OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prázdná - Kapitola 1.



Prázdná - Kapitola 1.Co byste dělali, kdybyste zjistili, že neznáte své jméno ani minulost? Že máte nepřekonatelnou chuť na krev, pomalu, ale jistě se z vás stává monstrum? Nic, protože jste vůči tomu bezmocní, jednou už jste se totiž svůj život zničit pokusili, a tohle je dost možná poslední šance…

 

Od okamžiku, kdy se mi podařilo otevřít oční víčka, nevnímám nic jiného než vlastní nepravidelný dech. Bylo snazší odpoutat pozornost od ostrého světla prosvítajícího přes velká okna, zabírající celou jednu stěnu pokoje. Nejspíš někoho napadlo, jak není úžasné dopřát pacientům výhled do okrasných zahrad plných veselých a pestrých barev. Takhle vám mohou celých dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, připomínat mizerný stav, ve kterém se nacházíte.
 
Nakonec to nevydržím, odhrnu přikrývku a zkontroluji si celé tělo, abych zjistila, co je špatně. Jinak nemám co dělat v nemocnici, ne? Ovšem z žil nevedla žádna kanyla, hrudní koš nesvazovaly obvazy. Kůže nikde nechyběla ani nevyčnívala. Jen nehty, namísto obyčejné světlé barvy, ztmavly do černé. Jakmile se mi myšlenky srovnaly v hlavě, vydral se mi z úst opožděný výkřik.
 
Můj hlas, dostatečně silný na to, aby přilákal nejen zdravotní sestřičky a doktora, ale také vytvořil prasklinu ve skle, konečně trochu narušil tu optimistickou nádheru. Jak nesnáším optimisty, lžou sami sobě, když si nedokážou připustit, že svět není růžověj.
 
„Copak se stalo, slečno?“ zeptá se doktor za papírovými deskami, tužkou mezitím mířil na můj hrudník. Z očí toho muže ve středních letech nešel vyčíst soucit, nebo něco takového. Leskla se v nich pouze hladovost po informacích. Nejsem pro něj ničím jiným, než laboratorní krysou, dojde mi v tu chvíli, a než se stihnu zarazit, vyskočím s postele.
 
Tmavé zašpičatělé nehty, podobné spíše drápům, zaryju do šlachovitého krku. Na bílý plášť okamžitě dopadne první sprška krve. Zorničky se mi rozšíří stejně jako šelmě, sledující svou kořist. Už pro mě také neznamená nic jiného. Přitáhnu si palec k ústům, abych jazykem nabrala tu teplou tekutinu. Nikdy se mi nedostalo možnosti ochutnat ji, ale voní moc pěkně…
 
Ještě než stihnu polknout, začnu se střást v neovladatelných křečích. Sjedu dolů na podlahu tak nemotorně, že si záda odřu o rám postele. Kolena instinktivně přitáhnu k břichu ve snaze si ho chránit. Pohledem zabloudím ke stropu, kde byla v rohu nainstalovaná malá kamera. Nicméně s trochou pozornosti se dala bez problémů najít a zneškodnit. Mělo by to větší smysl, než rozdrápat krk tomu chlápkovi.
 
Vstanu překvapivě rychle. Každý pohyb sice způsoboval bolest, tu ale jako by vnímal pouze mozek, ne tělo. Jednou protočím hlavou, abych rozhýbala ztuhlý krk, jinou emoci na sobě nedám znát. Doktor mezitím utekl. Taková zbabělost, není hoden ani toho, aby někdo pil jeho krev.
 
„Ještě krok a poznáte sílu výbušniny pod vaší kůží.“ Hlas se vynořil odnikud, ani s mým citlivým sluchem nedokážu zjistit, z jakého směru vychází. Prsty si zajedu pod vlasy na šíji, skrývající drobnou vybouleninu. Zatnu zuby.
 
„Co chcete? Udělat ze mě chodící bombu? V obětování sami sebe ve prospěch nějakého vyššího dobra nejsem moc dobrá. Mám na to až moc ráda vlastní zadek, takže vám radím okamžitě odinstalovat tu věc v mém krku, jinak vy na vlastní oči prozkoumáte ostrost mých zubů.“
 
Drsný, ironický smích. Jedinou reakcí na mé výhružky byl výsměch. Zatnu ruce v pěst tak silně, až si v dlaních vytvořím krvavé půlměsíce.
 
„Nejste v situaci, kdy mi můžete poroučet, navíc mi dlužíte za záchranu života. Musíte zaplatit.“
 
Už ten nátlak nevydržím. Nepatřím mezi extrémně trpělivé typy. Vyhrožuje mi smrtí? Fajn, to umím taky. Nezáleží na vzpomínkách z události, která mě tu dostala, protože tahle minulost představovala část chybějící skládačky. Vlastně nezbyl žádný kousek. Nevím ani, kdo sem, natož co zavinilo voperování čipu.
 
Prudce otevřu oči. Uvědomím si nehybnost svých nohou. Ani jsem se neobtěžovala přiblížit ke kamerovému systému. Vlastně ani nemůžu, nezbývá mi nic jiného. Ten protivný, slizký chlap za rozhlasem má pravdu. Nemám na výběr. Ruce zvednu vysoko nad hlavu, ovšem úšklebek, podobný zvířeti zahnanému do kouta, z tváře nesmažu.
 
„Tak je hodná,“ pochválí mě, téměř to ignoruji, protože ve stejnou chvíli ucítím štípnutí v pravém stehně. Chci se otočit tím směrem, jenže se mi rozmaže vidění a veškeré pohyby se zpomalí. Uspávací šipku vytáhnu moc pozdě. Podaří se mi posadit do podivného sedu, kde jedna noha stlačovala druhou. Už mi chyběla síla něco na tom změnit. „Sladké sny…“ je poslední věcí, kterou přicházející mlha propustí, ovšem ta slova vycházela z takové dálky. Jejich význam mi protekl mezi prsty.
 
***
 
Motorová pila. To byl první zvuk, co narušil tmu a klid. Ze všech stran slyším chrčení známých ostrých nástrojů, jistě dostatečně silných na skácení půlky lesa, jenže zbytečných na místě prosáklém dezinfekcí.
 
Železné ostří se mi zabořilo do lýtka. Má reakce se dala odhadnout na bolestivé vytí, otevření očních víček. Jenže ze rtů se mi vydral jen jeden sten. Ta bolest mě vzrušovala pomalu víc než soulož.
 
„Líbí se ti to, viď maličká?“ Po tváři mi přejedou dlouhé, lepkavé prsty. Přistihnu se při pomalém otvírání očí. Nesnažila jsem se s tím bojovat, přestože to, co uvidím, se mi nebude zamlouvat. Nade mnou se nakláněla vysoká seschlá žena. Celé tělo se podobalo sukovité větvi. Dlouhé černé vlasy nedbale splývaly až k jejímu pasu. Spodní část obličeje zakrývala zdravotnická rouška, takže šly rozeznat pouze černé, hluboké duhovky a nespočet jizev, rozsetých po širokém čele. Okamžitě chci řasy opět slepit k sobě. Usnout. Vnímat pouze tmu. Jenže vyzáblé prsty v gumových rukavicích mi násilím udržely oční víčka otevřené. „Jednou mi poděkuješ. Vždycky je lepší vědět, co se s tebou děje, takže ti to teď ukážu.“ Paže se stáhly a jejich majitelka začala něco horlivě hledat na pracovním stole plném skalpelů a obvazů, pak pozvedne tyč metalické barvy, vytvarovanou do nepravidelného útvaru. Položí mi ji na klín. „Tomuhle kovu říkáme ethenit, je prakticky nezničitelný. Říkám ti to, jen aby sis uvědomila, jakou vzácnost máš teď v těle.“ Znovu si prohlédnu své nehty. Ať mi tahle kreatura řekne cokoli, už mě to nijak neohromí, možná i proto, že my dvě se od sebe až tak moc nelišíme.
 
„Není to náhodou protizákonný?“ namítnu nezaujatě. To ženu celkem zklame.
 
„No, nejspíš ano, nikdy nás nenapadlo to zjišťovat, na mrtvé se zákony nevztahují.“ Na mrtvé. Instinktivně si zajedu pod tričko, abych nahmatala tep. Stále je stabilní. „Nejsi doopravdy mrtvá, jen všichni tví známí tvé tělo dávno pohřbili. Teď pracuješ a žiješ tady, v kobce. Občas vylezeš ven a uděláš nějakou službu pro stát, to je vše. Vlastně můžeš žít téměř normálně.“ Slova u mě vyvolají záchvat smíchu.
 
„No jo, tenhle lákavý život, co mi tady nabízíš, je naprosto bezvadný, až na to, že nemám identitu, to znamená smrt, takže mi pověz, co vlastně doopravdy jsem?“
 
„Prázdná. Už prakticky nemáš žádné emoce, tvá lidskost je pryč. Tady na tomhle místě je vás několik, všichni zde se rozhodli svůj život ukončit, protože pro ně neměl smysl, my tady dáváme nové začátky. Nekončí zde však každý, záchrana mrtvého těla je finančně i časově náročná, je jen pár vybraných. Zvoleným se do žil vpravují látky posilující smysly, sílu, obratnost. Tahle poslední ti kompletně předělala kosti, stačí to do jedné z nich vpíchnout a rozšíří se po celé kostře jako mor.“ Cinkne palcem o stříkačku se stříbrnou tekutinou. „Za chvíli pocítíš první následky, proto tě musím přivázat. Možná pocítíš i halucinace, ale nemusíš se ničeho bát, já tu s tebou zůstanu.“ Žena mi ruce připevní k posteli koženými řemeny. Stejně tak i trup, krk a nohy. Měla pravdu. Zrovna když dotahovala poslední popruh, země se pode mnou začala houpat. 

Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prázdná - Kapitola 1.:

4. storyteller přispěvatel
31.10.2016 [15:33]

storytellerTo jsem moc ráda, snad se bude líbit i nadále Emoticon

3. Ree přispěvatel
30.10.2016 [22:49]

ReePovídka se mi moc líbí. Vypadá zajímavě. Už se nemůžu dočkat na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. storyteller přispěvatel
26.10.2016 [17:14]

storytellerDěkuju moc, příště si dám pozor. Emoticon

1. Poisson admin
26.10.2016 [15:53]

PoissonPro příště jen upozornění - pokud na přímou řeč navazuje další slovo (obvykle sloves), píšeme ho s malým písmenem bez ohledu na to, zda řeč končí ,.?! (např. „Tak je hodná,“ pochválí mě. nebo „Není to náhodou protizákonný?“ namítnu nezaujatě.). Tentokrát jsem ti to coby nováčkovi upravila, abys viděla, jak to má vypadat.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!