OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 12. kapitola

24.10.2012 (17:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1267×

12.

Nechával mě vyspat se a já proválela co nejvíc času a bylo mi to jedno. Spokojeně jsem si povzdechla a překulila se z jedné strany na druhou.

Bylo to zvláštní, nezvyklé, takhle se válet v posteli v klidu, nemít starosti, stále se neohlížet, jestli tam někdo nečíhá. Už hodně dlouho jsem to nezažila a teď jsem si to vychutnávala. Zaslechla jsem občas rychlejší ťukání do klávesnice, tiché mumlání, ale ani to mě nemohlo vyrušit, naopak to dávalo větší klid, protože jsem věděla, že tam Michael je a je to v pořádku.

Chvíli jsem koukala do stropu a čekala. Zase si něco zamumlal a to bylo znamení. Už jsem se naučila, že pokaždé když u práce mrmlá víc na hlas, hned na to se napije a většinou kávy.

„Nelij do sebe tu kávu, je teprve ráno,“ zakřičela jsem z postele a čekala. Zaslechla jsem hlasité kašlání, jako když je někdo během pití zaskočen. Začala jsem se potichu smát, trefila jsem se.

„Netušil jsem, že vidíš přes dveře,“ vrátil mi.

„Ještě toho nevíš,“ zvolala jsem zvesela a škádlivě. Spánek byl stejně nenávratně pryč a večer naneštěstí ještě daleko. Vyhrabala jsem se z peřin a šla za tím pracantem.

„Je sobota. Říkal jsi, že toho na práci moc není,“ připomněla jsem mu.

„Jasně mami. Jen jsem potřeboval vyřídit pár věcí ve smlouvě, už to bude,“ odpálkoval mě decentně. Prošla jsem okolo stolu a vzala si jeho hrnek s kávou.

„Hej, udělej si svou,“ zavrčel a pozoroval hrníček v mých rukách.

„Promiň, ale myslím, že jsi ji měl už pro dnešek dost o zbytku týdne ani nemluvím.“ Kroutila jsem záporně hlavou a s veselým úsměvem se napila. Zašklebil se na mě a začal zase něco psát.

„Hotovo. Dopracoval jsem,“ vesele se usmál. Pochybovačně jsem zvedla jedno obočí a vyčkávala. „Minimálně na nejbližší hodinu,“ upřesnil to.

„V kolik vlastně začíná ta sláva?“ Vydala jsem se do kuchyně ulovit něco k snídani.

„V devět večer.“ Začal sklízet počítač a zapnul si televizi. Spokojeně jsem se zakousla do čerstvého pečiva a vrátila se k němu.

Teď se Michael opravdu zdál jako normální člověk. Rozvalený na sedačce, ještě v pyžamových kalhotách, volném bílém triku a kouká se na televizi. Žádný workoholik, někdy jsem měla pocit, že zmáčkne tlačítku a je z něj někdo jiný. Bohužel to nikdy netrvalo tak dlouho, dnešek byl ale jak se zdálo výjimkou.

Emaily zkontroloval už jen přes mobil a spokojeně ohlásil, že v pondělí můžeme do toho New Yorku a napsal to i Gregorymu.

„Tohle vypadá jako zneužívání pravomocí, pane Brake,“ reagovala jsem na to.

„Není to zneužívání, jen potřebuju někoho sebou do New Yorku a Ashley si vážně brát nebudu.“ Zatvářil se jako při mučení.

„Najdi si jinou sekretářku,“ doporučila jsem mu a muchlala polštář.

„Chystám se na to jen, co dodělám tento obchod. Ashley je jen záskok za tu minulou.“

„Jak dlouho už zaskakuje?“

„Půl roku?“ Nekomentovala jsem to a jen vesele kroutila hlavou, protože to byl prostě on.

Povídali jsme si u televize, vyprávěl mi o svém dětství a já jemu. Bohužel jsem mu nemohla říct vše, ale mluvila jsem pravdu, používala jsem momenty, které byly krásné a nic by neřekly o tom kdo jsem, tak aby to mohl on poznat.

Dnešní den nebyl nějak rozpačitý, pracovní, prostě pohoda. Koukali jsme se na televizi, povídali si, vtipkovali, dohadovali o tom, na co se budeme koukat. Já udělala oběd, který do Michaela padl rychleji než Berlínská zeď.

Ty pocity a co se dělo bylo to takové… nikdy jsem nic takového nezažila. Sama sdílet byt s chlapem a mít takovou pohodu.

Na ulici jsem často bydlela u krátkodobých kamarádek, nikdy to nebylo na delší dobu jak měsíc, tak jim to nevadilo. A mně taky ne. Nebo jsem si našla hodně levné pronájmy či hotýlky, tak abych měla nějaké bezpečí. Vždy to bylo lepší než ulice a čistější.

„Je čas, aby ses připravila,“ upozornil mě Michael. Překvapeně jsem otočila pohled k hodinám. Nemohlo být už sedm hodin. Taky že nebylo teprve sedm.

„Ha ha ha, fakt vtipný,“ bručela jsem a hodila po něm polštář.

„Fakt to myslím vážně, nebudu pak na tebe čekat,“ stál si za svým.

„Nebudeš muset. Sice jsem ženského pohlaví, ale oblíknout se, nalíčit a tak, zvládám opravdu rychle,“ vyplázla jsem na něj jazyk a otočila pozornost k televizi.

„Nechceš se vysprchovat? Protože já pak budu chtít.“ Povzdechla jsem si, zamračila se na něj a odhodila polštář stranou.

„Už jdu, otravo.“

Opravdu bylo na mě moc brzy a tak jsem si zalezla do sprchy a umyla si vlasy. Abych byla celá čisťounká a zářivá večírku. Když jsem si na to znovu vzpomněla, stáhnul se mi nevolí žaludek. Dnešní večer bude dlouhý a ještě velmi zajímavý. Něco se určitě stane.

Po sprše, zabalená v rušníku a vlasy v turbanu, jsem štrachala po koupelně a hledala fén. Michael ho určitě nepotřeboval a jeho bývalka si pravděpodobně odvezla sebou.

Povzdechla jsem si a byla trochu ráda, za předčasné vyhnání do sprchy. Rozpletla jsem si turban a začala si vlasy sušit pěkně ručně, jak jsem byla zvyklá.

„Volno,“ křikla jsem z chodby a zapadla do svého pokoje.

Sušení vlasů trvalo o hodně déle, než kdybych měla ten fén. Byly suché a to bylo hlavní, přemýšlela jsem co s nimi udělat, nic složitého jsem pořádně neuměla ani se mi nechtělo, obyčejný culík byl fádní a divný na takovou akci. Vyhrabala jsem ve své tašce pár malých sponek, naštěstí černých a tak jsem si na pravé straně vlasy sčesala z obličeje a použila tam sponky, byl mi vidět z té strany celý obličej i trochu ucho.

Nasoukala jsem se do šatů a uvázala za krkem. Koupelna už byla zatarasena od Michaela a tak jsem si vytáhla své malé zrcátko, šminky a pustila se od lehkého líčení.

Čekala jsem na sedačce, než přišel i on. Oblečen v perfektně padnoucím černém obleku s bílou košilí a místo kravaty měl motýlka. Vypadal opravdu dobře, sexy. V tomhle obleku vypadal mnohem líp než v tamtěch, asi protože jsem ho v tak tmavém neměla tolik nakoukaného.

„Kde přesně bude ten večírek?“ Došlo mi, že jsem se nepídila po tom, kam ty lidi chce nastrkat.

„Nejdou tam úplně všichni zaměstnanci. V zasedacím patře, jak tomu říkám. Je tam několik velkých místností, co jsou průchozí. Používají se na různá jednání a tak.“ Upravoval si kravatu a pokoušel se vidět v okně, ale moc to nešlo. Zapřela jsem se rukama do sedačky, abych si pomohla se postavit a došla k němu na pomoc.

Měla jsem na sobě i boty a v nich pěkně měkké gelové vložky a zalepené paty. Chtěla jsem předejít komplikacím s novými boty. Tohle způsobilo, že jsem se koukala Michaelovi přímo do očí, což byl nezvyk. Taky si toho všiml a podíval se dolů, kde jasně přes průhlednou látku viděl moje botičky, co taky koupil.

„Sluší ti to,“ usmál se na mě.

„Tobě taky,“ mrkla jsem a rozesmála se.

Podal mi kabát. Už bylo venku teplo, noci jsou stále ještě chladné. Ve výtahu jsme potkali několik sousedů, co jsem ani pořádně neznala a oni mě. Trochu byla škoda, že naše oblíbenkyně tu dnes nebyla.

„Přeji vydařený večer, pane, slečno,“ pokynul nám stále usměvavý Thomas, sice to byla jeho práce, ale stále to bylo velmi příjemné, když se někdo na vás stále usmívá.

Autíčko už čekalo na naši dnešní jízdu do práce. Pohrála jsem si s rádiem a začala štelovat nějakou dobrou stanici, až jsem ji našla a poslouchala klidnou muziku, uklidňovalo to. Bohužel klid mě přešel, jakmile jsme měla tu budovu na očích. Svítilo se v ní a na to že se byla už tma, okolo se potloukalo až moc lidí.

„Připravená?“ Opravdu se mě ptal na takovou pitomost? Povzdechla jsem si a naštvaně se na něj podívala. „Už mlčím,“ reagoval na můj v kus až moc s klidným úsměvem. Vstoupil, zatímco já se opravdu nehrnula pryč, musel mi otevřít a pomoci, jinak bych neodešla.

Držela jsem se jeho ruku a nechala se vést dovnitř. Z recepce se stala šatna, Michael mi pomohl z kabátu a dal ho na jeden z věšáků.

Jeho tu znal snad každý, se všemi se s úsměvem zdravil, povídal i ve výtahu, mě vždy představil, jako svou přítelkyni a na chvíli jim na tváři vykouzlil velmi překvapený úsměv. Držela jsem se u něj a většinou částečně schovaná za jeho ramenem.

V ruce mi přistála sklenka šampaňského.

„Není to tak hrozné, ne?“ zajímal se a sám upíjel.

„Zatím,“ zasmála jsem se a rozhlížela se. Nikdo, koho bych potkat neměla, tu zatím nebyl. Viděla jsem jen Marii, Gregoryho, Ashley a její spolek.

„Zatančíš si se mnou?“pošeptal mi Michael do ucha.

„Moc to neumím,“ varovala jsem ho. Pravdou bylo, že tady moc lidí tančit neumělo nebo nechtělo, protože se většinou jen pohupovali na místě. Přitáhl si mě těsně k sobě, držel jednou rukou předpisově na mém kříži a druhé tu mou. Opírala jsem se o něj, nemluvilo se a oba jsme zkoumali pohledem okolí.

Bylo tu spousty párů, co tancovaly, jiné se smály a pily šampaňské, spousty šumu od rozhovorů.

Jakmile ale skončila tichá hudba, odtáhla jsem Michaela pryč, trochu stranou od ostatních.

„Tady je náš pár večera,“ smál se na nás vesele Gregory. Zašklebila jsem se na něj a Michael mě objal rukou kolem a přitáhl k sobě, nepřestával se culit.

„Phie, velmi ti to sluší,“ složil mi poklonu, vděčně jsem se na něj usmála. Nechala jsem je si spolu povídat, aspoň se k nám nikdo nehrnul a já mohla nenápadně kontrolovat okolí.

„Slyšel jsem o tom, že kazíš Michaela, Phie,“ uculoval se na mě potutelně Gregory a pokukoval po našem postoji. Jeho chování způsobilo, že jsem se víc uvolnila.
„Nekazím, napravuju ho,“ vrátila jsme mu vesele a poplácala Michaela po hrudníku.

„Ale no tak,“ okřikl nás zvesela.

„Zanedbává práci, aby se věnoval mě,“ nedala jsem si pokoj. Zvedla jsem k zmiňovanému pohled. Kroutil hlavou ale usmíval se na mě.

„Jo, něco v tom smyslu jsem zaslechl taky,“ mrknul na mě spiklenecky. Michael raději rychle změnil téma hovoru.

Smála jsem se vtipu Gregoryho a rozhlížela se po ostatních. Úsměv mi najednou na rtech zamrzl a zhořknul. Srdce se mi skoro zastavilo. Čekala jsem to, přesto to byl pro mě šok ho vidět. Skoro čtyři roky před ním utíkám a najednou jsem s ním v jedné místnosti a ani mě sem nedotáhli v řetězech nebo polomrtvou. Rozechvěly se mi ruce.

Stejně i on vypadal překvapeně z mé přítomnosti zde, překvapeně asi ne, opravdu byl šokovaný. Určitě mě poznal. Zíral na mě od těch dveří.

Lehce jsem se zachvěla, nelíbil se mi jeho pohled, znamenalo to jen nevyhnutelné, že to přijde. Michael to pocítil, víc si mě přitáhl k sobě a přilákal si mou pozornost.

„V pořádku?“ staral se.

„Jo,“ přikývla jsem a hraně se na něj usmála, naštěstí si toho nevšiml. Objala jsem ho jednou rukou okolo pasu. Hned to bylo lepší, když jsem měla někoho jako jeho u sebe. Byla jsem s ním v bezpečí.

Odmítala jsem podívat k těm dveřím, ale stejně zvědavost a opatrnost byly silnější. Potřebovala jsem vědět, kde se pohybuje.

Místo něj jsem ale zahledla jinou osobu.

„Co tu dělá Amanda?“ vyhrkla jsem překvapeně a podívala se na Michaela. Nedíval se okolo sebe, jen pokrčil rameny a tak jsem se podívala na Gregoryho, tvářil se jako by věděl, co se děje.

„Asi tu je s Richardem,“ pokrčil rameny, jako by ho to ani trochu nezajímalo. Znovu jsem se podívala okolo sebe a opravdu, když jsem našla tu blondýnu byl u ní i můj nepřítel. Polkla jsem, tohle bylo komické a děsivé. Já a Michael jsme měli něco s těmi dvěma.

Chtěla jsem vhrknout otázku, ale udržela jsem ji v puse, musela jsem pěkně pomalu, abych se neprozradila.

„A to je kdo?“ Tohle byla přijatelná otázka, pak se mohu ptát dál.

„Šéf a v tuto chvíli majitel Ellington Corporation.“ Jen co to řekl, zaskřípala jsem zuby, naštěstí si toho nevšiml.

 „Počkej, tvůj šéf ti přebere manželku a ty dál pro něj pracuješ a ke všemu se s tebe stane workoholik a pracuješ víc jak na sto procent?!“ vyřkla jsme tu tíživou otázku tak zděšeně, jak jsem opravdu byla.

„Nepracuju tu kvůli němu. Navíc není úplně můj šéf, jen si občas na něj hraje,“ pokrčil rameny.  Stále se pokoušel vypadat v pohodě, jako by se ho to ani trochu netýkalo, ale já mu na očích poznala, že to tak úplně není. Nevěřícně jsem se na něj dívala a nechápala ho, on byl opravdu záhadou.

Víc jsem semkla ruce okolo jeho pasu, abych se k němu chlácholivě přiblížila.

„Zatím jdu, třeba tu na sebe ještě narazíme,“ zmizel raději Gregory, když viděl k jakému dramatu se to tu zvrtává a to viděl a věděl jen minimum.

Moc dlouho klid nebyl. Ozvalo se vedle nás zakašlaní, které přinutilo i mě se otočit.

„Michaely, kdopak je ta krásná dívka po tvém boku?" usmíval se na nás Richard a mě zatrnulo. Poznal mě a se zájmem prohlížel.

„Richarde dovol, abych ti představil mou přítelkyni Phie," usmíval se uvolněně, nevšímal si mé napjatosti a tomu jak se Richardovi blýská v očích.

„Phie, velmi mě těší," usmíval se dál a nabídl mi ruku. Musela jsem jo přijmout neušlo mi jak silně ji tiskne.

„Taky mě těší." Nedala jsem na sobě nic najevo a dál se usmívala jakmile byla moje ruka volná o krok jsem couvla k Michaelovi a objala kolem pasu. Richard se ale nepřestal usmívat.

„Kdepak jsi tu krásku sehnal?" pokračoval v konverzaci.

„Vběhla mi do cesty." Pohladil mě po paži a já jako šťastná přítelkyně kývala a usmívala se.

„Mohu požádat tvou přítelkyni o tanec?" Švihla jsem pohledem k Richardovi, tvář mu dobyl spokojený úsměv.

„Určitě," souhlasil Michael a pustil mě, zrádce. Richard mě pevně chytil za ruku a vedl mezi jiné tančící páry. Nedal mi prostor k protestu a už mě chytil a vedl k prvnímu tanečníků kroku.
„Jak se ti povedlo dostat se k někomu jako je Michael, Sophie," usmíval se a zkoumavě si mě přeměřil.
„Jak řekl, vběhla jsem mu do cesty při zběsilém útěku před tvými vrahy," pronesla jsem potichu a tvrdě přitom se koukala okolo a usmívala.

„On je ten, co si tě vzal do auta?“ zavrčel podrážděně.

„Zachránil mi život, viď, Richarde.“

„Zlatíčko, ty víš, že když budeš hodná, nic se ti nestane.“

„Znáš můj názor, Richarde, a na převýchovu je pozdě. Narozeniny budu mít za dva měsíce, pak všechno, co je zatím tvoje, bude jen moje a ty nebudeš mít nic," vysmívala jsem se mu. Nemohl mi v plném sále nic udělat.

„Vystavila jsi Michaela nebezpečí," zamumlal výsměšně. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Nic mu neuděláš, Richarde. Nic o tom neví. Neví, kdo jsem a je tvým nejlepším manažerem." Dívala jsem se mu do očí a dala mu na něco svou bojovnost.

„Uděláš mu něco a přísahám, skončíš ve vězení, drahý strýčku,“ použila jsem nejvýhružnější tón, jaký jsem uměla a dívala se mu do očí, aby pochopil, jak smrtelně vážně to myslím. Usmála jsem se a odtáhla, skončil tanec. Přeměřil si mě nepřátelským pohledem.

Pak se jen zvláštně usmál a vedl mě zpět k Michaelovi. Ulevilo se mi, jakmile jsem ho měla na dosah ruky a spokojeně vydechla s jeho obtočenými pažemi kolem mého pasu.

„Máš zvláštní vkus, Michaeli," usmíval se na něj Richard a pak odešel. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

„Jak se ti líbil můj šéf?“

„Ani trochu,“ pošeptala jsem pravdu.

„To mně taky,“ přitakal.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 12. kapitola: