by se mohla vyznat v jedech a bylo by dobré, vzít ji odsud co nejdál. Našli jsme ji na prosluněné terase. Usmála se na nás tím svým úsměvem bez zubů.

„Přišli jste mě odvést pryč, že? Taky už bylo na čase!“ zvolala otráveně, postavila se, vzala hůl a za doprovodu svých dvou koček začala scházet schody až dolů k moři. William si ji nedůvěřivě prohlédl, ale vyrazil za ní.

„Myslím, že bys měla rychle zmizet a vyhýbat se Salvetu. Teda pokud by ses ráda dožila svých dvacátých narozenin,“ ozval se za mnou Irian. Otočila jsem se na něj s pozvednutým obočím.

„Zdá se mi to, nebo máš o mě starost?“ Nadechoval se k odpovědi, ale ozvalo se řinčení zbroje.

„Měla bys vyrazit,“ upozornil mě, obrátil se ke mně zády a odešel. S povzdechem jsem přešla ke schodům. Bylo to dost vysoko. Ta čarodějnice už byla dole a teď na mě hleděla s přísným pohledem, jako by mi chtěla rozkázat, že mám okamžitě slézt. Poslechla jsem ji a začala sestupovat dolů.  

Moc děkuji za hlasy a krásné třetí místo. Ani nevíte, jak moc mě to potěšilo.

A mám omluvu... přijímačky! Byla jsem tak vystresovaná, že mě psaní ani nenapadlo.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 32. kapitola: