OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 31. kapitola

11.09.2010 (20:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 613×

Šli jsme dlouhou chodbou, která vedla ke kancelářím, a za celou dobu Steve nepromluvil. Rozhodla jsem se přerušit ticho, rušené jen klapotem našich podrážek na chladném betonu chodby.

„Co měly znamenat ty stíny lidí, co se objevily kolem nás, když ses ptal na Briana tam v tom pokoji?“ vyrušila jsem ho z jeho protestního mlčení, nebo co to vlastně celou dobu dělal.

„To je další z mých podivných schopností, o které jsem vám ještě neřekl. Dělám to, když chci nějakou duši zastrašit nebo ji násilím přimět, aby šla se mnou na druhou stranu.“

„To je velice zajímavá schopnost, taková se nám hodí,“ prohodila jsem, jakože jen tak mimochodem a tvářila jsem se, že mě to vůbec nezaujalo. Popravdě jsem v duchu valila oči s otevřenou pusou.

„V podstatě je to jen iluze. Žádní opravdoví stínoví lidé tam nebyli. Je to stejné jako s tvojí mlhou. Já jen umím používat stín,“ řekl suše.

„Tak, tady to je. Tvoje kancelář,“ řekla jsem a otevřela jsem dveře, ke kterým jsme přišli.

Přejel pohledem po malé místnosti jako by ho ani v nejmenším nezajímala. „Můžu se tu ubytovat?“ zeptal se mě chladně a naznačil, že by to rád udělal o samotě. Věnovala jsem mu nedůvěřivý, varovný pohled, ale nakonec jsem ustoupila na chodbu a dveře přede mnou se tiše zavřely. Chladná chodba byla tichá a její konce se ztrácely ve tmě. Bez hnutí jsem zůstala stát a civět před sebe. Ze splašených myšlenek jsem si nedokázala vybrat nic, co by mi mohlo pomoct. Spánky mi tepaly, ale dlaně jsem měla ledové. Brian, ta zamčená truhla někde na dně mé paměti, jeho oči a úsměv, všechno, co mělo být navěky zapomenuto, se nezadržitelně dralo na povrch. Ve vyschlých ústech jsem si pohrávala jeho jménem a netušila jsem, jestli jej vůbec dokážu vyslovit. Zaváhala jsem. Ruka, připravená zaklepat, se v půlce pohybu zastavila.

„Thomasi?“ zašeptala jsem do ticha.

„Jsem tu,“ řekl bráška tiše.

Váhavě jsem na něj pohlédla. Jeho tmavý kabát z něj dělal téměř neviditelnou bytost někde v prostoru přede mnou. Věděla jsem, že Thomase přivolá můj strach, ale stejně mě rychlost, jakou se sem dokázal dostat, trochu děsila.

Brian

„Fajn, tak mu sežeň nějaké suché oblečení a postarej se o tu dívku, já za chvíli dorazím,“ mluvil jsem do telefonu a mnul jsem si kořen nosu.

„Já nejsem jeho matka!“ ozval se Daniel z druhého konce telefonu.

„Mě nezajímá, čí matka jsi a čí nejsi. Prostě to udělej!“ zaklapl jsem rázně telefon.

Stejně rychle jako vzpomínka přišla, tak i odešla. Nevěděl jsem, kde jsem byl, o jakou dívku se jednalo a ani komu měl Daniel dělat matku. Jedno, ale bylo jisté. S Danielem už jsem se někdy potkal…

Ruby? Tady Daniel...

Ten jeho hlas mi byl hrozně povědomý, ale na mé paměti visela obrovská cedule CENZURA. Celý den jsem se necítil zrovna nejlépe. Seděl jsem zabalený do deky a na stole přede mnou se vydatně kouřilo z šálku čaje, který mi připravila moje drahá polovička. O tom telefonátu jsem jí neřekl. Pozoroval jsem obláčky páry, jak se lehce vznášejí nad hrnečkem a postupně ztrácejí v prostoru. Fascinovaly mě, jak se elegantně proplétají, i když jenom na malý, prchavý okamžik. Při pohledu na ně mi občas připadalo, jako bych klíč k otevření mého nevědomí skoro držel v ruce.

Taky jsem viděl jezero. Nebylo zrovna teplo, něco kolem nuly nebo pod bodem mrazu, ale ta hluboce modrá voda byla průhledně čistá a bez náznaku ledu. Někde v nitru jsem věděl, že nikdy nezamrzá. Bylo modré, jako moje oči a celé to místo, o kterém jsem bohužel nevěděl, kde ho hledat, mě uklidňovalo. Tiché šumění lesa za jezerem, i zelenající se tráva a příchuť blížící se zimy a sněhu ve vzduchu.

„Jak ti je?“ zeptala se Elizabeth a pousmála se.

Přitáhnul jsem si deku blíž k tělu a pokusil se dostat zpátky do reality. Bylo to težké, jako by moje tělo postupně opouštělo skutečný svět společně s mou duší. Vlastně jsem ani nevěděl, co mi chybí. Tohle nebyla chřipka nebo jiná nemoc, kterou jsem znal... Byl to prostě čistý nezájem o existenci. Nevěděl jsem, co mi schází, ale zoufale jsem to potřeboval.

Když viděla, že jsem jen pokrčil rameny a neodpověděl jí, pátravě se na mě zadívala. V jejích očích už nebyla starost o mě, ale o něco, co jsem nedokázal definovat. Pozorovala můj výraz, který nedokázala nikam zařadit a pokoušela se odhadnout, co si myslím.

***

Jenny

Steven neodpovídal. Zíral střídavě na mě a na brášku a vypadal, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se nejedná o skrytou kameru. Mohla uplynout hodina od chvíle, kdy jsme s Tomem oba přišli do jeho nové kanceláře a rozhodli se si to jednou pro vždy všechno vyjasnit. Steve poslouchal se zájmem, občas užasle a občas pobaveně, ale ke konci vypravování nasadil právě tuhle podivnou analytickou masku, jako by jeho hlava dostala za úkol zjistit, kde je chyba.

Skončila jsem já a to několika tichými větami, jako že teď už má Brian nový a jistě šťastný život a čeká ho poklidné, ničím nerušené stáří, a že mu to vlastně přeju. Poté nastala chvíle ticha. Bráška se na mě povzbudivě zadíval a pevněji stiskl mou ruku, kterou držel. Nadechla jsem se a úsměv mu vrátila, jako znamení, že jsem to zvládla v pohodě a že si nemusí dělat starosti.

Jenže Steve se ani nepohnul. Pozoroval nás, trochu nevěřícně, ale když zjistil, že to nehrajeme, začaly mu cukat koutky úst. Nechápavě jsme na něj s Thomasem zírali.

„Ehm,“ odkašlal si, „to myslíte vážně?“ zašeptal.

Zmateně jsem přikývla a s bráchou jsme si vyměnili tázavé pohledy. Ale v ten okamžik už to Steve nevydržel a začal se smát. Nejdřív jen tak nejistě, jako by naše vypravování pořád ještě považoval za vtip, ale potom se smíchy div neválel na podlaze, až mu tekly slzy.

Mračila jsem se. Neměla jsem tušení, čemu se směje, ale nelíbilo se mi to. I Thomasovy oči ztmavly a získaly na hloubce a jeho dlaň olízla zákeřně světlá vlnka. V tu chvíli se za Stevem objevilo několik stínů, které Tom nečekal, protože jsem neměla čas mu všechno vysvětlit, a tak vyděšeně vyskočil z křesla, což u Steva způsobilo další záchvat smíchu, ale tentokrát už poslední.

„Klid,“ vztáhl k nám ruku a stíny okamžitě zmizely. „Když mi hrozí nebezpečí, okamžitě se objeví, ale je to jen iluze, moje schopnost. Neumím vyvolat mlhu, ale stín. V podstatě je to to samé, jen v bledě tmavé.“

Bráchu to uklidnilo a znovu se posadil, ale nezodpovězená otázka visela ve vzduchu dál. Naštěstí se Steve rozhodl vytáhnout své sebeovládání odněkud z podzemí a tak jsme pro změnu poslouchali zase my dva.

„Ok,“ začal. „Začněme tedy od začátku. Měl jsem mistra, starého muže, trošku podivína, neboť byl už velice starý, ale nebyl to žádný blázen a jestli něčemu opravdu věřím, tak jsou to jeho slova, která mi předal. Můj mistr měl přívětivé, světle šedé oči, byl to bohužel až příliš velký dobrák, no nevím, co by dělal, kdyby mě neměl. Poslouchal panovníka z podsvětí, tak jako všichni našeho druhu existence. Ale rozhodně to nebyl váš král. Jak se vám totiž ten On, jak mu říkáte, Brianův otec, zapomněl zmínit, není jedinným zástupcem Smrti. Jenom ona je jediná.

Stařec, který mě učil a vychoval, protože jsem byl sirotek, a později ze mě udělal to, co jsem, když objevil mé nadání, se po dlouhých stovkách let rozhodl přestat existovat a darovat mi svobodu jen pro jediné; pro život. Pro naději, že se znovu narodí, že smrtí se uzavře jedna smyčka a nastane druhá. Že něco, co někteří nazývají Bůh, mu znovu vdechne život.

A vy mi teď přijdete a tvrdíte, že Brian, bytost, která byla už dávno po smrti, se teď živě producíruje po této planetě, protože nějaká podzemní krysa udělala čáry máry fuk? On zastupuje zánik, ne počátek života. Všichni jsme podzemní krysy, které dělají jenom svou špinavou práci, místo aby jejich tělesné schránky zanikly a duše došly klidu, nebo, jak mnozí doufáme, jim byl vdechnut nový život. Brian přijal nápoj nesmrtelnosti. Nežije. Jestli existuje, to už je druhá věc.“

Kroutila jsem nesouhlasně hlavou a ještě víc se mračila. „Ale Brian tu není! Jak... jak by to mohl udělat? On ho nechal úplně zaniknout?!“

Ta poslední myšlenka mě odzbrojila. Zvykla jsem si na Briana, který je někde šťastný. Ne na podvod.

Ale Steven protestoval. „V případě kohokoliv jiného by to tak bylo,“ řekl rychle. „Ale ne u Briana. Toho totiž nemohl nechat zaniknout. Byl to jeho syn.“

„Co to znamená?“ zeptal se Thomas.

„Byl jeho nástupcem, dědicem, kterého si pro vlastnosti a schopnosti vybral už velmi dávno. Řekl vám vůbec někdy Brian, jak je starý? Panovníci nedělají ukvapená rozhodnutí a jsou rozhodnutí, která ani oni nemůžou změnit. Z Briana udělal svého syna – ne že by byl jeho vlastní otec,  jen jeho předchůdce. Nemohl ho zabít, už si byli téměř rovni.“

„Ale to by Brian věděl,“ protestovala jsem. „Nedává to smysl.“

„Že mu nemůže vrátit život, to bezpochyby věděl. Jen nechtěl, abyste se to dozvěděli vy. A to, že mu nemůže sebrat existenci, to věděl taky. Já v tom vidím jenom jediné řešení – šlo mu o vás.“

„O nás?“ zašeptali jsme oba společně.

„Zničil by vás. Jako Brianův trest.“

„Jsme pro něj cenní, proč by to dělal?“

„Aby ho Brian poslouchal je pro něj cennější. Nějak ho potrestat musel. Není to špatná bytost, Jenny. Neboj se, kdyby byl, tak by se z principu nikdy nestal tím, kým je. Jsou mechanismy, které nikdy nepochopíme, ale které fungují bezchybně. On musí zařídit, aby byla dodržena spravedlnost a osud každého člověka naplněn.

A tak dostal podle mě Brian dvě možnosti trestu – váš zánik, který by jej přinutil už neuklouznout, a nebo tohle. O něm se u toho soudu vlastně vůbec nemluvilo. Mluvilo se jen o způsobu nápravy.

Teď je tedy kdekoliv na světě. Neživý, ale bez paměti, která se mu může vracet i desítky a desítky let. A my nemáme žádnou šanci ho najít, pokud se nestane nějaký zázrak.“

„Neexistuje způsob, jak mu ji vrátit?“ zeptal se Thomas.

„Pokud existuje, vím, kde bych ho mohl získat,“ řekl Steve. „Brian byl můj dlouholetý přítel. Vlastně si myslím, že On tak nějak počítá s tím, že se vám podaří Briana najít. Bude to taková vaše první velká zkouška. Možná jsem váš první level, kterého jste dosáhli.“

„Kde to zjistíš?“ zeptala jsem se.

„U svého krále,“ mrkl na mě. „Už dlouho se tam chystám vykonat nutnou cestu, tak zabiju několik much jednou ranou. O mě se nestarejte, přinesu vám to, co potřebujete. Vy teď musíte najít Briana.“

Thomas se tvářil nešťastně. „A to jako kde? Vždyť bude zahrabaný v té největší díře, která jen existuje!“

„Někdo ho musí hlídat. Nezapomeň, je sice bez paměti a neví, co všechno umí, ale to neznamená, že mu schopnosti vymizely. Mohl by natropit pěknou paseku.“

„Jenže kde je, to ví jen On – naše krysa v kanále. A ta nám to určitě nepoví. Je ráda, že jsme vypili tu břečku, co nám naservírovala, a že pro nás vymyslela tak hezký lov na poklad, že se tomu ani zápletka v Šifře mistra Leonarda nevyrovná!“ brbral.

„Tak s tím vám už bohužel nepomůžu,“ pokrčil rameny.

„Bude mít nejspíš nové jméno, pojištění, doklady...“ uvažovala jsem.

Steven se smál. „Brian nepotřebuje pojištění a nové jméno taky ne – stejně se nikde v lidských seznamech nevyskytuje. Úředně jako osoba zemřel už... no už dávno.“

„Tak zveřejníme jeho fotku v televizi, média by mohla pomoct,“ napadalo mě.

„To by nám tak pomohlo. Riskovali bychom prozrazení a v mžiku by Brian a všechno s ním související zmizelo z povrchu zemského,“ řekl Steven.

„Krom toho jsem jeho poslední fotku spálil,“ dodal Thomas.

„Nebyla poslední,“ špitla jsem. „Mám ještě jednu pod polštářem, za tapetou a nad botníkem.“

Zírali na mě a mě najednou obklopil pocit, že tohle už není jenom trojice prachzvláštních bytostí. Tohle je už opravdový tým naší základny.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 31. kapitola: