OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 15. kapitola

23.06.2014 (09:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1166×

                                                  Liz

Loučení s Nickem přišlo až moc brzy. Hned ráno si otec přál, abych přišla na nádvoří. Poslechla jsem ho. Na nádvoří bylo živo, postávala tam skupina nejméně dvou set vojáků. Nick mluvil s otcem a já zamířila k nim. Věnovala jsem Nickovi smutný pohled.

„Přeji ti hodně štěstí, Nickolasi,“ pokyvoval hlavou otec a pak odešel. Nick mě chytl za ruku a dovedl mě k místu, kde jsme měli trochu soukromí.

„Nicku,“ hlesla jsem smutně a objala jsem ho kolem krku. Zabořil mi tvář do vlasů.

„Jen klid, já se vrátím,“ ujišťoval mě a taky mě objal, ale kolem pasu.

„Ale jsi zraněný, nemůžeš přece jet do bitvy,“ zašeptala jsem a trochu se od něj odtáhla.

„Můžu, nemusíš se bát,“ odporoval mi dál.

„Jak se nemám bát, když mi odjíždíš?“ nenechala jsem se odbýt se svými argumenty.

„Dám na sebe pozor, slibuji,“ pokračoval a usmíval se na mě. Praštila jsem ho pěstí do prsou.

„Přestaň,“ zasyčela jsem na něj podrážděně. Zasmál se a přitáhl si mě blíž.

„Nic se mi nestane, a kdyby se náhodou něco stalo, tak se to už nedozvíš,“ prohlásil s úšklebkem. Do očí se mi začaly tlačit slzy, ale přemohla jsem se. Pohladil mě po tváři. „Musím jít, tak na sebe dávej pozor, prosím,“ řekl a usmál se na mě. Otočil se, popošel o pár kroků, ale pak se zarazil a otočil se na mě. Vrátil se ke mně. „Hlídej si záda, Lizie, i já si je musím hlídat,“ usmál se na mě a pak skutečně odešel.

Viděla jsem, jak se vyhoupl do Vientova sedla, a pak společně s jeho muži odjel. Rozběhla jsem se k valu, protože bylo dost možné, že ho i s družinou uvidím. Bylo jasné, že budu nahoře dřív, než oni budou projíždět propadlinou pod valem. Pak se nejspíš vydají k moři, protože se tudy dají objet mrtvé skály. Vyběhla jsem posledních deset schodů a začala jsem hlasitě oddechovat. Když jsem popadla dech, vydala jsem se k místu, kde stál Lionel.

„Tvoje láska už odjela?“ zeptal se mě šeptem, když jsem došla až k němu. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jak to víš? Nick ti něco řekl?“ nechápala jsem ho.  

„Bylo tak snadné to poznat, když tě trefili tím šípem, tak Nick se o tebe bál ze všech nejvíc, byl zoufalý, myslel si, že to nepřežiješ. A podle toho, jak se teď tváříš ty, jsem to poznal,“ vysvětloval mi dál šeptem a usmál se na mě. Přikývla jsem a sklopila zrak. „Bojíš se o něj?“ zeptal se mě ustaraně Lionel, když uviděl můj výraz.

„Jistě, že se o něj bojím,“ připustila jsem zamračeně a sedla si na hradby valu.

„Nemusíš se o něj bát. Nick se dokáže o sebe postarat, buď v klidu,“ uklidňoval mě a sedl si vedle mě. Pohladil mě po ruce. Ohlédla jsem se pod sebe. Skupina jezdů právě vjížděla do propadliny. Nick jel v čele, hrdě vzpřímený. Lionel se taky otočil a podíval se do propadliny, která mohla být tak sto metrů pod námi. „On se o sebe postará, Liz, vrátí se v pořádku,“ domlouval mi Lionel a upíral zrak k jezdcům.

Měla bych přestat. Tak se, sakra, snaž, napomínala jsem se v duchu.

„Liz, pojď, odvedu tě na hrad,“ pobídl mě Lionel a popadl mě za ruku. Nechala jsem ho, aby mě odvedl až na hrad. Posadil mě do hlavní síně a pak odešel.

Po čtyřech měsících

                                                     Nick

Dosedl jsem na starou židli, kterou jsem měl ve svém velitelském stanu. Právě jsme se vrátili z další vesnice, kterou jsme museli ochránit před barbary. Na stole přede mnou ležela mapa a Liziina dýka. Ta dýka byla opravdu úžasná zbraň. Pronikla pod každé brnění. Už několikrát mi zachránila život. Už je to tak dlouho, co jsem ji naposledy viděl. Možná už se vdala. Ne, to je hloupost. Určitě se ještě nevdala.  

„Pane, přijeli poslové se zprávami z vesnic u jezera Tionar,“ oznámil mi voják, který nakoukl do stanu.

„Ať vstoupí,“ rozkázal jsem mu a on okamžitě zmizel. Hned nato vešli tři muži.

„Generále, přinášíme znepokojivé zprávy,“ řekl jeden z nich. Zamračil jsem se, neměl jsem totiž rád tyhle tajnosti.

„Tak mluvte,“ pobídl jsem je se zamračeným výrazem,

„Za jezerem Tianor se usadili barbaři a napadají vesnice. Teď se k nim přidali ještě další válečníci, generále. Přidali se k nim Salvetští vojáci,“ vychrlil ze sebe jeden z mužů.

„Vyslali jsme zvěda a ten zjistil, že se chystají k útoku na vesnici Derioliar,“ pokračoval další.

„Hm… děkuji, můžete jít,“ povolil jsem a začal zkoumat mapu. Pokud se ukrývali za jezerem Tianor, museli být v horách. Postavil jsem se, z kožešin jsem si vyndal meč, zasunul jsem ho do pochvy a tu jsem si připnul k opasku. Za opasek jsem zastrčil Liziinu dýku a vyrazil jsem ze stanu. „Vojáci, nástup!“ zařval jsem a vojáci se začali shromažďovat přede mnou. Počkal jsem, až tu budou všichni přede mnou. „Vypravíme se do hor za jezerem Tionar, osedlejte koně a do hodiny vyrážíme,“ oznámil jsem jim a vydal se k místu, kde byli koně. Přišel jsem až k Vientovi a pohladil jsem ho po šíjí. „My už si  asi nikdy  neodpočineme,“ promluvil jsem a osedlal si ho.

                                                  Liz

Pohled z okna byl sice nádherný, ale já jsem byla smutná. Někde tam venku je můj Nick. Možná už se vrací. Možná už je mrtvý. Ne, on není mrtvý, cítím to. Dívala jsem se na koruny stromů, které už získaly tradiční podzimní barvy. Na moře, které se třpytilo paprsky právě vycházejícího slunce.

„Princezno Elizabeth, pojďte už,“ promluvila na mě chůva. Otočila jsem se na ni. Podmračeně se na mě dívala.   „Snídaně čeká, princezno,“ řekla popuzeně, když uviděla, jak se tvářím. „Vysvětlete mi, co pořád vidíte v tom okně,“ pobízela mě a dál mi držela v ruce fialové šaty. Chytla jsem šaty a chůva mi je pomohla zašněrovat. „Ještě tohle, princezno,“ řekla a na hlavu mi posadila korunku. Pak otevřela šperkovnici a začala mi vybírat náhrdelník. Nakonec vyndala náhrdelník z diamantů. Připnula mi ho na krk a já se vydala k hlavní síni. Tam už byl otec s princi. Když mě otec uviděl, obdivně pozvedl jedno obočí.

„Posaď se, Elizabeth,“ povolil mi a pokynul mi rukou, abych si sedla k němu. Poslechla jsem a posadila se. Napila jsem se z poháru a dala se do jídla. Do síně vběhli dva muži. Ukláněli se nám.

„Vaše Veličenstva,“ pozdravili nás. Jeden z nich zamířil k Alexandrovi, druhý k Antoniovi. Oba jim podali nějaké pergameny. Princové je rozbalili a začetli se do nich. Alexandr dočetl jako první a složil pergamen. Brzo udělal i Antonio to samé.

„Veličenstvo, princezno, musím odjet do své země. Zaútočili na nás Salveťané a náš král žádá, abych se vrátil,“ vysvětloval Alexandr.

„U nás v Rosilandrii je ten samý problém, musím se vrátit domů,“ dodal Antonio.

„Princové, nebylo by dobré, abych jel s vámi?“ zeptal se jich otec. Vyměnili si pohledy.

„Rozhodně by to neuškodilo, ale co princezna?“ pronesl svým sametovým hlasem Antonio.

„Elizabeth zůstane tady a bez doprovodu neopustí město,“ oznámil král a upřel na mě přísný pohled.

„Já chci jet taky,“ namítla jsem okamžitě. Všichni se zamračili.

„Je to moc nebezpečné, princezno,“ namítl Alexandr a dál se mračil.

„Ale tady je to taky nebezpečné, útočí na nás barbaři,“ protestovala jsem ihned. Vždy jsem se chtěla podívat do Rosilandrie, a i když bych si to nikdy nepřiznala, do Mergolenu jsem chtěla také.

„I tak to tady je bezpečnější, vždyť víš, co Salveťané dokáží,“ řekl otec s nekompromisním výrazem.

„Ale… ale,“ začala jsem hned protestovat.

„Elizabeth, zůstáváš tady, už jsem řekl,“ řekl a nebezpečně zvýšil hlas. Uraženě jsem se postavila a odkráčela jsem do svojí komnaty.           

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 15. kapitola: