OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 40. kapitola

23.11.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 903×

Kapitola 40

Jenny

Vyšli jsme ven z chaty a celou dobu jsem nepustila Brianovu ruku. Chudák ji musel mít pěkně odkrvenou, ale neřekl ani půl slova.

„Briane!“ zvolal Thomas, když nás spatřil a spěchal k nám. „Jsi už Brian, že jo?“ zeptal se, ještě než mu podal ruku a pořádně ho objal.

„Jasně že jsem, v plné síle a dokonale při vědomí na to, abych tě vyznamenal. Vedl sis velmi dobře, Thomasi. Svůj post si zasloužíš,“ pochválil ho uznale a opět se vracel zpět do své role strohého velitele.

„Jenny!“ To se přiřítila Layla a vrhla se mi kolem krku, jako bych to byla já, kdo musel projít celým rituálem.

„Laylo, já jsem v pohodě,“ odstrčila jsem ji a usmála jsem se na ni.

„Danieli,“ kývl Brian na Dana, který stál opodál a nejistě Briana pozoroval. Jistě že se bál. Zradil ho a trest by si zasloužil. „Pojď blíž,“ pokynul mu Brian a Daniel chtě nechtě musel jít. „Slyšel jsem, že jsi přijal nápoj nesmrtelnosti,“ řekl Brian a pozorně si měřil Danovu tvář, která během chvilky vystřídala několik podob, přes překvapenou, zastrašenou a nakonec smířenou se svým osudem.

„Doufám, že nyní se svým posláním naložíš lépe,“ řekl jen a Daniel horlivě přikyvoval. Bodejť by ne, když se právě vyhnul jistě krutému trestu.

„Začínáš pěkně měknout,“ pošeptala jsem Brianovi do ucha,

„A kdo za to může?“ odvětil jen a lehce mě políbil na tvář.

„Proboha, nechte si to někam do sklepa, kde vás nikdo neuvidí.“ Ruby. Kdo jiný. Nakládačka ode mě jí zřejmě nestačila.

„Ruby! Co se ti stalo?!“ přispěchal k ní Daniel a poplašeně si prohlížel její zuboženou tvářičku. Je pravda, že s těmi dlouhými plavými vlasy a zpustošeným obličejem vypadala jako mučednice, nebýt toho posměšného úšklebku, který nesundávala snad ani ve spánku.

„Je mi fajn Danieli. Nesahej na mě!“ odpálkovala ho nevrle a chudák Daniel se zase stáhl se staženým ocasem.

„Ehm, lidi… nechci vás rušit, ale… myslíte, že by mě někdo mohl odvést domů?“ ozval se nesměle Matt a všichni jsme se začali smát.

Brian

„Daniel tě odveze, Matte,“ řekl jsem mu a pohlédl jsem na Daniela, který jen mlčky přikývl. Moc dobře věděl, že teď je mi dlužný a nemůže si vyskakovat. „ A taky vezme Laylu,“ dodal jsem a umlčel jsem pohledem Toma, který se chystal něco namítat.

„No a my všichni víme, co nás teď čeká,“ oznámil jsem, když už se tu objevil i Steve. Jasně, čeká nás ta méně příjemná část dnešní noci. Podsvětí.

***

Když jsme procházeli důvěrně známými chodbami plnými pavučin, podivných runových nápisů vyrytých do chladného kamene a nikdy nekončících bočních chodeb, schodišť, slepých konců a šachet mizejících někde v hloubce, uvědomil jsem si, jak moc se Jenny změnila. Její výraz byl k tomu všemu naprosto lhostejný a ve tváři měla trochu něčeho, co jsem sám občas viděl ve svém odrazu v zrcadle. Tak teda přece jen neunikla svému osudu, stejně jako Thomas, napadlo mě.

Povzbudivě se na mě usmála a já jí úsměv opětoval. Ale spokojený jsem moc nebyl a věděl jsem, že ani nebudu, dokud jí tenhle odlesk z očí nesmažu. Daniel s Thomasem byli jiný případ, oni dva se na to mohli připravit, projít si prvním stádiem ještě za života a pak mít na výběr, jako má třeba Steve. Ale Jenny do toho spadla přímo po hlavě. A bylo to na ní vidět.

Tohle Ruby nikdy nepochopí. Nedokáže se vcítit do člověka, je už příliš stará. Ne stará jako já, ale já jsem byl vždycky trochu zvláštní, počínaje těma obrazy a konče Jenny. Rubyina necitelnost není nevýhodou, často se jí její chlad velmi dobře vyplatil. Lidský svět je jí ale příliš vzdálený, stává se z ní už jen stín toho, kým kdysi byla.

Vlastně jsme oba s Ruby trochu na stejné lodi – ani jeden z nás není schopen plnit své povinnosti tak, jak bychom měli. Já kvůli přehnané empatii a ona kvůli jejímu naprostému nedostatku. Ruby lidem vůbec nerozumí, zatímco já jejich duším nedokážu odolat a pořád tím krmím své zmírající svědomí.

Daniel šel hned za námi. Idealista, snílek. Jo, nevypadal na to, ale znal jsem ho lépe než ostatní. Ta slupka sebejistoty, která mu skrývala pravou tvář, ho musela vysilovat. Dan takový nebyl. Věřil v něco víc, nestačila mu odpověď To se prostě neví. Vždycky chtěl vědět, co bude dál, co bude, až přijde i jeho chvíle, a té touze po vědění byl ochoten obětovat úplně vše, i vlastní život. A teď to má. Nevěřil mi, když jsem mu říkal, že ani já ve svém postavení neznám podstatnou většinu odpovědí na otázky existence. Ale Daniel se vždycky musí spálit sám, věří, že to něco jednoho dne najde. Není to pravda. A ten poslední, kdo by mu mohl dát nějakou smysluplnou odpověď, je Ruby.

Steve byl mým ostrovem někde v nekonečném moři. Přiznávám, věděl toho o mě možná až moc. Občas jsem se přistihl, jak se s Jenny napjatě pozoruju. Se Stevem se smál každý, všichni mu věřili, všem dokázal být oporou. Někde vevnitř mě vždycky sevřel žárlivý chlad, když jsem viděl, jak Jenny při pohledu do jeho oříškových očí pookřála. Nebyla to žádná tajná láska, byl to prostě jen bezstarostný, uvolněný úsměv, který jsem jí já dát nemohl. Na mě se dívala starostlivě, trochu s obavami, jako bych se jí mohl každým okamžikem rozplynout. Visela na mě jako závislák na droze, naprosto oddaně a s ochotou udělat pro mě první poslední. A to jsem nechtěl. Tajně jsem si přál, aby se se mnou cítila jako se Stevem.

V tomhle si byly podobné s Laylou. Snažil jsem se vtlouct si do paměti, že Laylu nesmím nevypustit z hlavy. O eL jsem toho příliš nevěděl a to byla možná chyba. Nemohl jsem si dovolit dělat další chyby, protože jsem už neměl čím za ně platit. Cena byla příliš vysoká.

V hlavě se mi vynořil Colin, jeho poslední pohled někam do prázdna, štvaný bůh ví čím, možná závislostí, možná prostě nepřízní osudu. Ale jeho čas ještě nenadešel a mé selhání se nedalo jen tak zapomenout. To, co jsem provedl, odporovalo veškerému smyslu, který mělo mé bytí. Možná to byla první rána pro Daniela, první zádrhel, kterým si uvědomil, že všechno kolem něj klidně může být lež. A moje proplutí problémem bez trvalého trestu ho v tom jenom utvrdilo. Tím, že se Colinova nespravedlivá smrt obešla téměř bez následků, jsem popřel všechno, v co Daniel ještě doufal. Přes jeho víru ve vyšší a neomylnou moc plnou spravedlnosti jsem udělal silný černý křížek. Ztratil jistotu a pevnou půdu pod nohama.

Layla k sobě poutala Thomase a Jenny velmi pevně na to, abych ji mohl nemít pod kontrolou. Už její experimentování s drogami mě mělo probrat. Člověk v jejím věku nezačne brát prostě proto, že je zvědavý a naivní. Něco jí chybělo, uvažoval jsem. Kéž by to našla v Thomasovi...

Převozníkem byl opět jeden z přízraků. Myslím, že jsem trochu zapůsobil na Jenny tím, že jsem vůbec nemusel o nic žádat. Možná jsem si měl ještě zaplavat v Léthé, ale nechtěl jsem zbytečně dráždit ostatní, kteří nesměli smočit ani koneček vlasu bez toho, aby jej potom museli odstřihnout. Loďka už na nás čekala, prostorná a klidná, jako by se jí vlnky řeky vyhýbaly. Byl jsem prostě následník, no.

„Ach synu, jaký to šťastný návrat!“ vykročil otec s rozevřenou náručí směrem ke mně hned, jak jsme vstoupili do trůnního sálu.

„Jsi až příliš teatrální otče,“ odsekl jsem a jeho ublížený pohled jsem mu opětoval svým chladným a naprosto nezaujatým.

„Ale no tak. Jsem rád, že tě vidím opět mezi námi.“

„Mohli bychom prostě přistoupit k tomu, o co tady vlastně celou dobu šlo?“ navrhl jsem místo toho, abych se mu tedy vrhl do náruče, jak zřejmě očekával.

„Ach ano,“ povzdychl si, „ta nepříjemná věc s celou tvou… ehm… smrtí.“

Jak už jsem řekl, otec má slabost pro přehnané dramatizování zcela obyčejných situací.

„Jenny,“obrátil se nečekaně na ni a její výraz byl teď naprosto zmatený.

„A-ano pane?“ zakoktala se trošku.

„Výborně! V-ý-b-o-r-n-ě!“

„Pane? Já-nerozumím.“ Chudinka moje. Jistě, že nerozumí. Tomu by nerozuměl nikdo. Celá tahle věc je jen otcův rozmar.

„Ale jistěže nerozumíš,“ potvrdil mi moje myšlenky otec. „Briane, i když jsem rád, že jsi zase zpátky, jistě uznáš, že v otázce tvého trestu jsem byl až příliš milosrdný,“ obrátil se zase na mě.

„Ano otče,“ přitakal jsem a svěsil jsem hlavu. Kdybych nebyl jeho syn, čekal by mě mnohem horší trest. No, i když představa společného soužití s Ruby je sama o sobě dost hrozivá.

„Nicméně, je tady ještě jeden problém, který je nutno vyřešit,“ usmál se na mě a pohledem přejel všechny přítomné. „Kraluji tomuto blázinci již hezkou řádku let a popravdě, jsem už unavený. Jsem starý.“

„Ale pane,“ vyskočila Ruby, „vypadáte výborně a jste v nejlepší form...“ Byla umlčena jeho zdviženou rukou.

„Přestože mi to nesmírně lichotí, má milá Ruby, můj čas tady se nachýlil. Ach ano, je čas odejít.“

„Počkat, jak odejít? To jako…“ zeptal se nechápavě Thomas a vypleštil oči.

„Výborně... V-ý-b-o-r-n-ě!“ zopakoval jsem králova slova.

„Všechno mi kazíš!“ vykřikl na mě zlostně a jeho tvář se zkřivila do šklebu. Chtěl jsem původně Jenny téhle scény ušetřit, ale bylo mi jasné, že ji jednou čekají i horší věci.

„Chci, abys byl jiný,“ řekl mi a přemýšlivě potáhl za svůj neexistující vous. „Vždycky mi na tobě celá řada věcí neseděla, ale co je moc, to je příliš!“ zvýšil opět svůj hlas. „Teď už nehodlám dál trpět tvé rozmary. S tím je konec, Briane,“ pokýval si pro sebe hlavou. „Měl sis najít nástupce na zemi, abych se i já dočkal svého štěstí, a co jsi udělal? Zradil! Zklamal! Porušil rovnováhu... Dal jsem vám šanci, jak napravit své největší omyly a co uděláte?!“ jeho hlas pomalu slábnul až se úplně vytratil. Vyčítavě se podíval do Jenniny dokonale zmatené tváře. „Ach,“ pousmál se. „Tak ona tomu pořád ještě nerozumí...“ V jeho obličeji se na chvíli objevil soucit. Možná záblesk nějaké dávné vzpomínky, možná jen odraz nehasnoucích svící.

„Chtěl jsem ti ušetřit trápení, Jenny,“ řekl tiše. „Brian musí převzít žezlo, které mu bylo určeno, zatímco vy s Thomasem povedete jednu ze zemských základen,“ vysvětloval. „Byla jsi jeho úkolem, byla jsi vybrána, abys po něm převzala velení – měl tě najít a připravit na tvůj úkol, než trvale opustí zemský povrch. Bláhově si myslel, že když ti zabrání ve skonu, sám se vyhne svému úkolu – nikdy tě nemiloval, jenom tě využil. Chtěl jsem ti ulehčit situaci, chtěl jsem, aby sis myslela, že to já jsem vám zabránil ve společném osudu tím, že jsem Brianovi sebral paměť a odtrhl jej od tebe.“ Jeho hluboké tmavé oči se do Jenny vpíjely jako dva hadi.

„To... není... pravda,“ zavrčel jsem a každé slovo pronášel s takovým důrazem, jakého jsem byl jenom schopen.

„Briane, Briane...“ povzdechl si a znovu se obrátil k Jenny. „Ruby dostala za úkol přivést Thomase a to bylo naše jediné štěstí, přišla totiž na to, co Brian provádí za šílenosti.“

„Nikdy jsem ten tvůj šílený nápad neuznal a ani neuznám.“

„Nemáš co uznávat a neuznávat!“ zahřměl na mě. „Tady vládnu já. Rozumíš? Já! A ty mě nahradíš, ať se ti to líbí, nebo ne,“ křičel, ale v zápětí se s úsměvem obrátil k Jenny. „Má drahá... S nástupem na trůn už tvůj Brian nikdy nevystrčí hlavu na vzduch. Krom toho to s sebou přináší i jiné změny, sám to moc dobře vím. Psychické změny. Uděláš nejlépe, když odpustíš Ruby, že udělala ten hrozivý omyl a přivedla ti Briana zrovna ve chvíli, kdy sis začala zvykat na život bez něho, a vrátíš se domů. On má jiné povinnosti .“

„Nebuď směšný,“ odfrkl jsem. „Jenny,“ obrátil jsem se k ní. „Věř mi.“

„To nejde ale tak snadno,“ zasmál se Steve. „Kdyby ses slyšel...“

„Věřit?“ smál se otec. „Je snad Jenny tak šílená? No pověz, zlatíčko,“ obrátil se k ní. „Věnoval ti snad Brian někdy něco víc než pár polibků? Sotva, že? A víš proč? Protože jako můj nástupce už dávno ztratil vřelé city! Je chladný jako kámen.“

Měl jsem chuť mu skočit po krku.

„To není pravda,“ zašeptala najednou do ticha Ruby a všichni na ni překvapeně pohlédli. „Maluje obrazy. Stovky obrazů,“ šeptala. „Viděla jsem je, pane, má je na základně.“

„Koníček...“

„Svědomí,“ řekla. „Maluje ty, kterým už nezbývá mnoho času. Brian má ještě spoustu emocí. Nehodí se na tu roli. Já bych se pro ten úkol hodila mnohem lépe,“ prohlásila.

„Smůla, že tobě to nikdo nenabízí,“ zavrčel na ni Thomas. „Ale jinak má pravdu,“ řekl. „Brian se na tu roli nehodí.“

„A koho teda navrhuješ?“ spráskl otec ruce. „Sebe? Necháš tam tu svoji Laylu samotnou? Nebo Daniela? Toho jen přes moji mrtvolu! Tak snad Steva? Ten ani není z našeho rodu, podléhá jinému králi. A v ostatních základnách to není lepší.“

„Někoho najdu,“ chytal jsem se posledního stébla. „Přivedu ti bytost schopnější a lepší, než jsem sám,“ šeptal jsem prosebně. „Jen mi dej čas.“

„Času jsi už měl spoustu. Teď je pozdě, Briane, já se již zítra ponořím navždy do hlubin.“

„Já to beru,“ zašeptal najednou tichý hlas. Zarazili jsme se, jako by si nikdo z nás nebyl jistý, jestli mu slova nezašeptala jenom dávná ozvěna. Je zvláštní, jak můžete křičet do nevšímavého davu, ale správně zvolená věta vám zajistí okamžité mlčení. Bylo slyšet tlumené šumění posvátných vod.

„Musíš projít celým očistcem a také vstoupit do vod Léthé, která si vezme zpět, co je její, čili celý tvůj život, což není zrovna příjemná koupel. Tvá věčná existence bude vykoupena bolestí, které jsi byl celá ta léta ušetřen,“ podotkl můj otec.

„Řekl jsem, že to beru,“ zopakoval.

„To po tobě nemůžu chtít,“ obrátil jsem se smutně ke Stevově nezvykle pobledlé tváři.

„Dlužím ti to,“ zašeptal.

„Tolik mi nedlužíš,“ odporoval jsem. „To prostě nemůžu žádat.“

„Sám jsi mi řekl; budeš mít na výběr. A já si teda volím; splatím ti dávnou službu právě takhle. Jestli o mne tedy bude zájem.“ Obrátil se s tázavým pohledem na mého otce, který nás zamyšleně pozoroval.

„Takový talent!“ spráskl ruce. „Ale nebude to vadit tvému pánovi?“

„Ten má vlastního nástupce, Teodora. No tak, Briane,“ pobídl mě, „už jsem toho na světě zažil dost.“

„Nepřijal jsi ještě ani nápoj nesmrtelnosti,“ protestoval jsem, „může trvat měsíce, než budeš moci nahradit mého otce. I přes tvé výjimečné schopnosti.“

„Ale já počkám!“ zatetelil se jmenovaný. „Takový talent!“

„Hezké,“ utrousil jsem ironicky.

„Nesouhlasím s tím, aby nám všem vládnul Steve,“ zavrčela Ruby. „To je nepřípustné,“ řekla.

„Á, Ruby, jenže se tě zase nikdo na nic neptá,“ pokrčil rameny Steven, „každopádně budu lepší král než ty královna,“ dodal.

„To sotva,“ zavrčela.

„Dost Ruby!“ řekl přísně můj otec. „Takhle se s následníkem nemluví.“

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 40. kapitola: