Přátelství až za hrob? - 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Právě Aria najde Jade, ale dostane se do maléru. Kdo ji z toho vytáhne?

07.08.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 323×

ARIA

Vešli jsme do skladiště, ale bylo prázdné. Marně jsem doufala, že tam někde Jade bude. Povzdechla jsem si.

„Justine, myslela jsem, že tady bude. Kde může být?“ trochu jsem zakňourala, nechtěla jsem přijít o moji jedinou dobrou kamarádku.

„My ji najdeme, budeme doufat, že Derek bude mít to štěstí.“ Cítila jsem z něj něco, co nenaznačovalo moc dobrou naději. Měla jsem o ni šílený strach. Rozhlédla jsem se kolem. V hlavě mi něco probliklo. Dostala jsem šílený nápad. Jenže jak ho uskutečnit? Kromě toho, Justina mám pořád za zadkem, abych mohla něco udělat.

„Musí být něco, kam by ji unesl. Něco, já nevím,“ rozmáchla jsem rukama, když se Justin nedíval, potichu jsem zvedla ostrou věc a strčila do kapsy. Byla jsem si jistá, že tohohle si nevšimnul. Měla jsem napůl vyhráno, ale teď hledat dál.

„Ario, nech mě chvíli přemýšlet.“ Přemýšlel, začala jsem nervózně přešlapovat po místnosti, než se konečně odtrhnul od myšlení.

„Možná jsem našel něco, kde bychom to mohli zkusit.“

„Dobře,“ přikývla jsem a vydala se pomalu za ním.

„Řekneš mi, kde to je?“ Podívala jsem se letmo na něj a udělala prosebný pohled. Povolil, sláva. Justin se na mě pootočil, vypadalo to, že chvíli přemýšlí.

„Doufejme, že nás nikdo neposlouchá,“ zašklebil se a pak pokračoval. „V lese je jedna opuštěná chatka, kousek od ní je řeka. Možná by mohla být tam.“

„Myslíš si, že by tam opravdu mohla být?“

„Jiné místo mě už nenapadá.“ Polkla jsem, najednou jsem zakopla a byla jsem na zemi. Opatrně a nenapadně jsem zvedla kámen, schovala jsem ho do bundy. Tohle se ještě bude hodit.

„Jsi celá?“

„Jo, jsem,“ kývla jsem, Justin mi pomohl na nohy. Chvíli jsme ještě pokračovali v cestě.

„Justine, promiň,“ polkla jsem.

„Za co se omlouváš?“

„Za tohle.“ Vytáhla jsem kámen a pořádně jsem ho praštila do hlavy. Nebo vlastně do místa, kde stačí jenom praštit a člověka omráčíte. Na upíra jsem to nikdy nezkoušela, ale fungovat to muselo asi nastejno. Justin se najednou svalil na zem, fungovalo. Upustila jsem kamen a přešla jeho ležící tělo na zemi.

„Jinak to nešlo.“ Pokračovala jsem podle rady Justina, kde by ta chata mohla být. Vlastně jsem běžela, abych se tam dostala dřív než oba bratři. Rozhodla jsem se jednat na vlastní pěst. Nenecham Jade v tom samotnou. Po pár minutách jsem konečně doběhla k oné chatě. Nadechla jsem se, abych popadla dech, a vešla jsem dovnitř. Našla jsem ji.

*Jade P.O.V.*

Ozvalo se skřípění dveří, pootočila jsem hlavou ke dveřím, když vtom něco přiletělo na zem. Pohlédla jsem na to a se zdešením zjistila, že je to tělo – docvaklo mi to, když jsem uviděla její přívěšek.

„Ario!“ vykřikla jsem. „Co jste jí udělali?!“ Jediné, čeho jsem docítila, byla další rána do obličeje. Au.

„Dost, zabiješ ji,“ ozval se Chrisův hlas. Díky bohu. „Aria žije, je jen mimo. Přivažte ji naproti ní a buďte ostražití, když nás našla ona, bratři budou blízko.“

Pozorovala jsem toho vysokého blonďatého, jak ji bezcitně přivazuje. Neměla jsem ho ráda, a to samé cítil i on. Už dva dny mě mlátil, kdykoliv jsem řekla něco proti jeho srsti. Taky jsem musela vypadat. Když odešel, otočila jsem se na Ariu.

„Ario?“ špitla jsem, nic. „Ario?! Ari, prosím, vzbuď se.“

Najednou zamžikala očima a rozkoukala se. Zasýpala bolestí, ale když si mě všimla, usmála se.

„Žiješ,“ pronesla tiše. Zasmála jsem se slabě, protože mě bolela pusa a rty.

„Co se stalo? Kde jsou kluci? Jak to, že jsi tu?“

„Já... Justin mi řekl, že tohle je poslední místo, kde bys mohla být, tak jsem jej omráčila,“ pronesla a zrudla, styděla se za to. Zaprosila jsem boha, aby ho neudeřila moc a co nejdřív se sem dostal. Kdo ví, co s náma chtějí udělat. „No, a pak jsem se řízla, když jsem zakopla, a... bum.“ Pohlédla na mě a zamračila se. Asi si všimla tu. „Co se stalo tobě? Proč jsi tak dobitá?“

Nadechla jsem se.

„To ten blonďatý – Erik. Nelíbím se mu a... nechodí daleko pro ránu. Je to zlé?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Vypadáš jako zombie, Jade.“

Povzdechla jsem si, když se znovu otevřely dveře, zase Erik. Polkla jsem a instinktivně se nalepila na zeď za mnou. Usmál se. Klekl si ke mně a silou mi nalil vodu do krku, polovina mi stejně stekla po tváři, jen se zasmál a to samé udělal u Arii.

„Měly byste se rozloučit spolu, máte poslední chvíle života, krásky,“ usmál se na Ariu a pohledem vyhledal i mě. „Tebe si vychutnám nakonec,“ zasmál se a tvrdě mi přejel prstem přes rozbitý ret, sykla jsem bolestí a do očí mi vyhrkly slzy.

„Pusť ji!“ vyštěkla po něm Aria, o pár vteřin později už měla i ona jednu modřinu navíc a už se zavíraly dveře.

„Neměla ses ozývat.“

„Nebude tě přece týrat, upírský šmejd.“

Hlavou jsem se opřela o zeď a jen se tiše modlila, aby tohle peklo už skončilo.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování