OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 29. kapitola

03.09.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 593×

Kapitola 29

Brian

Přecházel jsem náměstí a vysoké hodiny na věži ukazovaly něco kolem čtvrté, když mě zastavil neznámý hlas. Otočil jsem se. Několik metrů za mnou stál neznámý mladík se světle hnědými vlasy a mával na mě. Tvářil se sice trochu nejistě, ale rozhodně ne tak zmateně, jako já.

„Briane!“ zvolal přátelsky a přišel ke mně. „Dlouho jsme se neviděli, že? No… dobře, to poslední setkání bylo trochu rozpačité, ale přísahám, opravdu jsem jen čekal na Laylu a polil jsem se čajem,“ řekl a usmíval se. „Co tu vůbec děláš, tak daleko od domova? Já jsem tu jen u tetičky na skok, ale už pozítří se vracím do Edmontonu.“

„Nechápu, o čem to mluvíte,“ vypadlo ze mě. „Odkud znáte mé jméno?“

Bez hlesu na mě hleděl a pak se začal smát; „Skoro jsi mě, brácho, dostal, hehe! Prý mé jméno! Dobrej fór.“

„Já ale nežertuji. Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se a obklopil mě pocit, že něco je hodně špatně.

„Ty ses praštil do hlavy?“ zeptal se, ale už nezněl tak sebejistě. „Málem jsme byli spolubydlící, kdyby mi to s Laylou vydrželo. Víš, to s těma drogama a tak. Jak to klape vám?“

„Elizabeth se daří skvěle,“ řekl jsem a doufal, že mě třeba osvítí, když řekne něco víc.

„Kdo je Elizabeth?“ došel mu dech.

Oba jsme mlčeli a vyjeveně na sebe zírali.

„Musíte si mě s někým plést. Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Matt,“ řekl. „Ale z nás dvou měl jeden nehodu a já to nebyl. Co je to, amnézie?“

Ten klouček mi začal lézt na nervy. Byl o něco nižší, měl drzou tvář a dělal si ze mě blázny.

„Na vaše žertíky nemám náladu a žádnou amnézií netrpím. Pokud už nic nepotřebujete, rád bych šel, mám ještě dost práce,“ zavrčel jsem na toho idiota a chystal se k odchodu.

„Omlouvám se,“ zašeptal. „Asi jsem si vás opravdu s někým spletl. Toho mého Briana jsem viděl jen párkrát. Ale ta podoba je neuvěřitelná. No vlastně… až na ty oči. Promiňte.“

Zarazil jsem se a ohlédl se za jeho vzdalujícími se zády. „Počkej,“ zavolal jsem na něj. „Říkal jsi něco o očích?“

Vrátil se a trochu se pousmál. „Jo. Brian, kterého jsem znal, ten z Edmontonu, je nemá modré. Spíš takové… tmavé, trochu došediva.“

Pečlivě jsem si ho přeměřil. „Celý život bydlím tady, nikdy jsem tamtudy ani neprojížděl.“

„Tvoje chyba. Kdybys byl ten, kdo jsem si myslel, že jsi, chodil bys s jednou z nejsenzačnějších dívek, které tam bydlí,“ smál se.

Úsměv jsem mu oplatil. „Vážně? S kým?“

„S Jenny,“ mrkl na mě.

Úsměv mi na rtech ztuhl. Hlavou mi najednou začaly vířit tisíce myšlenek a ze změti zmuchlaných vzpomínek se občas nějaká na pár sekund vynořila a já jsem měl najednou pocit, že všechno je špatně. Stačilo jediné slovo, jediné jméno vyslovené tímto člověkem a můj život se obrátil vzhůru nohama.

„No, já už musím jít, ne můj Briane,“ mrkl na mě Matt, poplácal mě po rameni a vydal se přes náměstí, do jedné z klikatých uliček. Pozoroval jsem ho, dokud mi nezmizel za rohem. Potom jsem se nepřítomně vydal přes náměstí, vlastně ani nevím kam. Celé tohle krátké setkání mě dokonale rozhodilo. Zřejmě jsem se celý den jen tak toulal po městě. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Najednou jsem prostě seděl v posteli a před očima jsem měl její dokonalou tvář. Byla tam, nenávratně zakotvená v hlubinách mého mozku a nezáleželo mi na tom, že nevím, jak se mi tam dostala. Hlavní bylo, že jsem se mohl dívat do jejích očí a obklopovat se tím něžným klidem, který z nich sálal.

Jenny

Naprosto vyčerpaná jsem se doslova doplazila do bytu a zabouchla za sebou dveře.

„Jsem doma!“ zahučela jsem do chodby a vzápětí se na uvítanou ozval třesk z kuchyně. Vypadá to, že Layla přece jen nepovýšila z kuchtičky na šéfa restaurace.

„To je dobrý! Nic mi není!“ ozvalo se a ve dveřích kuchyně se objevil Laylin obličej.

„No ty vypadáš, co jsi prosím tě dělala? Bojovala s upíry?“ uchechtla se a vycenila na mě zuby.

„Ne, ale něco mnohem horšího. Musela jsem prolézt několik hnusných kanálů, než jsem našla ty dva posly, o kterých mi říkal Thomas. Samozřejmě, že spolupráci odmítli, takže jsem ty kanály pročistila úplně zbytečně.“ Vůbec jsem nepřeháněla. Vypadala jsem, jako by na mě ulpěla každá špinavá věc, která kdy skončila v kanalizaci.

„Tom už se vrátil? Měl sehnat jednoho chlápka vedle ve městě. Doufám, že aspoň on uspěl. Tohle hledání „zaměstnanců“ mě už vážně nebaví.“

„Ne, ještě se nevrátil,“ odpověděla mi Layla a zněla trochu podrážděně. Ani se jí nedivím. Taky bych neskákala radostí, kdyby můj kluk každý večer lítal po všech čertech a sháněl pochybnou pracovní sílu. Je docela nebezpečné přijít do konfliktu s poslem na volné noze. Tihle chlápci, teda většinou jde o muže, se se svojí prací nemazlí a jen málokdy jim jejich duše uniknou. Někteří z nich, se nechají natolik unést, že duším nepomáhají, ale využívají je ve svůj prospěch. Nevím jak, ptala jsem se Thomase, co s nimi dělají. To je snad jedí? Ale odpovědi jsem se nedočkala. „To raději nechtěj vědět,“ odpověděl mi tehdy temně a provrtal mě pohledem. Valil při tom oči tak, že jsem se musela smát.

„To je tento týden už osmé odmítnutí, nemám pravdu?“ ověřovala si eL, zatímco sbírala ze země střepy rozbitého talíře.

„Hm,“ přikývla jsem a nešťastně jsem se svezla na židli.

„Co budete dělat, jestli se vám nepovede sehnat dost lidí?“

„S největší pravděpodobností celá „základna“ zanikne a z nás se stanou také soukromníci,“ odpověděla jsem jí hrozivě a vrhla jsem se na ni a předstírala jsem, že jí chci vysát duši. Ječely jsme a naháněly se po bytě a mně bylo skvěle.

Thomas

Stál jsem uprostřed tmavé uličky a tiše jsem vyčkával. Můj cíl byl blízko, ale neměl odvahu přijít blíž.

„Nechci ti ublížit. Vím, co děláš. Já to dělám taky. Oba pomáháme duším na druhý břeh,“ zvolal jsem do uličky a čekal jsem na reakci.

„Kdo jste?!“ ozvalo se z šera na druhém konci.

„Jmenuji se Thomas. Pracoval jsem pro Briana Morgana.“

„Brian Morgan? To jméno jsem už slyšel,“ ozval se muž se zájmem.

„Ano, také se tě pokoušel získat do svých služeb, ale vždycky jsi mu vyklouzl,“ potvrdil jsem mu jeho domněnku.

„Ano, už si vzpomínám. Zvláštní chlapík, ten Brian. A co že si pro mě nepřišel sám?“ zeptal se trochu výsměšně.

„Brian už tuhle práci nedělá. Teď to patří mně a mojí sestře,“ na chvíli jsem se odmlčel. „Tak co? Připojíš se k nám? Budeš mít zaručenou práci, teplé jídlo a vlastní postel,“ lákal jsem ho na luxus, který mu oproti jeho nynější situaci můžeme poskytnout. Vlastně jsem stál uprostřed jeho obýváku. Kousek ode mě bylo něco jako, lepší výraz mě nenapadá, pelech.

„Muž najednou zpozorněl a opatrně vyšel na světlo. Byl značně ošuntělý a špinavý. Dlouhé vlasy měl slepené v chuchvalcích a tvář zarostenou jako Robinson. Chvilku jsem si ho přeměřoval.

„Copak panáčku, nelíbím se ti snad?“ usmál se a k mému překvapení odhalil dokonalý chrup. Pak se pomalu začala měnit jeho tvář. Vlasy jakoby zarůstaly zpět do hlavy a z chuchvalců se stávaly lesklé prameny kaštanové barvy. Tvář měl vmžiku hladkou jako dětskou prdelku a jeho kůže zářila čistotou. Špinavé a potrhané oblečení zmizelo a nahradily jej džíny a mikina. Najednou přede mnou stál úplně jiný člověk.

„Páni, jak… jak jsi to... “ koktal jsem.

„Nevím, mám to tak už prostě vrozený. Tenhle bezdomovec je jen kamufláž,“ zazubil se na mě a poplácal mě po rameni. „Docela užitečná schopnost nemyslíš? Některý ženský duše jsou dost vybíravý a tak se postupně přizpůsobuju. Jde to pak s nimi snadněji,“ mrkl na mě, zaklonil hlavu a začal se hurónsky smát. Tenhle chlap je veselá kopa.

„To je opravdu neobyčejný dar. Hodil by se nám někdo jako ty,“ řekl jsem a snažil jsem se vypadat jako seriózní zaměstnavatel, ale v koutcích úst mi taky škubalo. Vedle tohohle chlápka se prostě nedalo jen tak stát a tvářit se jako kakabus.

„Tak co, bereš?“ zeptal jsem se a napřáhl jsem k němu ruku. Ještě chvíli si mě zvědavě měřil a pak se smíchem stiskl moji ruku.

„Se ví, šéfe. Postel zadarmo a plno duší kolem, to si nenechám ujít.“

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 29. kapitola: