OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 21. kapitola

11.01.2013 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1269×

Ráno jsem se ale probudila sama. Chvíli jsem přemýšlela o opravdu živém snu, jenže pokoj, v kterém jsem se nacházela, nebyl můj. Převalila jsem se na břicho a trochu se protáhla, než mi pohled padnul na hodiny. Půl hodiny dřív, než vstávám normálně. Spát se mi už nechtělo a válet taky ne. V obýváku jsem potkala malou Angelu, jak bez dechu sleduje pohádky, a vlastně si mě ani nevšimla, z kuchyně jsem zaslechla hlasy a pomalu se za nimi vydala.

„Jak se ti s Phie daří?“ Zvědavost sama, to sedělo na Annu.

„Zatím se daří,“ zamumlal. Neměla bych, ale já byla prostě od přírody zvědavý člověk, a tak jsem stoupla za roh, aby mě neviděli a já jen slyšela.

„A dál?“ nedala se Anna odbýt. „Vypadáš spokojeně a řekla bych, že i šťastně.“

„Taky že jsem. Phie je skvělá. Přinesla mi do života takový elán.“ Opřela jsem hlavu o zeď a poslouchala. Čekajíc na další slova jako na další nádechy.

„Je ale mladší,“ připomněla mu. Jako by se zbořil díky tomu svět. Kolik párů na světě bylo od sebe věkově o něco víc?

„Phie je hodně vyspělá díky tomu, co zažila. Anno, prosím, nemotej se do toho. Nech Phie na pokoji i s těmi narážky s dětmi, jak jsi říkala, je mladá a tohle všechno je ještě plenách.“

„Ona je trochu záhadná,“ zamumlala znovu Anna.

„Nech to být. To je její a moje věc, dál se o to nestarej,“ utnul ji rychle Michael a odmítal se o tom dál bavit. Ještě jsme chvíli počkala, ale dál bylo jen ticho, a tak jsem konečně vešla.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je zvesela. Nevšímala jsem si jejich pohledů a sama si udělala kávu, kterou oni už pili.

„Jak to dnes s tebou vypadá?“ zeptal se Michael, asi mu vadilo to divné hrobové ticho, co doposud vládlo a já si dělala při něm kávu.

„Pokud nenarazím na žádného blbce, tak to vypadá na pěkný den,“ připustila jsem a nalila si do připraveného hrnku horkou vodu. Došla jsem k nim s úmyslem se přidat k rannímu dýchánku. Sedla jsem si přesně mezi ně. Michael mě stále tak pozoroval, že jsem to nevydržela.

„Co je?“ zaútočila jsem na něj s otázkou proti jeho civění.

„Já jen... Tys sama vstala a ještě o půl hodiny dřív,“ prohlásil s nevěřícností v hlase, která byla hraná jen napůl. Zamračila jsem se.

„Dohnala jsem spánkový deficit,“ hraně jsem na něj mrkla a schovala svůj úsměv do hrníčku při pití.

Všimla jsem si jak pohledem neustále přebíhal k mým rtům. Švihla jsem rychlým pohledem k Anně. Velmi důkladně studovala naše chování, jako u opiček v ZOO. Vzpomněla jsem si na něco, co jsem dnes ještě neudělala a pár dní to byl už náš rituál. Odvrátila jsem se od jeho sestry a nynější divačku k němu a naklonila se blíž. Dala jsem mu jen malý ranní polibek, neprodlužovala jsem ho, ani když se natahoval. Schovala jsem se znovu za hrnek kávy. Nebudu se přeci před jeho sestrou líbat. Přišlo mi to divný, nejsem na exibionismus.

„Jdu se obléknout,“ zamumlala jsem a nalila do sebe zbytkový obsah mého hrnku. Měla jsem času dost a rozhodla se pro ranní sprchu. Neprobudila mě o nic víc, než jsem byla. Zbavila jsem se tak přebytečného času, nevěděla jsem, co dělat v přítomnosti těch dvou. Jakmile jsem byla jen s jedním, bylo to v pořádku, ale jakmile oba, nevěděla jsem co. Přišlo mi divný se před Michaelem bavit s jeho sestrou o něčem a stejně tak i naopak.

V ručníku jsem proběhla zpět do pokoje a začala se hrabat ve skříni. Měla jsem vše jinak než předtím a chvíli jsem se v tom málu oblečení přehrabovala. Oblékla jsem si černé úzké džíny a jen v podprsence se koukala do skříně, co si vzít za košili.

„Promiň,“ kňuknul za mnou od dveří Michael. Ani jsem nepostřehla, kde se tam tak náhle vzal. Přibouchnul dveře a zůstal venku.

„Michaeli,“ křikla jsem okamžitě na něj a on znovu otevřel. „Pojď sem,“ zamumlala jsem na něj a začala se soukat do blůzky. „Anna má oči a uši všude,“ připomněla jsem mu, když stál u už zavřených dveří a zvědavě si mě prohlížel.

„Pravda,“ zamumlal si. Taky jsem byla schopná mu připomínat, že tohle je jeho byt a jeho pokoj, ale rozpoutala bych hodně dlouho trvající debatu, jak jsem ho znala.

Zkontrolovala jsem svůj zjev a s úsměvem se sama vypařila z pokoje. Anna byla u malé na sedačce, stále s hrnkem kávy s ní koukala na televizi. Proklouzla jsem kolem do kuchyně, našla si něco malého na ranní zakousnutí.

„Zlato, pojď už,“ ozval se z chodby Michael. Do pusy jsem si narvala zbytek sušenky.

***

Víc než hrabání se ve spouště složek přepisování velkých čísel a podobných věcí, což byla moje práce, bylo mnohem těžší udržet krok s rozjetou Marii. Měla až moc podezřele dobrou náladu, pravděpodobně děti v noci nezlobily a Gregory odložil na nějaký čas práci. Měla se určitě líp jak já s Michaelem. Během našeho zvykání si jeden na druhého v trochu jiných rolí, a především moje zvykání na něj jako osobu blízkou, se k nám vetře jeho sestra s dětmi a vše se musí přizpůsobit lži, kterou začal on.

Marie mě poprosila o pomoc a já jako dobrá duše souhlasila. Pochopila jsem, proč to s takovou radostí hodila na mě. Komu by se chtělo jet až dolů výtahem převzít si balík a táhnout se zpět? Ještě ke všemu jsem netušila, jak velký ten balíček bude.

Už od výtahu jsem zahlédla, jak se Jamie dohaduje s neznámým mužem u pultu. Vypadala už naštvaně a unaveně. Došla jsem k nim a nevšímala si toho otravy.

„Jamie, mám tu vyzvednou nějaký balík pro Marii,“ vstoupila jsem do jejich roztržky. Otočila se ke mně a vypadala trochu radostně. Vytáhla zpod pultu malý balíček, o nic větší jak normální kniha. A znovu si začala všímat toho chlápka, co se tam držel jako přikovaný.

„Opravdu vás nepustím za panem Brakem.“ Její slova mě donutila zastavit a neotáčet se k rychlému odchodu.

„Ale já s ním musím mluvit, je to můj švagr,“ zavrčel a já v něm konečně poznala Petera.

„Jamie, nech to na mně,“ pohotově jsem skočila do jejich rozhovoru, oba se na mě podívali a Peter se usmál.

„Phie,“ zamumlal moje jméno.

„Pojď,“ popadla jsem ho za loket a odtáhla k jednomu s křesílek v hale. „Co tu děláš?“

„Hledám svou ženu,“ vrčel na mě jako rozzuřený lev.

„Nebuď hnusný, kvůli mně ji nehledáš,“ vrátila jsem mu ostře. Trochu se stáhnul a zhroutil se do toho křesla.

„Já vím, promiň. Je u vás, že jo?“ řekl pokorným a nadějným tónem. Nemohla jsem mu lhát, i když se mi v první chvíli chtělo.

„Jo,“ připustila jsem a s mlčením čekala na jeho další slova.

„Je hodně naštvaná?“ zajímal se dál. Posadila jsem se do křesla naproti němu.

„Spíš uražená a zklamaná. Jsi už klidný a víš, o co šlo?“ ověřovala jsem si. Přejel si rukou po obličeji v unaveném gestu.

„Jo, vypěnil jsem jako idiot, zbytečně. Ale já, dlouho jsem teď nebyl doma kvůli práci, měl jsem trochu obavy…“ zamumlal. Nechtěl se moc svěřovat, jako každý chlap.

„Anna to chápala, že musíš pracovat. Koukni, kdo je její bratr. Michael rovná se workoholik prvního stupně, a když ona chápe jeho, tebe musí taky, když máte rodinu.“

„Můžu za ní jít?“ vyzvídal nadějně.

„Určitě, ale buď na ni hodný!“ přísně jsem se zamračila. „Dala bych ti klíč, ale můj má u sebe Anna. Řekni recepčnímu, aby tě pustil nahotu, že tě posílá Michael,“ poradila jsem mu a postavila se. Pyšná na to, jak jsem to vyřídila.

„Jsi skvělá, Phie, dík,“ vyskočil energicky na nohy a objal mě tak prudce, že jsem nestačila nějak reagovat, ani když mě pustil. Vlepil mi pusu na tvář a zmizel. Koukala jsem se za ním a přemáhala smích.

Zakroutila jsem jen hlavou a vrátila se ještě jednou k Jamie a jejímu pultíku. Zapomněla jsem tam ten balíček pro Marii.

„Nemá tu něco Michael Brake?“ zeptala jsem se. Zamračila se a podala mi dlouhou obálku, zřejmě nějaké dokumenty.

„Dík.“ Vyložila jsem první balík u Marie a pak se omluvila a mířila si to rovnou nahoru. Kývnutím jsem pozdravila Ashley a dnes raději zaťukala. Po tichém vyzvání jsem vtrhla dovnitř.

„Phie, odkdy klepeš?“ řekl ohromeně ze svého místa za stolem.

„Od doby, co nechci potkat tvého šéfa,“ zamračila jsem se. Obešla jsem stůl a opřela se o jeho hranu na Michaelově straně. „Nesu ti zásilku,“ položila jsem na stůl obálku určenou pro něj.

„Ty jsi moje zlato, chtěl jsem pro to poslat Ashley,“ usmál se a začal zajímat o obálku.

„To vědět, tak se s tím dobrovolně netáhnu a nechám ji tam jít,“ zamračila jsem se. Usmíval se a jednou rukou mě popadl za zápěstí a lehkým tlakem, šla jsem jako beránek, donutil posadit se k němu na klín, jeho ruka pak zaujala místo okolo mého pasu.

„A v recepci byl Peter,“ řekla jsem jen tak mimochodcem a zkoumala, co to začal vytahovat za papíry, bohužel se zastavil v činnosti. Nová informace ho více než zaujala.

„Co tu dělal?“ zabručel nepřátelsky.

„Zjišťoval, kde se schovává Anna,“ pokrčila jsem rameny a oprskle si sama začala rozbalovat tu obálku.

„Cos mu řekla?“ Bedlivě mě pozoroval.

„Co by. On si sypal popel na hlavu, tak jsem mu řekla, ať se jde omluvit,“ otočila jsem k němu hlavu a vytáhla lejstra ven. Zadívala jsem se na ně a zamračila, nic pro mě zajímavého, papír potištěný spoustou textu, odhodila jsem ho na stůl.

Nečekaně mě Michael popadl a přitáhl víc k sobě do náruče, dostala jsem i pusu do vlasů. Takže jsem udělala správně.

„Musím zpátky do práce,“ vyvlíkla jsem se z toho sevření a utíkala ke dveřím. Přes rameno jsem na něj ještě mrkla a pádila k sobě.

Měla jsem pravdu, Peter se s Annou usmířil a večer jsme se s Michaelem vraceli do prázdného bytu. Přišlo mi zvláštní být u něj v pokoji, ovšem jsem taky neuměla na to navodit téma a on sám o tom nezačal. Zůstala jsem, večer mi už taky přišlo divné jít spát do jiné postele, za tu jednu noc jsem si už celkem zvykla.

Ráno ovšem znovu nebyl v posteli, ale už u snídaně, netušila jsem, jestli to dělá kvůli snídani a že mě nechce budit, nebo utíkal, jako by to probuzení mohlo ještě něco mezi námi změnit. Marie zůstala u své až moc dobré nálady, kterou mě částečně dokázala nakazit, ovšem do chvíle, než mi přišla sms z cizího čísla.

Jak jsem po přečtení zjistila, bylo Anny, a nezapomněla na naše dnešní kino. A určitě budu zásobenou spoustou informací o jejich usmíření.

„Stejně tu budu muset být dlouho a Anna tě odvaze i domů,“ souhlasil Michael. Už při obědě jsme se o tom bavili. Přišla jsem si pro pusu na rozloučení a ujištění, že to nevadí.

„Klíče máš taky a vše, co bude potřeba,“ usmíval se spokojeně. Držela jsem se jeho saka a mračila se na knoflíky. Chtělo se mi jít do kina, ale s Michaelem, když teď každou chvíli měla Anna dorazit, byla jsem nejistá z toho, co se může stát.

„Bud opatrná a kdyby něco, hned volej,“ dodal při pohledu na mě a já zvedla tvář k němu. Rozhodl se nedat mi šanci cokoliv říct a musím uznat, že udělal opravdu dobře. Postavila jsem se na špičky a zapojila se do toho krásného polibku. Lehce mě kousal do spodního rtu a uhýbal polibky na tváře.

Rozezvonil se mi telefon, Anna čeká dole. Odtáhl se a vedl ke dveřím.

„Pořádně si to užij,“ popřál mi a mezi dveřmi mi strčil ještě rychlou pusu, než mě propustil do spárů jeho sestry.

Ta překypovala snad ještě větším nadšením než Marie a to už mě vyděsilo. Naštěstí to nebylo opravdu tak hrozné. Vyprávěla o tom, jak se jí Peter omlouval a prosil, aby se vrátila. Celkem si s mluvou vystačila sama. Jako film jsme obě zvolily bez hádání romantickou komedii, kdy nebudeme muset přemýšlet. Koupila jsem si velký popcorn a colu, abych si to co nejvíc mohla užít, a sledovala to velké plátno. V kině jsem nebyla čtyři roky. Už při studování na to nebylo tolik času, do toho problémy s Monou a Richardem.

„Tak tenhle film se po dlouhé době povedl. Úžasné, jak nevěděli, co dělat s tou malou, co oba dostali na starost,“ mumlala svoje dojmy z filmu Anna.

„Jo, to bylo povedený. Třeba s tou „čokoládou“ na tváři,“ naznačila jsem uvozovky. Rozesmály jsme se.

„To je tak krásný, být chvíli bez dětí.“

„Budeš je muset nechávat doma s Peterem častěji,“ mrkla jsem na ni spiklenecky. Kino s Annou se mi zalíbilo a nebránila bych se opakování.

„Jo, tak příští týden nákupy?“ zkusila to hned a mě pobavila při nastupování do auta.

„Ještě se uvidí.“ Nemohla jsem  na to kývnou okamžitě.

Odvezla mě před dům a jela za svými ratolestmi. Cítila jsem se zvláštně, jít najednou sama do bytu, moje premiéra.

Jak jsem mohla čekat, Michael ještě nebyl doma, ano, zdrží se v práci. Převlékla jsem se do domácího, prošla jsem obývákem do kuchyně a zapnula si televizi, aby mi uteklo to čekání na něj. Napustila jsem si sklenici vody z kohoutku a na ex ji vypila. Musela jsem si pročistit trubky od toho nezdravého, co jsem dnes snědla a vypila. Odložila jsem prázdnou sklenici a vrátila se do obýváku.

„Nečekaná událost v centu města. U jednoho z nejvíc navštěvovaných obchodních domu zde v Chicagu vybuchlo auto.“

Otočila jsem hlavu k televizi, kde probíhaly zprávy, a právě ukazovaly záběry z toho místa. Zůstala jsem stát na místě a zírala na televizi.

Panebože!

Situace se opět trochu dramatizuje. Jak tohle může dopadnout?

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 21. kapitola: