OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: Prolog + 1. kapitola

22.02.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1345×

Prolog

Můj první den. Po dlouhé a vyčerpávající době, kdy jsem zjišťoval, co jsem vlastně zač, jsem konečně tady. Nebude to lehké, to vím, ale budu dělat vše, co bude v mých silách, abych je nezklamal.

Vedli mě k jejich vůdci dlouhou tmavou chodbou, jako když jdete na popravu. Tahle chodba měla jistě působit na nováčky zastrašujícím dojmem.

Usadili mě do křesla ve velké prostorné místnosti. Bylo tady šero a ve vzduchu byla cítit vlhkost a ještě něco, co jsem nedokázal definovat. Mělo to příchuť strachu, naděje a… smrti, napadlo mě. Zíral jsem před sebe a snažil jsem se v tom šeru rozlišit, co se nachází přede mnou. A pak ho můj zrak konečně zaostřil.

Stál ke mně otočený z profilu a něco si črtal na obrovské plátno, zavěšené na dřevěné ose. Zamyšleně vždycky prohlédl svůj výtvor ze všech možných úhlů, jako by to v tomhle šeru k něčemu bylo, a občas gumou něco umazal. Celý jeho postoj byl nenucený a uvolněný, jeho prsty hbitě a zároveň elegantně udávaly tuze pohyb. Obraz byl zatím ve stádiu příprav.

Nervózně jsem poposedl a promnul si dlaně, to čekání bylo k nevydržení. Myslím, že zachytil moji náladu, protože mi věnoval krátký, zvědavý pohled. Jeho chování mi připadalo přinejmenším podivné.

Měl na sobě obyčejnou šedivou mikinu s kapucí, rukávy si vytáhl až někam k loktům, aby si je nezašpinil. Tmavé vlasy mu neposlušně spadaly do tváře, kde se ve stínu schovávaly klidné, přívětivé oči. Jejich šedivá barva mě fascinovala, ještě nikdy jsem neviděl podobnou. Pohled do jeho tváře ukolébával, pohlcoval a nedovoloval chycenému zraku se odtrhnout. Snažil jsem se všemožně vyhnout jeho očím, protože mě zvláštně svazovaly a já jsem cítil, jak upadám do spánku. Považoval jsem to za dobré znamení.

„Není to snadné,“ zašeptal k obrazu, ale věděl jsem, že to patřilo mně.

„Já vím,“ prohlásil jsem neohroženě, jak nejlépe jsem uměl.

Pousmál se a záporně zakroutil hlavou. „Nic nevíš.“

Slova mi uvízla v hrdle. No ovšem že nic nevím, jak jsem mohl být tak samolibý... došla mi moje chyba.

„Sám jste řekl, že mám talent, pane,“ začal jsem z jiného konce, „a já jsem odhodlán na sobě pracovat.“ Pozorně jsem sledoval mimiku v jeho dokonale souměrné tváři a doufal, že to tentokrát bude lepší. Ale nedokázal jsem vyčíst nic. Ten člověk mlčel a dál pečlivě pracoval na svém obraze.

1. kapitola

„Jen? Haló, Země volá, Jenny. Ozvi se.“ Layla mi mávala rukou ověnčenou spoustou náramků před očima a snažila se na sebe upozornit. Ne že by jí to někdy dělalo bůhví jaké problémy. Layla je celkem kontroverzní člověk. Křiklavě červenou barvou vlasů počínaje a duhovými tričky konče.

„Hmm? Říkala jsi něco?“ přerušila jsem svou chvilku rozjímání nad sklenicí zředěné vodky a podívala jsem se na ni.

„Říkala jsem, že kdybych chtěla vést monolog, tak jsem zůstala doma,“ ušklíbla se na mě kysele.

„Promiň já…“ ale nestihla jsem to doříct, protože mě přerušila rázným gestem.

„A taky…“ zvýšila hlas, „ jsem říkala, že támhleten pěknej týpek v koutě tě doslova hltá očima,“ mrkla na mě šibalsky.

Nenápadně jsem se otočila, abych si ho mohla prohlédnout a málem jsem spadla ze židle. Ten „pěknej týpek“ byl totiž slabý výraz. V duchu jsem si ho pojmenovala Pan Tajemný a myslím, že to pojmenování je docela výstižné. Byl vysoký, měl trošku delší tmavé vlasy, které mu padaly do čela a zpod těch vlasů se na mě dívaly ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla. Nikdy jsem vlastně nedokázala s určitostí říct, jakou měly barvu. Měl v nich takovou tajemnou jiskru, která jeho pohledu dodávala zvláštní náboj. Když se na mě podíval, připadala jsem si úplně nahá. Jakoby viděl všechno, na co myslím i na co nemyslím. Ošila jsem se a otočila jsem se zpět na Laylu. „Zajímalo by mě, kdo to je. Nepamatuju se, že bych ho tady někdy viděla. Ty jo?“

„Ne, zřejmě nemá moc rád tyhle zapadlé, páchnoucí podniky. Proč jsme vlastně dneska šli zrovna sem? Vždyť je to ten největší pajzl ve městě,“ stěžovala si Layla a nedůvěřivě přitom civěla do své sklenky vodky s džusem. Layla byla pijan v pravém slova smyslu. Nikdy nezůstala na suchu.

„Můj nápad to nebyl,“ připomenula jsem jí s úsměvem a znovu po očku hodila po neznámém. Mhm... na druhý pohled ještě lepší... Škoda jen, že jeho oči už sledovaly druhou polovinu putiky a tonuly ve stínu.

„Ale co tu dělá?“ přemýšlela Layla a nahlas tím vyjádřila i moje vlastní myšlenky. „Nevypadá, že by se chtěl bavit zrovna tady...“

„My přece taky ne,“ pokrčila jsem rameny, ale při pohledu na její hltající pohled a ohnivé, trochu rozčepýřené vlasy, jsem na okamžik zaváhala.

„Hele!“ zašeptala poplašně (strčila do mě loktem a s odhodláním nespustit kořist z dohledu se trefila až napodruhé) „někam jde!“

A opravdu. Tajemný se po krátkém zaváhání otočil na patě a klidným, jistým krokem se vydal směrem k východu, odkud zavál při pootevření dveří mrazivý lednový vzduch.

A pak bylo po všem. Nespokojené zraky osazenstva se opět stočily ke svým sklenicím, už nehrozilo, že by jim díky neopatrnosti návštěvníka táhlo na nohy a hovor se vydal nerušeně a plynule novým směrem. Vůbec celá atmosféra podniku se jakoby uvolnila a oddychla si, načerpala potřebný kyslík pro svou další existenci a potrvá další řádku minut, než někdo opět vstoupí a dovolí zpité bytosti novému nádechu.

Layla se ale nenadechla. Zůstala nevěřícně zírat na nehybnou kliku, jako by nemohla uvěřit vlastním očím. „On... on odešel,“ zašeptala nevěřícně.

„Už to tak vypadá,“ přitakala jsem a mohutně si lokla ředěné vodky.

„Ale vždyť z tebe celou dobu nespustil oči!“ stěžovala si nespokojeně.

„Možná jsem se neměla otáčet...“ zasmála jsem se a trochu se zakuckala. Asi bych si už další koktejl objednávat neměla.

„Nesmysl!“ nehodlala se ta dobrá duše smířit s prohrou. „Určitě na tebe čeká venku.“

„Jo. V mrazu tam chudák doufá, že mi to dojde?“

„Jenny! Proč každou šanci odkopneš dřív, než se vůbec odhodlá tě potkat? Měly bysme tam jít.“

Její myšlenkové pochody mě dostávaly do kolen. My?

„Ne, já do sněhu a mrazu nepůjdu, ne před ještě jednou vodkou!“

Ublíženě si mě přeměřila. „Ale to už tam třeba nebude,“ vyčetla mi.

„Nebude? Když tam na mě čeká?“ pochybovala jsem pobaveně.

„Jsi opilá,“ obvinila mne tónem, jako kdybych spáchala vraždu nevím kolikátého stupně a sebrala mi moji skleničku z ruky. Už už jsem ji chtěla zuřivě bránit, jenže Laylin výraz mne mé odhodlanosti zbavil. Uměla vypadat opravdu neústupně.

„Půjdeme. Protože já tě nepotáhnu, to si piš, jestli odpadneš, nechám tě tam ležet, ať to bude kdekoliv.“

„No tak,“ smířlivě jsem se na ni pokusila zatvářit střízlivě, „ten byl mimo naše spojené síly,“ přemlouvala jsem ji. „Nech to plavat.“

„Jdeme,“ zavelela, chytila mne za rukáv a táhla k věšáku s kabáty. „Takhle to vypadá, když někdo neumí pít,“ brumlala si do podlahy, ale nepovolovala.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: Prolog + 1. kapitola: