OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 27. kapitola

27.08.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 721×

Kapitola 27

„Jennyyyy!“ s trhnutím jsem se probral a zmateně jsem se rozhlížel kolem. Byl jsem v nějakém pokoji, ale nepoznával jsem ho. Otočil jsem hlavu doprava a zrak mi padl na noční stolík, byl na něm budík a fotka mladého muže s nějakou dívkou. Byl docela pohledný. Měl tmavé vlasy, které mu neustále spadaly do očí, výrazné lícní kosti mu přidávaly na dojmu záhadného a nebezpečného muže. Ale nejpoutavější byly jeho oči. Ještě nikdy jsem takové neviděl. Ukrývalo se v nich vědomí něčeho vysoko nad rámec obyčejného lidského chápání. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči. Vyhrabal jsem se z postele a zastavil jsem se před velkým zrcadlem ve dveřích skříně. Chvilku jsem zíral na postavu před sebou, než mi došlo, že zírám na toho muže z fotky. Že zírám na sebe. Potřásl jsem hlavou a pomalu mi začalo svítat. Jmenuji se Brian Morgan. Navštěvuji Uměleckou akademii a jsem v posledním ročníku. Moje dívka se jmenuje Elizabeth a studuje ekonomii.

Pomalu jsem si probíral veškerá fakta mého života, až jsem si byl konečně stoprocentně jistý, že jsem opravdu já. Tohle se mi stává často. Prostě se probudím a nevím, kdo jsem. Liz říkala, že bych měl zajít k doktorovi, ale já těm felčarům moc nevěřím. Cestou do kuchyně jsem sebral noviny, které ležely přede dveřmi a jako každý den jsem zasedl za stůl s šálkem kávy a miskou cereálií. Nikdy jsem neměl rád kávu, ale Liz říká, že kofein mi pomůže každé ráno rychleji přijít k sobě. Pomalu si dávám do úst lžíci plnou zdravých cereálií, které také nemám rád. Podle mě je to jako zrní. Vlastně mám pocit, že všechno dělám jaksi automaticky, jakoby mě někdo naprogramoval, abych dělal věci, které mě nenaplňují, abych jedl jídlo, které mi z nějakého důvodu nechutná a já nevím proč. Stejně tak nevím, jak můžu s takovou jistotou říct, že nemám rád kávu, přestože ji každé ráno piju. Jediná věc, kterou dělám a která mě naplňuje, je malování. Mám pocit, že tohle je jediná správná věc v mém životě. A taky Jenny.

Trhavě jsem se probral a konečně si strčil lžíci do úst. Ani nevím, jak mě to jméno napadlo. Ta myšlenka přišla tak nečekaně a zároveň byla tak přirozená, že mi to přišlo až nemožné. Neznám přece žádnou dívku jménem Jenny. Ale vím, že je krásná a že naše životy jsou nějakým způsobem propojené. Jen si nemůžu vzpomenout jak. Vídám ji každý den na svých obrazech. Možná je to jen výplod mojí fantazie, ale mě přijde až moc skutečná. Každý den se budím s jejím jménem na rtech. Samozřejmě, že mám Liz rád, ale nějak necítím to propojení. Jakoby ona nebyla ta správná dívka v mém životě. Vzpomínám si na den, kdy jsme se potkali. Bylo zrovna po dešti a ona upadla přímo do velké louže. Nijak zvlášť se mi nelíbila, ale pohled na tu nemotornou dívku bezmocně se cachtající v louži, mi vyloudil úsměv na rtech. Pomohl jsem jí a pozval ji na rande. Je to hezká vzpomínka, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je umělá. Jakoby snad můj mozek vytvářel falešné představy a přesvědčoval mě, že je to skutečnost. Nevím. Snad jsem blázen.

Thomas

Stál jsem nehybně opřený o zábradlí a pozoroval vlnící se řeku. Kolem mě lidé spěchali všemi směry a jejich myšlenky uháněly podobně jako dravý proud rozvodněné vody. Poslední dobou hodně pršelo, hladina stoupla a řeka s sebou nezadržitelně nesla všechno, co jí přišlo do cesty. Zatím naštěstí zůstávala ve svém korytu, ale protržení hráze bylo otázkou stále nezodpovězenou. Přitáhl jsem si nepromokavou bundu blíž k tělu a dlaněmi se zamyšlením přejel přes mokrou trubku zábradlí. Nestudilo. Změnilo se tolik věcí.

Kdyby záleželo jenom na mně, mohl jsem stát ve sněhu třeba úplně nahý a nebyla by mi zima. Oheň jako by mě nenáviděl, hřál, ale netroufal si mě spálit. Moje vlasy nehořely, plamínky je olízly, ale vyhnuly se jim. Mohl jsem zatnutou dlaní prorazit zeď. A taky ta rychlost, ale tu jsem měl už na začátku. Pro Jenny to bylo nové úplně, taky to snášela mnohem hůř. Vlastně… nepřekonala zatím vůbec nic.

Osamocená kapka brzy přistála na mé ruce a brzy ji následovaly další. Už zase začínalo pršet. Krok chodců se zrychloval, jejich pohledy směřovaly do země a vůbec se mi zdálo, že jsou v úplně jiném světě. Nejspíš někde, kde svítí slunce.

Potom mé zvláštně šedé oči zbystřily a zaostřily. Spatřil jsem ji. Byla to mladá, docela hezká dívka se světle hnědými vlasy a přívětivou tváří. Spěchala a bylo na ní vidět, že se vyhýbá pohledu na řeku, ale v myšlenkách byla tady. Dlouhý kabátek za ní zavlál, jak zrychlila krok, a kabelku si přitáhla blíže k tělu. Její elegantní boty vydávaly sotva slyšitelný klapot, ale já jsem ho slyšel. Byl pro mě nesnesitelný. Lehký, pravidelný a osudový. Připomínal mi tikání neúprosného času. Její rty se trochu pousmály, když mě spatřila. Asi si ani sama neuvědomovala, že mě přece nezná, že mě nikdy neviděla. Poslední, co se jí zračilo ve tváři, bylo překvapení z příšerného kvílení brzd náklaďáku. Zatmělo se mi před očima.

Kolem šesté večer jsem se posmutněle vrátil domů do našeho bytu. Všechno bylo téměř beze změny, z kuchyně se linula příjemná vůně jídla, ale jinak bylo ticho. Vyzul jsem si boty a vešel dovnitř.

Layla stála nad sporákem a systematicky míchala nějakou polévku. Skoro si nevšimla, že jsem přišel, musel jsem mírně zakašlat. Ani pak její reakce nebyla zrovna vášnivá. Zhluboka si povzdychla.

Přistoupil jsem k ní a zabořil hlavu do jejích vlasů. Jako vždycky voněly po nějakém šamponu, kterého vůni jsem nikdy nedokázal identifikovat. Pevně jsem ji objal a nakoukl přes rameno na to, co vaří.

„Vypadá to dobře,“ zašeptal jsem a nemohl se nabažit toho, že ji můžu jen tak obejmout a nemyslet vůbec na nic. Pousmála se na mě a nabrala lžíci polévky, aby mi mohla dát ochutnat. Polkl jsem a zatvářil se tak, jak jsem se vždycky tvářil, když mi něco opravdu chutnalo. Layle se potěšeně zablesklo v očích, což byla známka toho, že se mi moje role dařila zahrát dobře. Ve skutečnosti mi bylo jedno, co jím, musel jsem se přemáhat, abych vůbec něco snědl. Můj žaludek byl stažený a hrdlo vyschlé, pořád jsem před sebou viděl vlající světlý kabátek a úsměv té dívky, co dnes zemřela. Naštěstí to měla lehké, rychlé, téměř bezbolestné.

„Kde je Jenny?“ zeptal jsem se.

„V pokoji,“ řekla Layla. „Snažila jsem si jí nějak povzbudit, ale vůbec mě nevnímá.“

Když jsme se před dvěma týdny vrátili, našel jsem Laylu strachy bez sebe. Dlouho mi trvalo, než jsem ji uklidnil a aspoň částečně vysvětlil, co se stalo. Věděla, že už s Jenny nejsme tak docela lidé a taky trochu něco o tom, co děláme. Vysvětlil jsem jí, že Brian už se nevrátí a stejně tak už nikdy neuvidí Daniela ani Ruby – pevně jsem doufal, že je už neuvidím ani já. Byla šťastná, že se nám nic nestalo a že jsme zpět a já jí den po dni postupně odhaloval zlomek po zlomku pravdu. Brzy mi byla větší oporou, než bych sám čekal.

S Jenny to bylo horší. Nespala, nejedla, nemluvila. Její oči byly věčně plné slz a vždycky, když se večer v jejím zraku prohloubila prázdnota a ona musela vyjít ven za svou povinností, zdálo se mi, že mě ani nepoznává. S každou další duší se propadala víc a víc do sebe a ze spánku volala jeho jméno. Probouzely ji vzpomínky na jeho popravu a obláčky v jejích zorničkách byly den ode dne šedivější a nehybnější. Brzy jsme si s eL všimli, že na ní oblečení úplně visí, a když jsem se jí pokoušel nahmatat puls, byl minimální. Jenže Jenny nemohla zemřít a tak mi nepomohlo ani rozčilování, ani prosby. Po týdnu už nevnímala vůbec nic. Kolem jedenácté se vytratila a před rozedněním vracela zpět a spala a spala. Závěsy u jejího pokoje zůstávaly trvale zatažené a v místnosti byla tma.

Zaklepal jsem a čekal. Nedočkal jsem se ničeho, ale to mě neudivilo, vešel jsem bez vyzvání. Seděla na posteli a v ruce držela nějaký obrázek. Prázdný pohled upřený před sebe.

„Jenny,“ zašeptal jsem.

Její oči se zalily slzami, když se na mě podívala, a potom sklonila hlavu. Natáhl jsem ruku po jeho fotce, o které jsem netušil, že ji má. Slušelo mu to tam, oči pod tmavými vlasy v sobě měly zvláštní jiskru a úsměv odhaloval řadu rovných, perfektně bílých zubů. Prosebně jsem zadoufal, že z něj ti blázni třeba neudělali modela nebo něco podobného. Opravdu by nám nepomohlo vidět ho na stránce časopisu.

Vytáhl jsem fotku z rámu a zamyšleně se na ni zahleděl. Potom jsem vzal do ruky zapalovač. Jenny mě pozorovala, ale nepohnula se, jen její oči vyslaly tichý souhlas. Plamínky pohltily portrét a tvář na fotce se zkroutila do směšného úšklebku a potom se vytratila úplně. Držel jsem fotku celou tu dobu, dokud mi mezi prsty nezůstal poslední zbytek popela, který jsem otřel o kalhoty.

„Tak a teď si utřeš ty slzy a půjdeme se najíst,“ řekl jsem hlasem, kterému se neodporuje.

Stal se zázrak. Jenny to udělala.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 27. kapitola: