Portréty smrti: 3. kapitola - druhá část • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh pokračuje. Ne vždy jsou ti, kteří jsou nám nejblíž, těmi, za které je považujeme. A když se zdá, že by vše mohlo být zase normální, osud si najde způsob, jak vám zkřížit cestu...

07.03.2010 (15:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 922×

3. kapitola - druhá část

Překvapeně vzhlédl a rádoby nenuceně položil svůj mobil na psací stůl. Na tváři se mu sice modrala oblast kolem levé poloviny brady a měl natržené obočí i ret, ale jinak vypadal odpočatě a celkem v pohodě. V jeho hnědých očích se objevil zvědavý otazník a já jsem trochu ztratila jistotu, se kterou jsem vstupovala.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se.

Přešlápla jsem; „Ehm... Mluvil jsi s našima?“ podívala jsem se zvědavě na mobil.

„Ne, se spolužákem. Brian Smith, potřebuju si dopsat matiku, víš...“

Zamračila jsem se. „Od kdy se ty staráš o školu?! Ještě nedávno ti stačily čtyřky.“

Líbezně se pousmál; „Někdy se začít musí. Tak co chceš?“

Podívala jsem se mu upřeně do tváře a snažila se vypadat přesvědčivě. „Včera jsi mě docela vyděsil... nechceš mi říct, co se ti stalo?“

Nadzvedl pravé obočí, přesně tak, jak jsem to já nikdy nedokázala a trochu se ušklíbl. „Měli jsme... menší roztržku,“ vysvětloval a pozoroval svůj telefon nehybně ležící na stole, „o nic nešlo. Měl jsem jen trochu smůlu.“

Rozhostilo se ticho. Moje trpělivost mě opouštěla. „Viděla jsem u tebe nůž a tvoje oblečení je na kusy. A podívej se na sebe do zrcadla! Tak mi tu nevykládej o menší roztržce!“

Semknul čelist. „Žádnou péči od tebe nepotřebuju, abys věděla,“ vyštěkl, „nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.“

„Tak na to zapomeň! Sakra hodně mi je do toho!“ zavrčela jsem a můj tón dosahoval čím dál větších výšek. „A až tě uvidí naši, tak jim to všechno řeknu! Protože tohle není normální, rozumíš?!“

Na odpověď jsem nečekala, otočila jsem se a praštila za sebou dveřmi. Uznávám, diplomat by ze mě být nemohl. Náš přátelský sourozenecký rozhovor netrval ani půl minuty.

Nestihla jsem však ani naštvaně předupat chodbu, když v tom se ozval zvonek.

Kdo to zase otravuje, pomyslela jsem si a naštvaně odemkla i rozrazila vchodové dveře.

Nechápavě jsem zírala do tváře před sebou, moje hlava nebyla s to si to rozumně přebrat. Stál tam totiž někdo mně velice povědomý a přesto jsem ho nemohla okamžitě zařadit.

„Ďobry den, roznaška jidla, prosim. Kung Pao nesu...“

Konečně mi seplo, popadla jsem krabici, zamumlala naštvané dík a mladík se nestačil ani nadechnout a už před ním opět zela dřevěná deska.

Se značně mírnějším vztekem, což způsobila úchvatná vůně linoucí se zpod papíru, jsem vešla do kuchyně. Layla tam seděla mlčky, skoro se ani nepohnula.

„Tys ho vyhodila z bytu?“ zašeptala opatrně.

Zamávala jsem před ní krabicí. „To byl donašeč od Leeho,“ pousmála jsem se.

„Jé,“ vyskočila, už měla vážně hlad. „Slyšela jsem totiž, jak na Toma křičíš,“ vysvětlovala mi. „Kolik ti dlužím?“ zeptala se a mlsně kroužila kolem mého nákladu.

Na chvíli jsem se zamyslela. „To je dobrý, bylo to na účet podniku.“

S plnými břichy jsme se potom spokojeně uvelebily v obýváku na gauči a sledovaly nějakou ubrečenou telenovelu. V pasáži, kdy se sličný opálený Pedro chystal políbit étericky krásnou Rosalindu, někdo zazvonil. „Kdo to může být?“ podívala jsem se na Laylu, ale ta mě evidentně nevnímala. Zaujatě sledovala obrazovku a natěšeně očekávala ten okamžik, kdy mužný Pedro přitiskne prudce své rty na jemná ústa Rosalindina. Neochotně jsem se tedy zdvihla ze sedačky a bosky jsem šla otevřít. Což jsem později ohodnotila, jako špatný nápad, protože se už nejmíň čtrnáct dní nevysávalo. Zvonění se netrpělivě ozvalo znovu. „Vždyť už jdu,“ houkla jsem. Prudce jsem rozrazila dveře a zaraženě jsem zůstala stát. Z chodby se na mě usmíval neznámý mladík. „Ahoj. Já jsem Matt. Je Layla doma? Měli jsme mít dnes schůzku,“ obeznámil mě se situací a ani jsem se nestihla vzpamatovat, už se nasáčkoval do předsíně.

„Matty!!“ přiřítila se Layla a vrhla se mu do náruče. Ou fuj. Teď jsem si připadala jako v té telenovele.

„Omlouvám se, já na to dočista zapomněla,“ cukrovala mu do ouška a vrhala při tom na něj omluvné pohledy. Pak si konečně uvědomila, že já tam pořád stojím. „Jé Jenny, nevadilo by ti, kdybychom tu naši rozmluvu odložili na jindy?“ prosila a nahodila psí pohled. „Jo…jasně…v pohodě...tak já…já se asi půjdu trošku projít,“ povzdechla jsem si.

„Děkuju,“ naznačila mi jen němě a už se lísala k „Mattymu“. V rychlosti jsem na sebe hodila teplé oblečení – bůhví jak dlouho se budu muset venku poflakovat – a rychle jsem se pakovala. Po cestě do pokoje jsem se málem srazila s Tomem, který měl taky na pilno honem zmizet, i když si myslím, že jeho důvody byly poněkud odlišné. Ale už jsem neměla náladu se tím zaobírat.

Popadla jsem bundu a vypadla jsem pár minut po něm. Venku mě ovál studený vítr a já začala litovat, že jsem byla tak aktivní a nabídla se, že vyklidím pole. Vydala jsem se tedy na dlouhou procházku kolem bloku a pak možná zamířím někam do tepla na čaj. Už jsem cítila tu vůni jahody se smetanou.

Nebylo ještě ani tak pozdě a tak jsem se utěšovala myšlenkou, že to bude pěkná procházka. Sice foukal vítr, ale svítilo slunce.

Po několika hodinách procházení se a po asi pěti šálcích čaje jsem usoudila, že už bych snad i mohla jít domů. Venku už byla pořádná tma a mě vidina bloudění kolem bloku jako pes, který nesmí domů, opravdu nelákala. Zaplatila jsem teda a pomalu jsem se sunula k bytu. Byla jsem docela kus od naší ulice. Cesta mi zabere nejmíň půl hodiny. Snad dám „Mattymu“ – ano, tu ironii v mém hlase cítíte správně – aspoň trochu času, aby se spakoval. Cestou jsem se odvážila otevřít v hlavě zásuvku s problémem Thomas. Byla jsem tak zahloubaná, že jsem si ani nevšimla toho podivného ticha kolem. Obvykle tady bývá v tuto hodinu rušno. Spousta opilých teenagerů, drogový dealeři na každém rohu, občas taky pár „za kolik?“ dam. Ale jsou tady i slušní lidi, abyste si nemysleli, že snad bydlíme v nějakém ohnisku neřesti, kteří si prostě jen tak vyrazili. Ale dneska večer nebylo kolem ani živáčka.

Už jsem skoro doma. Už jsem skoro doma. Tuhle větu jsem si opakovala stále dokola, když v tom mě zamrazilo v zádech a já měla neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje.

„Co to zase je?“ zamumlala jsem si polohlasně a nervózně jsem se ošila. Pouliční lampa najednou začala blikat, pak z posledních sil vrhla mdlé světlo na svět kolem a zhasla nadobro. Spolu s tmou se kolem taky značně ochladilo. „Že jsem radši nezůstala doma,“ brblala jsem a těkala jsem očima ze strany na stranu.

Kde se tady sakra vzala ta mlha? napadlo mě a poněkud vykolejeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude kolem se táhly dlouhé cáry vlezlé mlhy. Ale nebyla to jen tak obyčejná mlha. Tahle byla hustější a jakoby se na mě lepila. Začínala jsem se opravdu bát. Byla jsem jen jeden pitomý blok od bytu a byla by vážně ironie, kdyby mě teď někdo přepadl. Hlavou se mi míhaly vidiny psychopatických vrahů, zlodějů a různých úchylů. Asi jsem začínala být paranoidní, ale najednou jsem slyšela nějaké tiché kroky kousek za mnou. Procházela jsem zrovna kolem temné uličky a tak jsem do ní zahnula. Byla tam tma a vlhko. Přitiskla jsem se na stěnu a upírala jsem oči směrem do ulice. Jestli mě někdo opravdu sleduje, musí sem zahnout. Vydržela jsem tam stát víc jak dvacet minut a pak jsem usoudila, že jsem snad musela mít halucinace. Žádný vrah by nečekal na svou oběť skoro půl hodiny, zvlášť když ví, že zahnula do slepé uličky. Vydechla jsem si úlevou a nadával si do pitomých hus. Takhle se nechat vystrašit. Rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám, než se uklidním.

Všude kolem byla tma jako v pytli. Lampa pořád nesvítila a mlha taky nemizela. Takže tohle nejsou halucinace, pomyslela jsem si. A pocit, že mě někdo sleduje taky nezmizel, tentokrát jen přicházel z pravé strany. Pomalu jsem otočila hlavu na konec slepé uličky.

Ze tmy se na mě upřeně dívaly oči. Jeho oči...

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování