OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 22. kapitola



Princezna bojovník 22. kapitolaKdyž se plány kazí. Pokus dostat Liz do bezpečí a velká bitva.

Liz

Nervózně jsem přešlapovala v hlavní síni. Od toho incidentu už uběhly tři dny, takže okno bylo opravené. Čekala jsem na otce a Antonia. Ten plán, co vymysleli, se mi vůbec nelíbil. Nelíbil se mi nápad, který mě posílal do Rosilandrie. Nechtělo se mi zdrhat. Ale nemohla jsem dělat nic, nemohla jsem ani nic namítnout. Do hlavní síně vešli oba princové, Nick, Lionel a můj otec. Jediný Antonio na sobě neměl brnění.

„Tak pojď,“ pobízel mě otec smutným hlasem. Zamířili jsme do přístavu, kde byla pro mě a Antonia připravená loď. Šla jsem s Nickem hodně pozadu.

„Co když to nevyjde?“

„Neboj se, Liz. Určitě to vyjde,“ snažil se mě uklidnit.

„A co když prohrajete tu bitvu?“

„To se nestane. A navíc hlavní je, že to odláká pozornost Salveťanů a ty se mezitím dostaneš v pořádku pryč. Pak se zase vrátíš,“ pokračoval.

„Hlavně na sebe dávej pozor.“

„To ty na sebe dávej pozor. Nezapomeň, že se tvoje zranění ještě nezahojila. Ty strupy ti mohou kdykoliv popraskat,“ zamumlal a stiskl moji dlaň. Otočila jsem se na něj a objala ho. Přitáhl si mě ještě blíž a políbil mě. Bylo mu přitom jedno, jestli nás někdo vidí, a upřímně, mně taky. Odtáhl se ode mě a společně jsme vešli na molo, já objala otce i Lionela, pak jsem se rozloučila s Alexandrem. Potom jsem nastoupila do velké lodi. Byla nádherná. Na přídi měla obrovskou, zlatou sochu draka. Vystoupala jsem za Antoniem na můstek. Měl na sobě bílou košili, černou vestu, kabát a plášť. Loď vyplula.

„Vypadáte nervózně, princezno,“ poznamenal a opíral se o zábradlí.

„Jsem nervózní,“ odpověděla jsem jednoduše a taky jsem se opřela o zábradlí.

„To nemusíte. Nic se vám nestane.“

„Ale co pak? Když vyhrajeme, tak sice odejdou, ale myslíte si, že to nezkusí později znovu?“ ptala jsem se ho.

„Pokud vyhrajeme tu bitvu, tak už se Salveťané neodváží zaútočit znovu. No… ale pokud vyhrají oni… Ne, to se nestane, můžete být v klidu,“ dokončil svou úvahu.

„Když myslíte… Ale Salveťani jsou chytří, pořád nemohu uvěřit tomu, že jen v našem hlavním městě měli tolik spojenců. Třeba tam měli ještě další a ti jim mohli prozradit náš plán,“ uvažovala jsem. Pomalu jsem začínala být paranoidní.

„Princezno, přestaňte s tím. Akorát ztrácíte čas uvažováním o věcech, které se nestanou,“ pokoušel se mi domluvit. Zněl trochu naštvaně. Že by ho tahle situace připravila o jeho věčný klid a dobrou náladu? Povzdechla jsem si a sklopila jsem pohled. Pak jsme tam asi dvě hodiny stáli a mlčeli. Už jsem si pomalu začínala myslet, že to skutečně vyjde. Jenomže, jako obvykle, když o tomhle člověk začne třeba jen uvažovat, hned se to pokazí. A taky že se to pokazilo. Slyšela jsem ránu. Výstřel z děla a pak jsem ucítila náraz do lodi, který mě povalil na zem. Antonio mi hned pomáhal na nohy a rozhlížel se, co se stalo. Oba dva jsme si všimli dvou lodí, které právě vyplouvaly za výběžkem pevniny. Měly na šedých vlajkách tygra a supa. Salvet.

„Palte, hned! Spusťte člun!“ řval Antonio na námořníky. Pak se otočil ke mně.

„Musíte pryč! Dva vojáci vás odvezou na člunu na pevninu, pak utíkejte co nejdál,“ vychrlil na mě a chytil mě, protože přišla další rána z děla, další otřes a další pád na palubu. Postavil mě na nohy.

„Ale co vy?“

„Zůstanu tady. Teď jde hlavně o vás.“

„Ne, nenechám vás tady. Zůstanu tady taky,“ odporovala jsem mu a vyškubla jsem svoje ruce z jeho sevření.

„Princezno, prosím,“ naléhal na mě a po tváři mu přelétl zoufalý výraz. Loď se naklonila na stranu, a když jsem se podívala na dvě nepřátelské lodě, zjistila jsem, že jedna je už u naší lodi.

„Prosím, běžte!“ volal na mě zoufale Antonio. Trhavě jsem přikývla a rozběhla se ze schodů a pak ke člunu. Jenomže mi do cesty skočil muž z druhé lodi. V ruce držel provaz a já mu narazila do hrudi. Pevně sevřel moji ruku a já cítila, jak mi praskají strupy. Podívala jsem se na svůj rukáv. Byl rudý od krve. Zkřivila jsem tvář bolestí a skácela se na zem. Vzhlédla jsem k muži. To ne. Salvetský princ Veragin. Zvedl mě na nohy.

„Všechny je zajměte!“ zařval na své vojáky a i se mnou se přehoupl na druhou loď, která se na rozdíl od té, na které jsme stáli, nepotápěla. Posadila jsem se na palubu a brzo jsem ztratila vědomí.

Probírala jsem se pomalu, ale když se mi to povedlo, zjistila jsem, že sedím opřená o zábradlí nepřátelské lodi. Takže to nebyl sen. Pokusila jsem se postavit. Asi po minutě namáhání se mi to skutečně povedlo. Křečovitě jsem se držela zábradlí, abych zase nespadla. Když jsem si byla jistá, že zvládnu i chodit, vydala jsem se ke schodům a přitom jsem vymýšlela, jak se dostat nepozorovaně z lodi. Vystoupala jsem po schodech. Zatím si mě nikdo nevšímal a to bylo dobře. To, co jsem uviděla na můstku, mi značně překazilo plány. Chtěla jsem najít Antonia a pak se společně s ním dostat pryč, ale když jsem ho našla, jak klečí na můstku, byl to strašný pohled. Vlasy měl slepené potem a svojí krví. Na tváři se mu táhl dlouhý škrábanec. Byl bledý a působil nezdravým dojmem. Na košili měl velké krvavé fleky, kalhoty měl od kolen dolů na cáry. Ruce svázané za zády. Bylo mi ho líto, chtěla jsem mu pomoct, ale ani já jsem nebyla v pořádku. Moje pravá ruka mě strašně bolela, v hlavě mi třeštilo a sotva jsem se držela na nohou. Jako by Antonio vycítil moji přítomnost, zvedl hlavu a podíval se na mě. Pohled měl tvrdý, ale bylo v něm něco, co jsem nedokázala popsat. Možná lítost nebo smutek? Nebo snad odhodlání. Mně spíš připadalo, že je smířený se svou smrtí. Teď už si mě všiml i salvetský princ.

„Princezna se probrala. Stal se snad zázrak?“ vysmíval se mi a přistoupil ke mně blíž. Instinktivně jsem couvla a málem jsem spadla ze schodů. Včas mě chytl a přitáhl mě blíž k sobě. Ušklíbl se na mě.

„Pojď se na něco podívat, princezno,“ zašeptal a vedl mě dolů ze schodů až k přídi lodě. Ten pohled mi rval srdce. Na pevnině před námi zuřila bitva. Na zemi ležela spousta mrtvých těl. A všichni zemřeli zbytečně. Salveťani stejně dostali to, co chtěli. Loď se přiblížila k pevnině a pak zakotvila. Námořníci spouštěli čluny.      

 

Nick             

Bojoval jsem s bratrem. Byli jsme daleko od hlavního dění, takže jsme měli hodně místa pro sebe. Irian se po mně ohnal mečem. Sklonil jsem se před jeho ránou a sekl jsem ho do nohy. Uskočil ode mě a svíral svoji ránu. Rychle jsem sekl ve snaze useknout mu hlavu, ale včas se sklonil. Byl už značně vyčerpaný a připadalo mi, že mě nechce zabít. Ale já ho zabít chtěl. Za všechno, co udělal, si nic jiného nezasloužil. Znovu se pokusil se mi postavit. Praštil jsem ho rukojetí meče do nosu a on upadl na kolena. Rychle jsem k němu vykročil, popadl jsem ho za vlasy a na krk mu dal meč. Chystal jsem se ho podříznout jako prase, ale pak přišly ty trubky. Zarazil jsem se. Mohlo to znamenat, že přišla posila. Jistě, ale ne nám. To, co přišlo, bylo daleko horší než posila. Bitva najednou přestala. Naši vojáci se vzdávali a pokládali zbraně na zem. Tvořili mezi sebou uličku, a když se vytvořila až ke mně, všiml jsem si, že v ní kráčí nějaký muž. Před sebou vedl někoho, koho bych poznal i na kilometr daleko. Liz. To ne. Co se stalo? Co se pokazilo? Muž zastavil přede mnou a Irianem, přitom držel dýku na Liziině krku. Zoufale mi hleděla do očí.

„Tak to vyšlo, můj pane,“ zamumlal Irian a já mu přitiskl meč ještě víc ke krku.

„Ano, příteli, vyšlo. A teď ho pusť, Nickolasi. Stejně je zbytečné vzdorovat, už jste prohráli. Princezna je naše,“ rozkázal mi. Podíval jsem se na Liz. Pevně zavírala víčka, ale i tak se jí po tváři kutálely slzy.

„Neposlouchej ho! Zabij Iriana,“ zamumlala Liz.

„Pusť ho, nebo princezna zemře,“ naléhal na mě salvetský princ a přitiskl dýku ještě blíž k Liziině krku. Váhal jsem koho poslechnout. Samozřejmě jsem nechtěl, aby Liz podřízl, ale připadalo mi, že mi jen vyhrožuje, že by to neudělal. Když jsem neodpovídal ani jsem se nehýbal, přitiskl tu dýku ještě blíž a na špičce se objevila kapička krve. Okamžitě jsem Iriana pustil. Ten se postavil, praštil mě rukojetí meče do hlavy a pak mě sekl do nohy. Skácel jsem se na zem. Svět se se mnou točil a já zíral do nebe, které jsem viděl dost rozmazaně. Slyšel jsem výkřik a pak jsem cítil ruku, která sevřela tu moji. Nadzvedl jsem se na loktech a snažil jsem se zaostřit, abych viděl do tváře Liz, která u mě klečela. Po chvíli se mi to povedlo. Po tvářích jí stékaly slzy velké jako hrachy. Natáhl jsem se k ní a utřel jí slzy. Princ a můj bratr stáli jenom kousek od nás, ale nedávali moc velký pozor.

„Uteč, dokud je ještě čas,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Ni… Nicku,“ mumlala vyděšeně.

„Rychle!“ zašeptal jsem znovu. Postavila se na nohy, ale to už ji Irian chytal za ruku a táhl k princi. Ten ji popadl za vlasy.

„Nemysli si, že utečeš!“ zařval na ni a vrazil jí facku.

„Ještě jednou jí ublížíš a slibuji, že tě zabiju,“ zavrčel jsem na něj a zvedl se ze země s mečem v ruce. Princ podal Liz Irianovi a sám tasil meč. Vyrazil proti mně a jednou ranou mě poslal k zemi. Najednou mě všechno bolelo.

„Buď rád, že tě nechci zabít, jinak už jsi mrtvý,“ zavrčel na mě. Pak kývl na jednoho ze salvetských vojáků a ten k němu přiběhl.

„Vezmi ho k ostatním poraženým, ať se dívá, jak někteří z nich umírají,“ rozkázal mu.

„Jak si přejete, Výsosti.“                 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 22. kapitola:

2. simapj přispěvatel
26.08.2014 [18:39]

simapjTa co zbožňuje tvojí povídku :D: Udělám. Ale neboj, Nick neumře. Emoticon Ani Liz neumře. Další kapitolu napíšu do konce příštího týdne, ale jelikož už zase začíná škola, tak mě bude zdržovat (měla by se zakázat). Emoticon

1. Ta co zbožňuje tvojí povídku :D
26.08.2014 [16:29]

Ne tohle neuděláš já vím, že zápletka je zápletka jenže tohle je moc. Je to jeho bratr. A ten princ Salveťanů mě tak neskutečně s**e, že kdybych mohla tak už by nebyl.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!