Přátelství až za hrob II - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aria & Adam začnou probírat, co se, sakra, stalo s Jade, ale Adam kupodivu začne být podezíravý. Ovšem na scéně se objeví záhadné postavy, který zasáhnou právě včas, ale čemu?

28.09.2013 (13:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 173×

ARIA

Neměla jsem náladu absolutně řešit to, že se našla nějáka dívka. Věděla jsem, kdo to musel být. Střelila jsem pohledem k Jade. Nechápala jsem, co se to děje. Rozhodně jsem tomu chtěla přijít na kloub. Vlastně začala jsem trénovat s kuší, když mě neotravoval Nate, a posilovat. Nikomu jsem nechtěla říct, co mám v plánu. Nemohla jsem, byla jsem si jistá, že se to může zvrtnout, a co? Byla jsem s tím smířená.

„Adame, dneska nepočítej s běháním,“ šeptla jsem mu, jen se na mě podíval tázavě. „Já už něco mám,“ nahodila jsem omluvný pohled a nakonec přikývl. „Uvidíme se asi zase ráno,“ pousmála jsem, věnoval mi úsměv taky.

„Nechápu, co se to s Jade stalo.“

„Říkal jsi, že je jiná. To jako, že...?“ Odmlčela jsem se

„Prostě si mě nepamatuje, a pochybuju, že tebe bude.“

„Máš pravdu, to už by k nám dávno přišla,“ kývla jsem.

„O co tady, sakra, jde?!“ Nechtěla jsem se zmiňovat o upířicíh věcech, ale najednou, když je do toho zapletený i Adam, tak co mám dělat?

„Ráda bych ti to řekla, ale sama nevím.“

„Musíme to zjistit.“ Podívala jsem se na něj, jestli to myslí doopravdy vážně.

„Zjistit, jasně, a víš jak?“

„No ne, ale přece nějaký způsob musí být.“

„Možná taky je.“ Pořád mě to táhlo k té samé myšlence, ale proč? Proč by se to týkalo mě a Adama? Aspoň to tak vypadalo, jelikož Jade byla tady a kluci nikde. Takže by to nedávalo přece logický smysl. Začínala jsem se ztrácet sama ve vlastních myšlenkách. Tohle se musí vyřešit jednou pro vždy přece.

„Arie, ty zase o něčem víš?“ pozvedl obočí.

„No, momentálně mě nic nenapadá,“ zavrtěla jsem hlavou, ne, jeho do toho tahat prostě nebudu, i když už v tom je namočený tak jako tak. Nechtěla jsem, aby ho to stáhlo hlouběji. To prostě nedovolím.

„Takže můžeme začít, přemýšlet.“

„Ne, Adame, nechme to být, prosím,“ zažebrala jsem, chtěla jsem ho zachranit před problémy.

*Jade P.O.V.*

Skončila mi škola. Konečně jsem mohla vypadnout z toho zapadákova plnýho idiotů.

Procházela jsem se městem, protože jsem nechtěla ještě domů a vidět se tak brzo s Erikem. Nesnášela jsem ho od prvního momentu, co jsem jej spatřila šklebícího se, a tak divně po mně sjížděl pohledem, když mě Chris dovedl k sobě do domu. Ne že bych se jej bála, ale už tehdy jsem cítila, že on je zlo. Tedy, ne že bych já byla andílek, nad tím jsem se musela pozastavit.

Tohle ubližování mi bylo proti srsti ze začátku, ale zvykla jsem si. Možná jsem jako člověk byla hodná, ale proč jsem zemřela tak brzy? Vždyť je mi kolik? Dvacet? Devatenáct? Ze všeho toho přemýšlení by jeden dostal migrénu. Pohlédla jsem doprava – šťastná rodinka, doleva – šťastný pár, vzdychla jsem a protočila oči. Přitom mi pár nalevo byl více sympatický než rodina. Že bych jako člověk neměla rodinu, ale měla přítele? Záviděla jsem oběma. Rodině, že byli spolu, dýchali a měli se o koho opřít, a páru, že měli jeden druhého. Byli šťastní oba. Rodina i pár.

Ztuhly mi nohy při kroku a já to ucítila. Krev. Sice jen pár kapiček, ale bylo to tu. Zčernaly mi oči, ale díky brýlím si toho nikdo nevšiml, otočila jsem se směrem, odkud vycházela ta omamná vůně, a vydala se tím směrem. Netrvalo mi to dlouho a za chvíli se mi rozprostřel výhled na osobu sedící na zemi zády ke mně. Byla to dívka, hádala bych, protože měla dlouhé vlasy, vlnité a ohnivě červené. Potichu jsem se kradla k ní jako šelma, to jsem uměla. Vycenila jsem svou pýchu a natáhla se k jejímu krku.

„Teď!“ křikl kdosi a už jsem letěla vzduchem. Co to, do prdele...

Dopadla jsem tvrdě na zem a nade mnou se skláněl nějaký kluk s kudrnatýma vlasama, zavrčela jsem na něj, jen mi to oplatil a dusil mě svými drápy. Počkat. Drápy?! WTF!?

„Počkej, nezabíjej ji, je to mládě.“ Mládě?! Očima jsem zabloudila na osobu stojící v pozadí. Byl to vysoký chlap s černými vlasy, nikde jsem však nemohla najít tu dívku.

„Ale je jednou z nich, ať je novorozená, nebo ne,“ proneslo to stvoření nade mnou, stále mě propalujíc pohledem.

„Isaacu,“ pronesl muž klidným tónem. Isaac, jak mu alespoň ten muž řekl, znejistil. Bod pro mě, kámo. Okamžitě jsem toho využila a kopla jej do intimních partii, vytřeštil oči, tak jsem jej ze sebe shodila a pokusila se zdrhnout svou rychlostí. Najednou jsem prudce narazila do zdi. Tedy, přišlo mi to jako zeď, jen jsem dopadla zadkem na zem.

„To snad...“ slyšela jsem šeptnout toho muže. „Jade?“ Zvedla jsem pohled při vyslovení mého jména.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování