OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh o modrovlasém chlapci - 7. část

17.12.2013 (15:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 707×

Hustou mlhou jsme pluli dál do prázdna. Čekala jsem, kdy na nás cokoli zaútočí, ale nestalo se. Dojeli jsme na druhou stranu a konečně promluvil.

„Pojď,“ podal mi ruku a já vystoupila. Pustil ji.

Oba jsme měli náladu pod psa.

„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala jsem se znovu.

„Jojo. Počítal jsem s tím už od začátku.“

Do té doby měl oči namodralé, ale v tuto chvíli měly černou barvu jako ta nejtemnější propast na světě. Zafoukal vítr. Byla v něm cítit rez. Modré vlasy mu padly do obličeje a on si je zčesáním prstů navrátil nazpět dozadu. Konečně se na mě usmál, ale vtom se země zatřásla.

Z hlubin za námi se ve vzdálenosti asi dvaceti metrů vynořil obrovský hnědý červ nebo co to bylo. Měl slizké článkovité páchnoucí tělo. Mohl být dlouhý snad sedm metrů. Damian na nic nečekal. Rozeběhl se a zasáhl ho do pravé strany. Červ vymrštil načervenalý jazyk a snažil se Damiana chopit. Nedařilo se mu.

Ještě nějak chvíli trvalo, než ho Damian zabil.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se v údivem. „Tak obrovského červa jsem snad v životě neviděla.“

„To byl Romal. Je to běžné, že rozestavuje nastražené pasti a zkouší je.“ Damian si spravil kapuci a pokračovali jsem v cestě dál.

O několik desítek minut jsme vešli nazpět do kovového opevnění.

Přece ale k Romalovi nepřijde jen tak a nezabije ho… Nebo ano?

„Romale!“ vzkřikl, když jsme vešli do jeho pracovny. Nelíbilo se mi, že jsme byli tak blízko u něj. Je to nepřítel, pravděpodobně můj vrah, a Damian se společně se mnou a s ním předtím přátelíčkoval?

„Damiane, Damiane. Nebyl rozumný nápad vrátit se sem.“ Zdi se kolem nás rozpadly a mi se objevili na písečné pláni, kde měl písek tmavě oranžovou barvu. „Tak pověz,“ začal Romal a nabral si do železné dlaně písek, „čeho si žádáš? Proč jsi přišel?“

„Zabít tě!“

„Zabít?“ zasmál se. „A co potom uděláš? Chytíš Nathaly za ruku, utečeš s ní odtud a budete si žít spokojený život beze mě? Sám moc dobře víš, že to není možné!“ Zvážněl. Zdálo se mi dokonce, že Romalova tvář na chvíli posmutněla. Ale to se mi asi opravdu jen zdálo. „Podívej se kolem! Svět je lidmi tak zničený a znepřátelený, že je další světová a doufám, že poslední, válka na spadnutí. I beze mě by byla, ale proč tedy nemít nějaké výhody.“ Ohlédl se na mě. „Až tento svět skončí, kdo ví, co se stane s lidmi, kteří soudný den přežijí.“

„Odvrátím ho! Zabráním tomu.“

„A k čemu?“ zasmál se. „Je milé, že v to pořád doufáš, ale otevři oči a zjistíš, že Bůh se k nám už dávno otočil zády!“

„Hmm…“

„Dej mi ji-“ ukázal na mě, „- a zachráním i tebe.“

„Ne!“

„Damiane… Tehdy jsem tě zachránil-“

„- a podívej se, cos ze mě udělal!“

„Lepšího člověka,“ slizce se usmál.

„Monstrum!“ zakřičel. „Já už takhle žít nechci!“ vzlykl.

Nevěděla jsem, jestli mám něco říct. Tak jsem se bála! Damian byl ale tak smutný, sklíčený.

„Nechceš? Dobře, jak si přeješ!“

Romal se po Damianovi rozběhl s elektrickým výbojem z paže. Damian mě chytil a odhodil několik metrů na stranu. Okamžitě se rozplynul na šedý prach, ale tím si nepomohl, protože ho Romal svázal formou uzavřené mlhy ve sklenici.

Jeho chraplavý křik napovídal o bolesti, kterou v sobě cítil. Chtěla jsem mu pomoct, ale… bála jsem se. Byla jsem přeci jen člověk.

Ještě nějakou chvíli jsem sledovala se slzami Damianovo utrpení. Romal na chvíli přestal, a on se tak vrátil do normálu. Jeho bezvládné tělo leželo na zemi. Tyran ale začal znovu. Mohutnou energií mu zasadil rukou do zad. Byla to zdrcující podívaná.

„Přestaň!“ zakřičela jsem a bála se, co teď bude. Ohlédl se po mně.

„Jak si přeješ,“ usmál se a poodstoupil od něj.

„N-ne, ne!“ zachraptěl Damian. „Nepřibli-li-žuj se k ní!“

Tuto jeho prosbu ignoroval. Věděla jsem, že jsem na místě mrtvá.

„Pojď se mnou a ušetřím ho,“ nabídl k mému překvapení.

„Damiane,“ vzlykla jsem. „udělám to pro tebe.“ Přijala jsem Romalovu ruku a on mi ji pevně stiskl.

„Rozhodla ses správně.“

Jen co to dořekl, Damian vstal a z jeho očí začala proudit energie ven. Těžce oddechoval a držel se za hrudník.

„Chci-chci se zeptat,“ řekla jsme rychle. „Opravdu Damiana zachráníš? Nechceš ale mé tělo na to, abys zničil tento svět?“

„Ne,“ šeptl. „Změnil jsem svůj cíl.“

Celým tělem mi prošel mráz. Damian se přestal kontrolovat. I když k nám kráčel pomalu, avšak země se pod ním bortila do malých dolíčků a ztrácela se v černé kaluži. Sice se rozhodl mé smrti zabránit, ale… chtěla jsem se opravdu obětovat. Kdyby mi Damiana zabil, nikdo by mi už na tomto světě nezbyl. Rodiče, má kamarádka; ti všichni jsou pryč. Když ale on přežije, bude to tak lepší…

„Pusť ji!“ vzkřikl Damian. Romal zakroutil nesouhlasně hlavou. „Tuhle mi neber!“

„Rozhodla se sama,“ odpověděl okamžitě. Souhlasně jsem přikývla.

„Neee!“ zakřičel a ve formě černé lávy se rozlil pod Romalovo tělo.

Opět jsem byla nucená od nich odskočit. Následně na to se objevil za ním a svojí zuhelnatělou pravou paží přešel přes jeho krk. Oddělil mu tím hlavu od těla. Ne ovšem na tak dlouho, jak si myslel.

Malé částečky elektrických spojů, které držely Romalovi většinu kostí a masa, začaly díky oddělení praskat a roztahovat se do různých rozměrů. Nic z toho jsem nechápala. Připadala jsem si jako v nějaké robotí střílečce z videoher. Měla jsem strach; jak o sebe, tak o něj.

Damiana musel tento tah stát mnoho síly, protože jen co jsem mrkla, ležel tváří v naoranžovělém písku.

Několik sekund trvalo, než se Romal vrátil mezi živé.

„Damiane. To jsi se opravdu nic za ta léta nenaučil?“ Přemístil se za mě, chytil mě pod krkem a zaklonil mi hlavu. Hlava mě třeštila, vlasy mě bolely, cítila jsem se mizerně. Romal naopak plný energie.

Damian, i když chtěl, nemohl nic říct. Sotva popadal dech mezi částečky prachu, které mu plnily ústa. 

„Damiane,“ pokračoval Romal v jeho dráždění. „Pokud mi chceš zmařit plány, máš nyní možnost.“

Cože? To mu jako dává možnost mě zabít?

„Hmm,“ položil mě na zem. „Myslel jsem si. Jsi slaboch a slaboši-“ Než stihl dokončit větu, ucítila jsem v sobě tupý předmět.

„Je mi to líto, Nathaly…“ Jeho oči plnily slzy.

Bolest, kterou jsem v tu chvíli cítila, se nedá slovy ani popsat. Zmocnil se mě záchvat strachu. Strachu o sebe.

„D-Damian-e,“ vykašlala jsem krev a v tu chvíli mě Romal zcela pustil ze sevření a bez dalšího slova zmizel.

Damian ze mě vyjmul nůž, kterým mi probodl plíci. Krev se mi tak začala silněji vlévat do dýchacích cest. Dusila jsem se, chtěla jsem plakat, ale nešlo to. Cítila jsem, jak mnou látka protéká.

Viděla jsem na něm, že nevěděl, co říct. Jak obhájit, proč udělala to, co udělal. Chtěla jsem tuhle situaci řešit. Chtěla jsem toho tolik říct, ale nemohla jsem.

Naposledy - opět - jsem ucítila další silnou bolest, než se mi vše uvnitř začalo zastavovat jako čas v mém milovaném městě.

O 2 roky později

I když to byla už dlouhá doba, co Damian vypnul svoji lidskost a navždy se stal figurkou Romalových plánů, nedokázal nevidět před očima ani na vteřinu její obličej. Snil o ní, o nich každičkou noc. V představách byli spolu, alespoň šťastni, i když realita byla jiná.

Nemohl se dočkat dne, kdy se opět jejich cesty střetnou. Budou spolu šťastni… tentokrát navždy.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh o modrovlasém chlapci - 7. část: