OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poznamenaná krví - 1. kapitola

23.12.2011 (16:00) • Rin • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 930×

Večer, před střední školou:

Černá limuzína zastavila vedle obyčejné, příměstské střední školy, z auta vystoupila mladá slečna, vlasy jí sahaly do půli zad a měla nečitelný výraz, za ní se objevila vyšší blondýnka. Zrzka, silnější hnědovláska s mastnými vlasy a nakonec ona, ta kterou nenáviděla, její nevlastní sestra.

„Tak co, Nino, jak jdou kšefty?“ pohrdavě se usmála a dala si tmavé sluneční brýle do vlasů.

„No, taková kurva, jako z tebe ze mě nebude,“ odvětila znuděně.

„Viděla jsem tě se poflakovat po mé části města.“

„No a co!“ skočila jí do řeči rozhořčeně Nina, nesnášela ji, vždy se chovala jakoby byla něco víc, jak ona, dobře - sice její otec byl mafián, ale jejich matka byla servírka.

„Přišla jsem ti dát poslední varování, ještě jednou a nedopadneš dobře!“

„Naser si!“ vykřikla, ztratila nervy, nechápala, proč se do ní pořád naváží, živila se tak, jak uměla! Spolu s Ninyímy nervy se vytratila i Cindyina trpělivost.

Cindy se napřáhla a pěstí udeřila Ninu tak silně, až spadla na zem, kývla na své společnice, které se do ní pustily, kopaly do ní do té doby, než se nad ní Cindy naklonila.

„Tak co, už jsi přišla na to, že potulovat se po mé části města se nevyplácí?“ řekla a výsměšně se na ni podívala. Nina využila to, že se k ní naklonila tak blízko a vrazila jí facku. Cindy si s úsměvem slízla krev z koutku úst.

„Nic lepšího neumíš?“ zasmála se a kývla na své společnice, které se do ní opět pustily.

Nina nekřičela, byla zvyklá na nějaký ten kopanec, proč by ne, vychovala ji ulice, její sestra ji už odmala nesnášela, měla matce za zlé, že má dítě s někým jiným, něž s otcem. Kterého podvedla, když byl ve vězení, odseděl si tři roky za krádež auta, posměšně se usmála, upír a nechal se chytit při takové hlouposti.

Cindy koutkem oka pozorovala své společnice, jak do její „sestry“ jedna po druhé kopají, nechtěla, aby žila takhle, aby ji musela takhle týrat za to, že vkročí do jejich části města, kam podle pravidel nesměla žádná jiná prostitutka a ona ty pravidla porušovala a to nemohla přehlížet.

A slečny, které pracovaly pod ní, také samozřejmě ne, varování dostala už po dvakrát, vlastně jen jednou, když jí volala, nezvedla jí to, Cindy se jí ani nedivila, po tom všem co jí udělala.

Jenže ona byla dědičkou otcova impéria a podle toho se musela chovat.

Přišla blíže, jen co to její společnice uviděly, okamžitě svého útoku zanechaly, Cindy se posměšně usmála, ale v očích měla smutek, nechtěla, aby to zašlo až takhle daleko, sáhla do kapsy svého saka, které ladilo s černými, do půli stehen sahajícími, upnutými černými šaty a jehlovými podpatky na sedmi centimetrovém podpatku a hodila po ní pár bankovek.

„Tady máš, aby ses mohla nějaký čas živit bez šlapání, s tím tvým obličejem těžko seženeš nějakého klienta,“ řekla, její společnice Ninu zvedly, upravily ji a rozešly se každá jiným směrem. Nina vypadala dost bledě, byla shrbená a ztěžka dýchala, ze spánku jí tekla krev a její obličej zdobily modřiny a šrámy.

„Varovala jsem tě, příště si to vem k srdci, ať nedopadneš ještě hůř.“

Otočila se a nastoupila do auta, které se hned rozjelo pryč, Nina si otřela krev, která jí tekla z nosu a sesbírala ze země bankovky.

„Stejně tě jednou zabiju,“ pronesla tiše a odešla, útok připomínaly jen skvrny od krve, které zdobily popraskaný beton.

„Udělalo ti to dobře?“ ozvala se osoba sedící naproti Cindy.

„Zklapni, Davide!“ zasyčela.

„Ale no tak, snad se na mě nebudeš zlobit, drsňačko, vždyť víš, že se tě nebojím,“ řekl a blýskl po ní oslnivým pohledem.

„To mi je, víš kde,“ řekla pohrdavě a kopla do sebe panáka whiskey.

„No jo, dceruška mafiána, já zapomněl.“

„Ty si svého života dvakrát moc neceníš, že?“ řekla s vražedným úsměvem na rtech.

„Ne tak, jako ty.“ Cindy si jen pohrdavě odfrkla.

„Ale no tak, vím, že to chceš, vidím to na tobě, cítím tu touhu z tebe,“ škádlil ji a naklonil hlavu na stranu a odhalil tak místo, které pro Cindy bylo neuvěřitelné pokušení.

„Víš, co mi můžeš,“ zabručela a dolila si do sklenice whiskey, kterou sledovala s hraným zájmem.

„Neříkej, že ji nechceš?“ usmál se, vytáhl nůž a chystal se říznout do krku, dříve než to stihl udělat, mu Cindy vytrhla nůž z ruky a chytla ho pod krkem.

„Mě nebude nikdo vydírat, když budu chtít, sama si tvoji krev vezmu a nebudu se tě ptát, můžeš být rád, že tě nechám naživu!“ zasyčela a špičáky se jí začaly prodlužovat. Měla pod palcem všechny prostitutky, drogové dealery, pasáky a démony. Její sestra nebyla to, co ona, jen její otec, který je již dávno po smrti, sama ho zabila a převzala tak nadvládu nad tímto nicotným světem.

Předklonila se dopředu, zabodla své špičáky do jeho krku a sála tu blahodárnou tekutinu, David blaženě vydechl, neznal drogu, která by byla lepší, jak upíří jed, jen to mělo malou nevýhodu, hodně rychle se na ni navyká a když mu nenabídne svoji krev, stačí jediný sluneční paprsek a bude z něj prach.

Po několika dlouhých minutách se Cindy odtrhla od jeho krku, plně syta, podívala se na Davidův blažený úsměv a vystoupila z auta, které zastavilo před jejím domem, který byl na konci města schovaný v hustém lese. Auto se rozjelo do garáže a Cindy vešla hlavním vchodem do útrob domu.

„Paní, už jste se vrátila, měli jsme o vás strašný strach!“ spustila pokojská hned jak prošla dveřmi.

„Nějaké nové zprávy?“ zeptala se ignorujíc její hubování.

„Ano, vše máte v pracovně,“ sdělila, uklonila se a vrátila se k uklízení. Cindy si pověsila kabát na věšák a vyšla po točitých zdobených schodech nahoru do své pracovny, prošla chodbou, kterou zdobily sochy a obrazy, nikdy si na takové věci nepotrpěla, ale její otec měl nejspíše jiný názor. Otevřela masité, vyřezávané dveře a vešla do pracovny, kterou doprovázela vůně skotské a tabáku, pracovna dříve patřila jejímu otci, jako malá sem za ním chodívala si povídat. Někdy si tu tajně četla knihy, které vyprávěly neuvěřitelné příběhy o vílách a jiných démonech.

Otec se vždy snažil o to, aby byla silná a měla v tomto světě autoritu, jen co se mu to podařilo a poslouchali ji všichni démoni zde, zabila ho. Zabij, nebo budeš zabit, říkával. Cindy odtrhla pohled od hořícího krbu a usedla za stůl, na kterém byly poházené různé papíry, tady trávila nejvíce času.

Vždy se smála všem těm povídačkám o upírech, kůl, svěcená voda, ani jedno jí nevadilo, zabilo by ji jen useknutí hlavy nebo přímé vystavení polednímu slunci a to se nikomu nepodaří, upír si k tělu nikdy nikoho nepustí, jen svoji potravu, kterou má dokonale omotanou kolem prstu a v poledne se nikde nepotuluje - když nemusí.

Sáhla po jedné z obálek, ale její prsty se těsně nad ní zastavily, nadechla se a ucítila kouzlo? Stáhla ruku pryč a zamyšleně pozorovala obálku. Zavolala Ute – pokojskou.

„Ano, má paní?“ řekla hned, jak se objevila ve dveřích.

„Řekni všem, ať se okamžitě sbalí a vezmou auta, stěhujeme se do Prahy.“

„Ano, má paní,“ odvětila a odešla, následujících pár minut bylo slyšet jen odjíždění aut. Až, když měla úplnou jistotu, že v domě nikdo nezůstal, vzala pár papírů a dala je do složky, chytla stůl, převrhla ho, vzala louči, která zde byla jako ozdoba, zapálila ji a podpálila štos papírů, ležících na zemi.

Jen co to udělala, proskočila velkým Francouzkým oknem a ladně přistála na zemi, jen co dopadla na zem, domem se nesl obrovský výbuch a plameny ohně olizovaly střechu domu. Cindy se pousmála, narovnala se a upravila, nebyla hloupá, věděla, že se jí chtějí vlkodlaci zbavit, aby měli nadvládu nad lidmi i jimi samými a tohle nemohla dovolit, snažila se zde udržovat rovnováhu a pořádek a aby to vše zakryla schovávala se za mafiánku, na kterou nemůže zákon.

Úzce spolupracovala s F.B.I, která chtěla pro lidi jen to nejlepší a to jim mohla dát jen Cindy, to ona udržovala vlkodlaky na uzdě, měla je na vodítku jako vodící psi. Občas se někteří z nich utrhli z vodítka, stejně jako teď, ale nikdy se jim nepovede se jí zbavit. Neměla strach z toho, že shoří celý les, dům chránila magická bariéra, kterou neprolomil jen tak někdo, takže se oheň nemohl šířit dál. Rukou si prohrábla rozcuchané černé vlasy a vydala se lesní pěšinou pryč z tohoto místa.

Stála před budovou místního letiště, všimla si dvou mužů oblečených v černém saku, usmála se a zašla za roh letiště, věděla, že ji ti muži budou následovat.

„Slyšeli jsme o útoku na vaši osobu,“ začal jeden a Cindy ho hned přerušila.

„Ano, ale už je to vyřešené, stejně jsem se chtěla přestěhovat, přeci jen, Praha mě vždy lákala.“

„Dobře,“ řekli jen a podali jí letenku do Prahy.

„Ani se nebudu ptát, jak to víte,“ řekla, když si vzala letenku s falešným pasem, otočila se a odešla, vešla do letištní haly a zamířila si to ke svému letu, podala letušce letenku, která ji s úsměvem přijala.

Autor: Rin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaná krví - 1. kapitola: