Portréty smrti: 28. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Brian má čím dál tím větší pocit, že něco není v pořádku. Jenny pochopí, že už dál nemůže žít v apatii a rozhodne se se sebou něco udělat. Přeji hezké počtení.

30.08.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 635×

Kapitola 28

Brian

Nachystal jsem si několik štětců různých velikostí i tvarů a pomalu upevňoval plátno do rámu. Pobrukoval jsem si nějakou melodii a nakonec jsem po něm rukou přejel, jestli je správně napnuté. Byl to takový rituál, dělal jsem to tak vždy.

Vedle na malém stolku jsem si přichystal spousty barev a několik dalších palet na míchání nových. Hodinky na ruce ukazovaly něco po sedmé hodině ráno, Liz byla už pryč. Já jsem začínal desátý obraz z dvanácti, takový byl zadaný úkol. Takže dneska to bude říjen, uvědomil jsem si. Když pak dokončím ještě listopad a prosinec, budu moct své výtvory odevzdat k posouzení a čeká mě týden sladkého volna.

Automaticky jsem přehlédl všechny duhové barvičky a sáhl rovnou po šedočerné a bílé. Když se můj štětec lehce dotkl plátna, měl jsem pocit, jako by to bylo poprvé po opravdu dlouhé době. Bylo to tak každé ráno. V deskách byla spousta obrázků hýřících barvami, představujících květen nebo červenec. Ale byly mi zvláštním způsobem cizí. Přesně jsem si pamatoval, jak jsem je maloval, jak jsem střídal žlutou, modrou a červenou, ale když jsem se pokusil vybavit si pocity, které přece musí každý umělec vložit do své činnosti, nenacházel jsem nic.

Jako by tenhle pochmurný Říjen byl novým začátkem. Konečně černobílým, jako vždy.

Zarazil jsem se. Zase mě napadaly myšlenky, které byly celé pomotané. Vždycky jsem přece maloval hlavně barevné obrázky, krajinky, abstrakci, ne tváře. Lidé mi nikdy nešli. Vždyť si na to přesně pamatuju!

Ale Říjen byl jiný. Ať jsem chtěl, nebo ne, cítil jsem, jak mě to táhne jiným směrem, než byl původní plán. Brzy se mezi padajícím listím a korunami holých větví začala rýsovat dívčí tvář. Byla jako výplodem snů, matením smyslů, nějaký klam mezi mraky a stromy… Vlastně to byly jenom větve, které tvořily rysy její krásné tváře. Ale byla tam.

V ten okamžik cvaknul zámek a někdo přišel. Byla to Elizabeth. Odložil jsem štětec a šel jí naproti. Pevně mě objala kolem krku a potom se mi pověsila na rty.

„Ty už jsi zpátky?“ zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo vesele. Vždycky jsem měl přece radost, když mě nečekaně vyrušila při malování a já si mohl dát pauzu. Ale dnes to bylo jiné. Ten obraz mě přitahoval.

„Byla jsem tam jenom na skok, napsat jeden test. Zbytek přednášek můžu oželet,“ pousmála se, „a zůstat s tebou. Není to perfektní?“

Byla krásná a její úsměv byl veselý, takže mě brzy taky nakazila. Odraz v zrcadle mi vrátil zpět vlastní pohled, teď už veselý. Tmavě pomněnkové oči se na mě zadívaly. Moje oči.

„Co?“ vydechl jsem, pustil Liz a šel k zrcadlu. Prsty jsem přejel po skle, jestli se mi to jenom nezdá.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Já nevím. Moje oči. Zdají se mi nějak… jiné.“

Otočila si mě k sobě a soustředěně se do nich zadívala. „Ne, jsou úplně normální. Jako vždy.“

„No jo. Jako vždy,“ špitl jsem.

Jenny

Seděli jsme v kuchyni a mlčky jedli večeři. Od té doby, co se Layla s Thomasem dali dohromady, se její kuchařské umění rapidně zlepšilo. Byli šťastní a já jsem jim to přála, ale někdy jsem prostě nedokázala radovat se s nimi. Poslední dobou jsem se stále víc utápěla v depresích a tahle práce mi moc na náladě nepřidávala. Snažila jsem se v ní hledat i pozitiva. Například už mi není zima, ani horko. Oheň mě nespálí a chlad mi taky neublíží. Nejvíc se mi asi líbí ta rychlost. Zvykla jsem si každý večer vytratit se z bytu a běžet. Běžet tak rychle, že za sebou nechám všechen žal a strach ze samoty. Na konci lesa za městem se vždy zastavím a nechám své tělo otřásat se vzlyky. Pláču tak dlouho, dokud už nemám slzy a otřesy těla se zklidní. V ten moment jsem nejšťastnější. Na nic nemyslím a cítím se, jakoby slzy odplavily všechen bol.

„Jenny?“ Poplašeně jsem sebou trhla a zaostřila jsem na Laylu.

„Hm?“ zareagovala jsem.

„Budeš ještě jíst nebo už ten talíř můžu vzít?“rozhlédla jsem se po stole a viděla jsem, že oni už svou večeři snědli a eL už dávno nádobí umyla. Sklopila jsem hlavu do svého talíře a spatřila jsem na něm polovinu svojí večeře.

„Ne, myslím, že už nebudu,“ odpověděla jsem a odstrčila jsem talíř od sebe. Layla mi věnovala lítostivý pohled a Thomas vedle mě skřípal zuby.

„Takhle už to dál nejde!“ rozkřikl se najednou. „Přece nechceš celý zbytek své existence strávit jako… jako zombie!“ zakončil rázně. Věnovala jsem mu nechápavý pohled a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila na své tváři slabý úsměv.

„Zombie?“ zeptala jsem se.

„Jo, přesně tak. Vypadáš jako zombie, pohybuješ se tak a z bytu vylézáš jen v noci. Musíš začít trochu žít Jenny,“ naléhal na mě bráška a jeho tvrdý pohled najednou změkl.

„Žít?! Možná ti to nedochází, ale já jsem MRTVÁ!“ Rozkřikla jsem se a prudce jsem vstala ze židle. Vyběhla jsem z kuchyně a rozrazila dveře pokoje. Tam jsem se vrhla na postel a oči se mi opět zalily slzami. Neměla jsem na brášku křičet. Ach bože jak bych si teď přála, abych mohla opravdu zemřít…

S trhnutím jsem se posadila na posteli. Zřejmě jsem musela usnout po tom dalším záchvatu pláče, když jsem křičela na brášku. Nepatrnou škvírou v závěsech pronikal do pokoje tenký paprsek světla. Už je ráno. Z kuchyně se ozývaly tlumené hlasy.

„Už nevím jak dál. Všechny nápady už jsem vyčerpal. Vůbec nic nepomáhá. Jestli to takhle půjde dál, tak se nám úplně ztratí před očima.“ Thomasův hlas zněl zlomeně a velmi smutně.

„Já vím, možná jen potřebuje ještě víc času. Vždycky si všechno moc brala,“ konejšila ho Layla. Do očí mi zase vhrkly slzy. Stydím se, že jim způsobuji tolik trápení. Ani jeden si to nezaslouží. Musím se vzchopit, řekla jsem si a potřásla jsem hlavou, abych setřásla slzy. Už nikdy nebudu plakat. Tohle jsem si zvolila. Udělala jsem to pro Briana. I když to nedopadlo tak, jak jsem si to představovala. Vybojovala jsem pro něj… pro nás, to nejlepší, co se dalo. Musím být silná, kvůli němu. Moje poslání je důležitější než mé osobní problémy.

Vstala jsem a poprvé po dlouhé době jsem roztáhla závěsy a vpustila jsem do pokoje sluneční paprsky. Koupala jsem se v jejich záři a vychutnávala jejich teplé pohlazení. Už jsem zapomněla, jak je to příjemné. Rozhodla jsem se, že už se nebudu ukrývat před světem a vyrazím do ulic. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem se nepoznala. Thomas měl pravdu. Opravdu jsem vypadala jako zombie. Tmavé kruhy pod očima a vpadlé tváře mě změnily k nepoznání. Byla jsem tak vyhublá, že na mně moje oblečení doslova viselo. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení, které jsem už dávno odsunula do zadní části skříně, protože mi už bylo malé. Teď mi padlo jako ulité. Trošku jsem se zkultivovala a vešla jsem do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem zvesela. Thomas s Laylou na mě překvapeně hleděli. První se vzpamatovala Layla.

„Dobré ráno. Dáš si kávu?“ zeptala se a okamžitě přiskočila ke stolu s čerstvou kávou.

„Ano, díky,“ usmála jsem se na ni. Thomas stále víc vypadal, jakoby spatřil zlaté prasátko a teď tomu nemohl uvěřit.

„Jenny stalo se něco?“ vypadlo z něj, když se konečně vzpamatoval z šoku.

„Vlastně ano. Slyšela jsem, jak se tady o mně bavíte, a došlo mi, že ubližuju nejen sobě, ale i vám. Uvědomila jsem si, že takhle žít nemůžu. Rozhodla jsem se proto, že se budu naplno věnovat svojí práci a taky si začnu užívat života. Teda vlastně spíš existence, abych byla přesná.“ Layla se na mě usmála a na Thomasovi bylo vidět, že se mu konečně ulevilo. Jeho oči už se zase smály a ustarané vrásky na čele se vyhladily.

„Dneska si vyrazím do města. Potřebuju nějaké nové oblečení a taky trochu chytit barvu. Takhle by se mnou moje duše přes řeku nešly,“ zasmála jsem se a hned nato se kuchyní rozezněl smích Layly i Thomase.

Podzemní prostory byly v těchto dnech prázdné, uzamčené. S Tomem jsme věděli, že s tím musíme něco udělat. Především jim zajistit novou posádku. Doby, kdy velel Brian a jeho pomocníky byli Thomas, Daniel a další, už minuly. Daniel a Ruby odešli jinam, nevím, kam je Brianův otec přemístil. Tahle oblast teď zůstane na starost nám a sami dva to rozhodně nezvládneme.

Nešlo jen o to doprovodit duši na druhý břeh. Kdyby všechno bylo vždycky tak jednoduché, existovalo by se mi o poznání lépe. Jenže problémy se nevyhýbají ani nám. S každou další informací o domě, ve kterém straší, jsem jen otráveně nadzvedla obočí a poté začal stejný kolotoč, který se opakuje vždy. Všechny ty formality a uplacené vyjádření fyziků a statiků, že knihy sami vyletující z poliček mají logické vysvětlení, ovlivňování a ukecávání svědků, to přece nebudeme dělat sami. Nám stačí, když se nám konečně po dlouhé době podaří bloudící duši polapit. A že to jde někdy pěkně ztuha. Děkovala jsem osudu, že mě zatím nepotkalo nic horšího. Ani Thomas si nebyl moc jistý, když jsem se ho ptala, jak bychom si poradili s vážnějším problémem. Tedy s nemrtvým.

Brian mi chyběl. Sledovala jsem obláčky mlhy, které se kolem mě ovinuly. Trénovala jsem jednu ze svých nejpodivnějších schopností a myslela na něj. Pak jsem se opět přinutila sníst něco z talíře, který jsem si sama naordinovala. Musím se nějak dostat zpět do svého původního, lidsky vypadajícího těla. A taky musím vymyslet, kde seženeme vhodné pomocníky, protože nesmíme nechávat kamennou bránu dlouho opuštěnou.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování