Portréty smrti: 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tady další kapitola. Jenny přijala Brianovo pozvání na jeho výstavu. Jestli ovšem čekáte krajinky a romantická zákoutí tak si moc nepočtete. Co Laylu tak vykolejí a kdo je vlastně Brian? Hodně otázek a málo odpovědí? Příběh pokračuje a tak se nechte unášet po řádcích až do samého konce...

19.03.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 817×

Kapitola 6

Konečně se ručičky na hodinách přehouply přes šest hodin a já jsem už netrpělivě podupávala před dveřmi.

„Laylo! Pohni si. Přijdeme tam pozdě!“ volala jsem do útrob našeho skromného bytu. „Už jdu! Ježiši holka vzpamatuj se, máme ještě tři čtvrtě hodiny!“ láteřila Layla a naštvaně vyběhla z koupelny. Od koutku úst až do poloviny tváře se jí táhla temně rudá čára od rtěnky.

„Fajn make up. To je nová jarní kolekce rtěnek?“ ušklíbla jsem se pobaveně.

„Ne! To se jen nemůžu v klidu namalovat, protože moje hysterická spolubydlící každých pět minut křičí,“ procedila skrz zatnuté zuby a zalezla zas do koupelny.

Doufám, že to stihneme. Dneska večer nám brácha výjimečně půjčil svoje auto. Ale před tím jsme musely absolvovat důkladné školení ohledně jeho údržby. Je to jeho miláček a jestli na něm najde jen jediné škrábnutí tak, cituju: „Budete to škrábnutí olizovat tak dlouho, dokud se nevyhladí je to jasné?!“ A nám to samozřejmě je naprosto jasné. Hlavně nesmím nechat řídit Laylu.

„Tak jdeme,“ vylezla eL konečně z koupelny a vyrazily jsme.

Před klubem bylo hodně aut a chvilku nám trvalo než jsme našly místo, kde bychom mohly zaparkovat. Nakonec jsme Tomova miláčka odstavily v uličce kousek od baru. Tam se mu snad nic nestane.

Když jsme se asi po dvaceti minutách v dlouhé řadě dostaly dovnitř, zůstala jsem v úžasu stát. V tomhle baru jsem ještě nikdy nebyla. Stěny byly vymalovány na červeno a v kombinaci s černým barem a nábytkem kolem to působilo opravdu hezky. Všude po stěnách byly obrazy. Většina těch obrazů byla velice temná. Různé odstíny černé a šedé vytvářely na plátně různé snové obrazce. Našla se tu ale i nádherná dílka plná barev. Jeden jsem si obzvlášť oblíbila. Byl to obraz dívky. Jen její tvář a mě byla hrozně povědomá, ale nemohla jsem přijít na to, kde jsem ji jen viděla. Obraz hýřil barvami. Ve vlasech jí hrály barvy země a v jejích očích se odrážely barvy všech moří a oceánů. Byla to nádhera. Přímo jsem cítila jak na mě z toho obrazu sálá teplo.

„Líbí?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a zase jsem zírala do těch zvláštních očí. „Ehm…ano…je…je opravdu krásný,“ vykoktala jsem. „Máš talent,“ pokračovala jsem dál, ale pak už jsem zase ztratila nit.

„Můžu tě pozvat na drink?“ nabídl a už mě směroval k baru. „Díky,“ dostala jsem ze sebe. Proč nedokážu vyplodit nějakou kloudnou větu? Vždycky, když ho vidím, jako bych ztratila řeč.

„Dneska ti to sluší,“ řekl a přejel mě pohledem od paty k hlavě. Zastavil se u mých očí a upřeně se na mě zadíval. Připadala jsem si pod tím pohledem úplně nahá. Jeho šedé oči jako by ztmavly až byly úplně černé. Nemohla jsem uhnout. Byla jsem jako uvězněná. A pak se ta temnota vyjasnila a já jsem zírala do šedých očí s nádechem překrásné zelené barvy.

„Co to bude?“ přerušil to zvláštní spojení barman. „Jednoho panáka tady pro slečnu a mě pivo,“ objednal nám a opět se otočil na mě. Zkoumala jsem jeho oči, ale zůstávaly pořád šedozelené. Asi se mi to jen zdálo.

„Takže, studuješ už dlouho malbu?“ zeptala jsem se, protože mi vážně vrtalo hlavou, proč jsem ho tam nikdy neviděla.

„Moc dlouho ne. Teprve dva roky,“ řekl a zaplatil za pití. Vzali jsme si je s sebou a vydali se na obchůzku.

„Tvoje obrazy jsou opravdu …zvláštní.“ Lepší pojmenování mě opravdu nenapadlo. Byly jako z jiné dimenze. Tenhle člověk vnímá svět naprosto odlišně než my všichni ostatní. Jako by toho viděl mnohem víc, než mi kdy můžeme doufat, že uvidíme.

Brian se krátce zasmál. „Ano, zvláštní, to mi říká většina lidí. Pravda je, že jen vidím realitu trošku jinak,“ vysvětloval mi a vedl mě dál do hlubin baru.

„Některé jsou tak temné. Proč?“ vyzvídala jsem. „No, svět přece taky není jen samá růžová ne?“ Tak tohle mi jako vysvětlení naprosto stačilo. Jestli jsem do něj do teď nebyla zamilovaná, tak teď si mě úplně získal. Tenhle člověk je naladěný na stejné vlny jako já.

„Kdo je ta dívka na tom obraze?“ položila jsem další otázku. Vrtalo mi to celou dobu hlavou a chtěla jsem znát odpověď hned. „Na to musíš přijít sama,“ mrkl na mě tajemně. Hmm, tak tohle jsem slyšet nechtěla, ale budiž. Odvedl mě k nějakému stolu a na chvíli se vypařil. „Musím ještě pozdravit pár přátel, ale za chvíli jsem zpět.“ Fajn, tak počkám.

„Jenny! Tady jsi. Všude tě hledám,“ Objevila se udýchaná Layla a byla celá rudá v obličeji. „Já toho syčáka přetrhnu vejpůl!“ spustila.

„Počkej, počkej, zpomal. Koho přetrhneš vejpůl?“ zastavila jsem ji, protože se už nadechovala k dalšímu nadávání a mě nějak unikalo o kom to vlastně mluví.

„No Matta přece! Stojí si tam s nějako cundrou a ani se neobtěžuje někam zalézt. Plazí se tam po ní všem na očích a ani mu to není trapné!“ Layla je silná holka, ale měla slzy na krajíčku. Snažila se to schovat za masku drsňačky, ale já věděla, že ji to strašně ranilo.

„Stejně vám to spolu vůbec neslušelo,“ pokoušela jsem se ji nějak utěšit, ale vůbec to nezabralo. Musím zvolit nějakou jinou taktiku. „Víš co, zavolám Tomovi a půjdeme všichni spolu na večeři ano? Ještě není tak pozdě,“ navhla jsem a Layla na mě vrhla vděčný pohled.

„Tak pojď vypadneme odtud,“ začala jsem se soukat od stolu.

„Ale co ty a Brian?“ vyhrkla a popotáhla nosem. Vypadala jako malá holčička ztracená v lese. „Neboj se, myslím, že nebude problém na něj narazit. Jen ho najdu a řeknu mu, že už musíme jít ano? Ty jdi zatím pro kabáty.“ Vyslala jsem ji. „Jo a Laylo! Mattovi se vyhni širokým obloukem!“ varovala jsem ji ještě. S ním si to později vyřídím. Možná, že řeknu bráchovi, řekla jsem si a při té představě jsem se prohnaně ušklíbla.

„Briane? Můžeš na chviličku?“ vytáhla jsem ho z kroužku nějakých mladých lidí.

„Děje se něco?“ ptal se hned starostlivě.

„Ne, jen už musím jít. Kamarádce není dobře a tak ji vezu domů. Děkuju za pozvání. Byl to hezký večer. Tak zase někdy ahoj,“ rozloučila jsem se a vydala se ke dveřím. Layla už tam na mě čekala. Nasedli jsme do auta a já jsem vytočila Tomovo číslo.

„Hmm…nebere to,“ sklapla jsem naštvaně mobil. Vždycky když ho člověk potřebuje, tak není k zastižení.

„No nic. Tak jedem domů a uděláme si večer s telenovelami a pořádnou porcí zmrzliny, co říkáš?“ navrhla jsem další alternativu a eL jen nepřítomně pokývla hlavou. Tohle bude ještě dlouhý večer. Povzdechla jsem si a nastartovala jsem auto. Ještě než jsem otočila hlavu, abych mohla vycouvat, periferně jsem zahlédla jak se něco mihlo v záři předních světel. Vypadalo to na člověka, ale pohybovalo se to dost rychle. Ale už jsem byla na silnici a tak jsem se věnovala řízení. Teď si dáme pauzu. Naše problémy tady budou pořád. Celou cestu jsme mlčely a já jsem najednou dostala strašnou chuť na tu zmrzlinu.

***

„Briane tohle jim přece nemůžeme tolerovat! Dohoda je dohoda. Porušili ji a my máme právo je soudit!“ chrlil jsem potichu svoje stížnosti. Brian byl sice něco jako náš vůdce, ale k těmto věcem byl poslední dobou hluchý a slepý.

Téměř mě ignoroval. Zamyšleně kroužil prstem po okraji skleničky s nějakým alkoholem, který mu postarší barman ochotně naléval. Podle všech lidských měřítek by se už měl válet pod pultem, ale na záhady v přítomnosti Briana jsem si už zvykl.

„Nedělej ukvapené závěry Thomasi. Nemusel to být záměr. Nech to na nás,“ odvětil mi tiše a žárovka provizorně připevněná na ohnutém drátu nervózně zamrkala.

No jistě, jak jinak. Nech to na nás Thomasi, jako bych snad ani nepatřil mezi ně! Pořád mě odstrkují. Už přece nejsem nejmladší člen!

„Jsem stejně dobrý jako ty nebo Daniel a ty to moc dobře víš,“ procedil jsem nasupeně skrz zuby.

„Nech to být Thomasi. Nepotřebujeme mít do toho zapletených víc lidí, než je potřeba. Teď přestaň vyvolávat rozruch a jdi domů. To je rozkaz,“ řekl Brian klidně a otočil se ke mně zády. Jeho hlas byl přívětivý a jako vždy se Brian dokonale ovládal, ale tentokrát už mohl kdokoliv, kdo jej dobře znal, vytušit za jeho nenuceným tónem ledově ostré podráždění. S Brianem nebylo radno se přít, to jsem věděl.

Krev se ve mně vařila a nakvašeně jsem vystřelil do schodů. Vypálil jsem ven zadním východem a vběhl jsem přímo do světel nějakého auta. Jenny! Mrskl jsem sebou rychle kolem auta a doufal jsem, že si mě nevšimla. Musím si pohnout a být doma dřív než ona. Řekl jsem, že budu v devět doma a už bude půl desáté. S tím jsem se otočil a vyrazil jsem směrem k našemu bytu.

Mrazivý vítr mi znepříjemňoval cestu, foukal mi do tváře krystalky sněhu, které poletovaly všude kolem. Pokud jim to vydrží, bude do rána všude bílo. To by mohl být docela problém, napadlo mne... už jsem uvažoval jako oni. Sníh rovnal se stopy a stopa rovnala se směr k nám do lesa. Létat nás ještě nikdo nenaučil a skákat po stromech jsme taky neuměli. Jestli nasněží, budeme se muset do podzemí zase dostávat kanálama. Oklepal jsem se při vzpomínce, jak mi to tam minule podklouzlo a potopil jsem se až po pás. Byla to snad jediná chvíle, kdy jsem viděl Briana upřímně se smát.

Znovu se mi na mysl dostaly tváře těch dvou mužů. Nebyli tak staří, odhadoval jsem je na třicet až čtyřicet let. Daniel Ryan si s nimi hravě poradil, dokonce si ani nezacuchal tu svou blonďatou hřívu. Věděl jsem, že ho za to čeká odměna a jeho strážné místo u brány by se mohlo uvolnit... někde v hloubce mého já zasvitla jiskřička naděje. Tohle by mi Brian nemohl odmítnout, to jsem věděl. Ne, že by se mi tam s tím tupcem Johnsonem chtělo mrznout, ale potom by mě už sotva mohli vykřížkovat ze seznamu.

Běžel jsem, co mi dech stačil, a doufal, že doma nenarazím na Matta. Se škodolibým úsměvem mě napadlo, že bych mohl některou z jeho fotek nenápadně podstrčit Brianovi. Umělci jsou podivíni a stačil by jen malý náčrtek...

Hned jsem tu myšlenku zaplašil. On je přece vždycky kreslil z paměti.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování