OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 20. kapitola

16.07.2014 (14:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1111×

Liz

Probrala jsem se. Byla jsem v lese a vedle mě plápolal oheň. Byl to snad sen? To jsem pořád s Irianem? ptala jsem se sama sebe. Pak jsem si uvědomila, že nejsem svázaná. Košili jsem měla roztrhanou a nasáklou krví. Prohlédla jsem si všechny své rány a zjistila jsem, že je mám všechny zašité. Uslyšela jsem prasknutí větve. Hned jsem se za tím zvukem otočila, a když jsem spatřila toho, který ten zvuk způsobil, jsem si hlasitě oddychla. Antonio ke mně poklekl a prohlížel si mě.

„Už se vám vrací barva, princezno, to je dobře,“ poznamenal a přiložil na oheň.

„Kde… kde je Alexandr s generály?“ zeptala jsem se. I přesto, že jsem byla u ohně, jsem byla promrzlá až na kost.

„Šli napřed, řeknou o tom králi a odvedou mu zajatce, pak pro nás přijedou. Musel jsem vám zašít ty rány, Alexandr chtěl, abych s tím počkal na hrad, ale mohla jste dostat infekci,“ vysvětloval mi a pohledem visel v plamenech.

„Děkuji, dlužím vám za tolik věcí.“

„Nedlužíte mi nic, princezno.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Taky se na mě zadíval. Na mysl mi začaly vylézat otravné vzpomínky. 

„Nad čím přemýšlíte, princezno?“ zeptal se mě, když viděl můj výraz.        

„To není důležité,“ opáčila jsem a on se na mě zamračil.

„Jistě, podle toho, jak se tváříte, tak je to důležité.“ Nepřestával se mračit. Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že dokud mu to neřeknu, tak mi nedá pokoj. To už jsem si vyzkoušela.

„Mluvte, princezno, uleví se vám,“ pobízel mě klidně. Proč musí být tak vnímavý? ptala jsem se sama sebe a hrozně mě to štvalo. Probodával mě upřeným pohledem.

„Fajn, právě jsem se dozvěděla, že moje matka byla mrcha, že jsem měla staršího nevlastního bratra a jeden šílenec mě málem zabil,“ vychrlila jsem ze sebe. Překvapeně zamrkal.

„Tím se netrapte,“ snažil se mě povzbudit. Moc se mu to nedařilo.

„Vaše matka určitě nebyla mrcha,“ pokračoval.

„Ne? Vždyť zabila svého syna a zradila svého muže.“

„Princezno, salvetský král jí zabil rodiče, vůbec se o ni nestaral,“ odporoval mi zatvrzele.

„Neřešte to, Antonio, já se s tím srovnám.“ Rozhodla jsem se ukončit tuhle debatu. Usmál se na mě a mlčel.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se ho po chvíli.

„Skoro celý den.“ To jsem spala tak dlouho? Pohled mi padl na Antoniův luk. Vypadal jako normální luk, ale měl mnohem silnější tětivu. I šípy byly větší.

„To jsou rosilandrijské šípy, princezno,“ vysvětlil mi, když si všiml mého pohledu.

„Proč jsou tak tlusté?“

„Protože se hned po výstřelu rozdělí na čtyři menší šípy. Je to účinnější a nebezpečnější. Máte mnohem větší možnost, že zasáhnete svůj cíl,“ vysvětloval mi a pohrával si s jedním šípem.  Uslyšela jsem dusot koňských kopyt. Do našeho „tábora“ vjelo pět koní. Jen čtyři z nich měli na sobě jezdce. Otec seskočil z koně a objal mě.

„Elizabeth, jsi v pořádku?“ zeptal se mě a já pocítila obrovskou bolest. Tlumeně jsem zanaříkala. Ihned mě pustil a začal si mě prohlížet. Vypadal zděšeně. Měla jsem všechny rány obvázané a zašité, i tak otce děsily.

„Ten zmetek bude trpět.“ Otec se obrátil ke koni a vysedl si na něj. Alexandr seskočil z koně a pomohl mi vysadit se na něj. Pak se vyhoupl za mě. Opřela jsem se o jeho rameno a on pobídl koně. Přitom mě jednou rukou objímal kolem pasu a druhou držel otěže.

I přes otcovo naléhání jsem odmítala zůstat v posteli. Sice jsem se sotva držela na nohách, ale nehodlala jsem zůstat v posteli. Procházela jsem zrovna jednou z menších chodeb v hradě, když jsem si všimla, že po točitých schodech vedoucích do sklepa a do vězení, zrovna vylézá Lionel. Měl na tváři výraz bezmoci.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Jak je ti?“

„Dobře, ale co se ti stalo?“

„Mně nic, ale Nickovi,“ zašklebil se na mě.

„Co je s Nickem?“

„To nevím, ale musíš s ním promluvit,“ prohlásil a popadl mě za ruku. Vedl mě po schodech dolů. Sešli jsme až dolů. Nikdy jsem tady nebyla. Otec mi důrazně zakazoval, že se nesmím k vězení ani přiblížit. Muži, kteří byli zavření v celách, si mě se zájmem prohlíželi. Někteří dokonce vstali a pokusili se mě přes mříže dotknout. Kdykoliv se některý z nich jenom přiblížil ke mně, tak mě Lionel odtáhl ještě rychleji pryč. Po chvíli jsme našli Nicka. Stál u jedné cely a naštvaně hleděl dovnitř. Byl v ní zavřený Irian.

„Nicku,“ oslovila jsem ho.

„Neměla bys tady být,“ zpražil mě ihned. Vězni začali otravovat ještě víc než předtím.

„Blázni, to vám nedochází, že se princezny ani nedotknete, že ona patří jenom salvetskému princi,“ zvolal pobouřeně Irian, který seděl na zemi a opíral o chladivou zeď. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„Nic mi na to neřekneš, Elizabeth? Přiznáváš, že je to pravda,“ dotíral na mě a mně běhal mráz po zádech. Ucítila jsem na svém rameni Nickovu ruku. Táhl mě pryč. Nick mě dovedl až ke schodům.

„Běž!“ rozkázal mi.

„Potřebuji si s tebou promluvit!“ zvolala jsem a chytila jsem ho za ruku. Beze slova se vydal do schodů. Rychle jsem ho následovala. Dovedl mě do svojí komnaty a pečlivě za námi zavřel dveře. Posadil se na postel a vyčkával, až začnu mluvit.

„Nicku, co je to s tebou?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla jak začít. Nečekala jsem, že mi odpoví.

„Jak by asi bylo tobě, kdybys zjistila, že tvůj bratr, o kterém sis myslela, že je už dva roky mrtvý, znovu objevil, unesl naši princeznu a málem ji zabil,“ zavrčel na mě a já překvapeně zamrkala a odstoupila jsem od něj. Zvedl se z postele a došel až ke mně. Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Udělal to velice opatrně kvůli všem mým zraněním.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe být zlý,“ zamumlal.

„To nic,“ řekla jsem a on mě přitáhl ještě blíž. Znovu se posadil na postel se mnou v náručí.

„Popraví ho.“

„Nicku, já s tím nemůžu nic udělat,“ zamumlala jsem roztřeseně.

„To ani nemusíš, zasloužil si to,“ dodal a zabořil tvář do mých vlasů. Mlčela jsem a držela jsem ho za ruce, kterými mě objímal kolem krku.

„I tak mi to připadá moc kruté.“

„Vůbec to není kruté, ale spravedlivé. Vždyť tě unesl a málem zabil. Salveťanům přinášel informace,“ trval na svém a na chvíli se odmlčel.  

„Mě nechá král zbičovat,“ prohlásil po chvilce a já se okamžitě postavila.

„Co… cože? Zbičovat? To nesmí, ne!“ zašeptala jsem zoufale. Postavil se a přešel ke mně.

„Přežiji to, bude to jenom třicet ran,“ snažil se mě uklidnit, ale neúspěšně. Podlomila se mi kolena, naštěstí mě v čas zachytil a posadil mě na postel.

„Klid.“

„Ne, ne, ne, to nesmí, nemůže ti ublížit,“ protestovala jsem zoufale. „A proč tě vůbec chce nechat zbičovat?“

„Měl jsem za úkol tě chránit, nedokázal jsem to,“ vysvětloval a jemně mi svíral dlaně.

„Bylo tady přes deset tisíc vojáků a neochránil mě ani jeden z nich. Tak proč chce potrestat tebe?“

„Liz…“ začal, ale já jsem se zvedla z postele a zarazila jsem ho.

„Ne, promluvím s otcem, nenechám ho, aby ti ublížil.“

„Liz…“ volal za mnou, ale já už se rozběhla ke dveřím a po schodech dolů.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 20. kapitola: