OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 14. kapitola

10.11.2012 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1213×

Už tak dlouho jsem nebyla na letišti. Od doby, co mi umřeli rodiče. Babička Mona nikdy na cestování nebyla a taky už byla starší dámou. A já pořád jen dítě, takže mě pouštět samotnou nechtěla. A pak jsem utekla a k cestování jsem měla opravdu daleko, i když jsem tak moc chtěla vypadnout z města a možná i ze země. Nikdy jsem si ale nevydělala dost na to, abych se uživila a mohla si šetřit na cestu. Teď jsem měla ale mnohem lepší možnosti, díky Michaelovi jsem měla dobře placenou práci, a až mu vše splatím, raději vypadnu. Další souboje s Richardem nechci, nepotřebuju, a ani Michael nepotřeboval nic z toho.

Nejistě jsem se okolo sebe rozhlédla, zatímco Michael vypadal klidně a jako by tohle dělal denně. Možná to i byla pravda a on často cestoval.

„Letíme jen my dva?“ ověřovala jsem si nedůvěřivě.

„Jo. Já mám veškerou pravomoc a smlouvy, co jsou potřeba, a ty jsi moje asistentka,“ pokrčil rameny a přistoupil konečně k volné přepážce pro naše letenky. Nezapomněla jsem se s ním včera pohádat kvůli dokladům, ale pozdě. Měl vše zařízeno, i moje nové zdravotní pojištění, řidičák, co si budu dělat, a pas. Byl velmi důkladný.

Vyřizoval letenky s letuškou a já jen vedle něj stála, občas se pousmála, ale nějak moc je nevnímala.

„Co se děje?“ zamračil se na mě a popadl můj batoh, ve kterém jsme měla potřebné věci na tři dny.

„Nic, jen jsem… už roky neletěla,“ připustila jsem. Neznámé prostředí letiště a blížící se let nebyl jediný důvod mojí nervozity, ten zůstával stejný jako už několik let.

Nenapadlo by mě, co se mnou udělá jedno setkání s ním. Neviděla jsem ho od útěku a někdy jsem měla pocit, že jsem si Richarda jen vymyslela, ale pravda to nebyla. Opravdu tu byl a usiloval o můj život.

Všechen ten klid, co okolo mě postavil Michael za tu dobu u něj, padl jako domeček z karet a já se zase stávala roztěkanou a nejistou a stále v pozoru.

„Nic se nestane,“ povzdechl si hrdelně a přitáhl si mě k boku, aby mi jednou rukou přejížděl v uklidnění po paži.

Bylo to tak uklidňující. Pomáhalo mi jen to, jak byl u mě blízko. Byl mým lékem a já si ho plně užívala. Chtěla jsem se tím vším předávkovat.

Znovu okolo mě pomalu stavěl tu zeď.

Odmítala jsem se od něj odtáhnout i při cestě do letadla. Donucena pustit se ho jsem byla v letadle na našich místech. Povzdechla jsem si a usadila se. Opravdu by bylo blbý se k němu už teď přisunout. Strávili jsme spolu celý den válením v jedné posteli, ale pořád tu byla hranice toho, co jsme byli, jen přátelé. Pomáhal mi a já trochu jemu, nic víc, nic míň. Navíc jsem byla proti němu mladá.

„Jak dlouho poletíme?“ Pořád jsem se na něco ptala, jako malé otravné dítě. Musela jsem mu tak už připadat.

„Dvě hodiny,“ odpověděl klidně. Vytáhl z kapsy svoje brýle, v ruce už držel knihu, co si chtěl číst. Já bohužel sebou nic na zabavení neměla. Na knihy jsem neměla náladu ani myšlenky, práce taky nebyla. Povzdechla jsem si a svalila se do sedadla trochu víc, ale tak, aby mi to nevadilo při startu.

Zavřela jsem oči, když to trochu házelo, a vzpomněla jsem si na dobu, když jsem byla malá.

Máma mě vždy držela za ruku a šeptala mi na uklidnění. Táta sedával z druhé strany a hladil mě po vlasech. Byla jsem milované dítě a pečovali o mě a přitom mě ani nerozmazlili.

Mohli jsme si vše dovolit, já mohla mít každou hračku, na kterou jsem si ukázala, ale přitom to tak nikdy nebylo. Musela jsem si vše zasloužit. Odmalička mě učili, že nic nedostanu zadarmo, a já dnes byla ráda za mou výchovu. Kdybych byla vychovávaná jako rozmazlená princeznička boháčů, nikdy bych se o sebe nedokázala postarat sama.

Dokázala jsme přežít tři roky na ulici bez problémů. Nikdy mě nezatkli, nezabili, nesfetovali, nedostala jsem se do žádných nových problémů, než jsem byla.

„Jsi nějaká zamyšlená.“ Polekaně jsem sebou škubla. Měl si číst a nevšímat si mě. Zašklebila jsem se na něj, jak jsem to s oblibou dělala.

„Přemýšlím, nebo to mám zakázané?“ bručela jsem.

„Ne, to ne, ale vypadala jsi smutně,“ podotkl a stále se koukal na mě. Byl až moc všímavý a to se mi přestávalo líbit, nemusí to vést k ničemu dobrému.

„Vzpomněla jsem si na něco,“ mávla jsem rukou jako ta největší hrdinka a podívala se okolo sebe. Nemohla jsem mu to říct, ani když jsem chtěla. Richardovo varování zabralo a já na něj nemohla přestat myslet, přestat se bát o Michaela, který se v téhle nechutné hře o život ocitl jen náhodou, protože chtěl pomoc vystrašené holce. Každou minutu jsme se za to nenáviděla víc a víc. Zmizela možnost, moje přání vést normální život, který mi Michael ukazoval a byl tak… jiný… normální, něco, co jsme nezažila, a já si to zamilovala.

„Kdyby sis o tom chtěla promluvit…“ začal, ale já ho nenechala domluvit.

„Je to v pořádku, děkuju,“ usmála jsme se na něj. Chvíli jsme si zírali do očí a pak se konečně sklonil ke knize.

Už se mi nechtělo vzpomínat, už nebylo ani na co. Sklouzla jsem se znovu o kousek níž a dívala se okolo. Uvědomila jsem si, že budu muset dodržet to, co jsem jednou Michaelovi řekla v bistru. Vydělám si peníze, zaplatím mu vše a vypadnu co nejdál. Pro jeho bezpečí.

Nechtěla jsem na to ale už dál myslet, ještě ne. Měla jsem před sebou krásné tři dny s Michaelem, daleko od Richarda. Až do mé první výplaty nebudu nic moc dělat, a až pak se rozhodne, na co budu mít finance.

Odvrátila jsem mysl od takových věcí a pozorovala poklidný výraz Michaela při čtení. Chvílemi zvláštně špulil pusu, bylo to rozkošné. Líbil se mi v těch brýlích, které měl neustále, protože je používal při práci a na čtení. Ale i bez nich byl okouzlující a bez nich jsem ho i poprvé viděla.

Abych na něj necivěla celou dobu a nevšiml si toho, pozorovala jsem lidi i okolo sebe, většina měla zábavu nebo spala. Strávila jsem nejnudnější dvě hodiny za posledních několik let. Přežila jsem je a to se dalo pokládat za malé vítězství.

Myslela jsem si, že se na tom velkém letišti plném lidí musím po dvou týdnech s Michaelem ztratit. A on to jako za poslední dva týdny to za mě vyřešil, držel mě pevně za ruku a proplétal se davem lidí a táhl mě za sebou.

„Zpomal,“ smála jsem se a zatáhla mu za ruku, aby ubral na tempu, skoro jsem za ním vlála jako vlajka. Zvolnil a jak já byla stále v rychlém tempu, narazila do něj. Zmateně se na mě podíval a rozesmáli jsme se.

Krotila jsem ho a nasadila tempo, takže jsem mohla jít vedle něj jako civilizovaný člověk. Velení ale stejně bylo na něm, sehnal taxi a věděl, kam do hotelu řidiče navést.

„To ti platí Richard nebo ses rozhodl přede mnou machrovat?“ zeptala jsem se při pohledu na velmi luxusní Hotel Waldorf Astoria, jeden z nejznámějších, nejdražších a nejstarších hotelů ve městě.

„Služební cesta, proč to nevyužít, musím se dobře prezentovat,“ blýskl po mně rošťáckým úsměvem.

Vrátila jsem mu úsměv. Cokoliv pro oškubání Richarda. Nejsou to vlastně moje peníze?! Sakra, to je jedno, aspoň si to užiju.

Na tři dny jsem si toho moc nebalila, měla jsem jen cestovní batoh, jinak nic jiného, narozdíl od Michaela měl kufr a batoh.

„Bohužel nebudeš mít výhled na Central park, ale Richard mi Hotel Plaza nechtěl dovolit,“ pokrčil omluvně rameny a vedl mě dovnitř.

„Budeme utrácet na jídle,“ prozradila jsem mu můj plán. Rozesmála jsem ho.

„S tvým apetitem to nebude problém.“ Zase si mě dobíral, tak jsem ráda jedla dobré věci, po dlouhé době hladovění. Vysvětlovat to bylo ale marné a tak jsem jen zavrtěla hlavou a postrčila ho víc hrubě k pultu. Recepční se nezdál našim škádlení pobaven, jen se tvářil kysele, jako kdyby přišli vandráci. A to by si jeden myslel,, jak sexy a bohatě vypadá Michael v tomhle světle šedém obleku.

Stála jsem kousek stranou s jeho kufrem a vedle mě byl jeden z poslíčků, co jen nosil na pokoj a pokukoval po mně. Sledovala jsem Michaela, jak vyřizuje náš pokoj. A v tu chvíli jsem se zastavila, budeme mít jeden pokoje?!

Vydala jsem se rychlým krokem k nim a sledovala, jak se začal recepční usmívat, asi věděl, kdo před ním stojí.

„Chcete průchozí pokoje?“ zeptal se mile recepční Michaela. Jen co jsme to zaslechla, oddychla jsem si, nebude jeden pokoj. Stála jsem už vedle Michaela, který se na mě podíval, abych já rozhodla.

„Raději jo, když budeme muset něco řešit,“ odpověděla jsem diplomatický bez nějakých rozpaků či něčeho jiného, přesto si nás ten chlap znovu přemetl pohledem. Nebudu mu vysvětlovat, že po mně jde můj bláznivý strýček a chce mě mrtvou, aby zdědil stamilióny a tak, jak jsem zvyklá mít Michaela po ruce hned za dveřmi, kdyby se něco dělo.

„Přeji příjemný pobyt,“ usmál se a podal nám čipové karty od pokojů. Michael je popadl oba a poslíčkovi od kufrů přikázal, aby mu ho vzal, stejně tak naše batohy, ale tašku přes rameno s notebookem mu nedal.

Patnácté patro, začnu mít averzi na výšky. Jeho kancelář, moje kancelář, jeho byt a dokonce hotelový pokoj, všechno je pořád vysoko, ale mohlo by to být i horší. Možná to je Boží zvrácený smysl pro humor, když jsem tak dlouho musela být u dna, tak teď budu ve výškách.

Jen co výtah zastavil a poslíček ukázal, kde jsou naše pokoje, vytrhla jsem Michaelovi jednu kartu a poslíčkovi zase můj batoh, mávla jsem na něj a zapadla do svého pokoje.

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně. Michael se opravdu asi rozhodl Richardovi pomstít tím, že bude vycucávat jeho peníze na cestách, a v tuhle chvíli jsem byla komplic. A užívala jsem si to!

Pokoj byl o mnoho větší než jeden potřeboval. Velká předmístnost jako malý obývák a prosklené dveře s mléčným sklem do dalšího pokoje. Odhodila jsem batoh na sedačku a prošla do ložnice, kde byly další dveře do koupelny. Ta vana! Už vím, kam se uleju, až půjde na to jednání, a doufám, že bude trvat opravdu dlouho.

Našla jsem i spojovací dveře v tom obýváčku a rozhodla se je vyzkoušet. Byly otevřené. Vlítla jsem dovnitř jako velká voda, ale Michale v pokoji nebyl. Zaslechla jsem zvuk zipu z vedlejšího pokoje, vydala jsem se za ním.

Akorát zapadl do koupelny. Skočila jsem mu do postele a rozhodla se počkat. Byla příjemně měkká a pružná.

Založila jsem si ruce za hlavou a nohy pokrčila, hodlala jsem si na něj počkat. Zaslechla jsem téct vodu. Nedávala jsem tomu žádnou důležitost, než mi došlo, že teče až moc dlouho. Začala jsem přemýšlet o rychlém úprku, neměla jsem štěstí, akorát se otevřely dveře od koupelny a ven vyšel Michael jen v ručníku kolem boků. Skousla jsem si spodní ret a přemýšlela, jak ho mohla Amanda podvést, když měla něco takového.

„Co tu děláš?“ ohradil se na mě překvapeně otázkou.

„Čekám? Navíc zkouším čí postel je měkčí.“ Poplácala jsem vedle sebe na matraci. Zvednul rukou a ukázal mi ukazováčkem, ale ne stylem na malé dítě, když se hrozí, jen abych chvíli počkala. Popadl kupičku oblečení na kufru a zapadl zase za dveře.

Stále jsem koukala na ty zavřené dveře a stále viděla, jak tam stál. Popírat, že by mě nepřitahoval, bylo marné, jako bych tvrdila, že se země neotáčí.

Sakra, proč musí být takový, jaký je? To, co se mi na něm až nezdravě moc líbí a měla bych se toho děsit, ale tak moc to zase nešlo. I jeho workoholictví mě k němu lákalo. Jsem blázen!

Nestačila jsem o tom, co se ve mně dělo, pořádně popřemýšlet a stál už ve dveřích, na sobě džíny a modré triko s dlouhým rukávem, to měl hodně rád.

„Někam jdeme?“ nadzvedla jsem obočí nad jeho oblečením.

„No, trochu po městě a bude čas večeře,“ díval se na své hodinky.

„Plánování?“ zabručela jsem nespokojeně a plácla hlavou do polštářů.

„Neorganizuju ti život, plánuju výlet, abys viděla i jiné město,“ obhajoval se klidným a spokojeným hlasem. Zamračila jsem se na něj, ale zvedla se.

Naštěstí já se převlíkat na procházku nemusela.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 14. kapitola: