Portréty smrti: 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola. Brianův život visí na vlásku, ale Jenny s Thomasem se nevzdávají. Podaří se jim vyjednat příměří a zachránit jeho existenci, nebo už je všechno dávno ztraceno?
Ať se líbí!

23.08.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 698×

„To ne!“ vykřikla jsem. „To... to nemůžeš! Thomasi, řekni mu něco!“ žadonila jsem. „To přece...“

Thomas mě umlčel a sám promluvil. „Přišel´s už o Briana, ale on není jediný, kdo je v sázce, nezapomeň. Máš tady spoustu jiných. Co když pro Brianův odchod ti odmítneme sloužit a raději zvolíme smrt?“

Nastalo ticho, muž na trůně si Thomase přeměřil. „Ruby?“ zeptal se. „Zvolíš si tedy taky smrt?“

„Ne,“ pronesla rozhodně dívka. „Tvůj rozsudek je správný a vydírání špatné.“

„Danieli?“

Na Danovi bylo vidět, že by byl nejradši někde hodně daleko. Bázlivě pohlédl na Briana a trochu mu to podlomilo kolena. Nemohl se rozhodnout.

„Nebudeme dlouho čekat,“ ozvalo se z trůnu.

„Je mi to líto,“ zašeptal Dan a pak se zhluboka nadechl. „Ne. Nevzdám se existence pro nedůvěryhodného velitele.“

Brianův otec se samolibě pousmál. „Jenny? Zemřeš, když ti teď podám nůž?“

Vyschlo mi v hrdle. Něco v Danielově výrazu mě ujistilo, že to není jenom zkouška. Že pokud odpovím ano, je tu víc než vysoká pravděpodobnost, že ho dostanu. Že už nikdy neuvidím Laylu, rodiče, nikoho. Že mi na stole v pokoji zůstala složka s tématy, ze kterých už si nikdy nevyberu. Viděla jsem naše, jak je sbírají a jejich slzy jim smáčejí tvář, jak ji naposledy hladí a představují si, že jsem se jí dotkla, když jsem ji tam pokládala. Layla neutáhne nájem, bude se muset odstěhovat někam jinam, bude mít novou spolubydlící...

Ale na druhé straně byl Brian. Seděl tam schoulený do sebe a prosebně mě pozoroval. A zakroutil záporně hlavou. Nedělej to, říkaly mi jeho oči a jeho hranaté čelisti byly typicky zatnuté, jako vždy, když se mě snažil o něčem přesvědčit.

„Ano,“ řekla jsem. „Já jdu s Brianem.“

„A já taky,“ řekl Thomas, „ušetřím tě otázky, zůstávám se sestrou.“

Starcovy oči se zlobně zamračily. „Nebudete mi chybět,“ upozornil nás. „Najdu si jiné vyvolené.“

Nějak jsem pochopila, že mé kostky už byly vrženy a vědomí, že teď už svou volbou nic neovlivním a mohu přenechat svou budoucnost osudu, mi dodalo křídla. „Není to tak snadné, že?“ řekla jsem. „Najít někoho takového. Musí to mít už v sobě, v genech nebo tak nějak... A většinou nemívá děti. Byl zázrak, že jste našli nás s Thomasem, dvojčata! Přijít o Briana a ještě o nás?“

Naštvaně si mě přeměřoval. „Stejně nejste loajální,“ odvětil.

„Nejsme?“ podivil se Thomas. „Od první chvíle jsem věrný tomu, koho mi určili za velitele. Ne jako někdo,“ vrhl obviňující pohled na Daniela. „Dokud není soud u konce, zůstává Brian tím, koho následuju.“

„Dost!“ vykřikl Brian. „Přestaňte, oba! Jestli vám to pomůže, zbavuji vás teď před svým otcem vaší oddanosti vůči mně. Ale neopovažujte se v tom pokračovat!“ zavrčel.

Thomas se ušklíbl. „Přijímám,“ řekl. „Ovšem tvůj zákaz v tom pokračovat jsi tedy pronesl pozdě. Už tě neposlechnu.“ Věnoval mu andělský úsměv.

Kdyby Brian mohl, vyskočil by a uškrtil ho.

Všem ale nějak došla slova. Thomas přes svůj úměv pochopil, že tohle bude nejspíš konečná a já jsem už nenašla svůj hlas. Bylo to zvláštní, nabýt na jistotě, jako když jste doufali, že je to jenom zlý sen a potom vám došlo, že z tohohle se neprobudíte.

Muž beze jména nejistě poposedl a poklepal dlouhými nehty o opěrku trůnu. Už by měl přijít ten okamžik, kdy pošle pro kata, nebo něco podobného, nevěděla jsem, co očekávat. Ale nestalo se tak. Tiše seděl a přemýšlel.

„Mám ještě poslední návrh,“ řekl po chvíli. „Pokud mi slíbíte to, co se od vás očekává, Brian nezemře. Vrátí se mezi živé a bude mu přidělen nový řádek v knize úmrtí. Ale bude člověk, obyčejný tvor, který potřebuje kyslík ke své existenci. Bude se prodírat životem... A to není samozřejmě vše. Nemůžeme oživit někoho jen tak a ponechat mu všechna tajemství tohoto světa. Brian přijde o pamět. Bude mít náhradní vzpomínky na svůj život, bude mít nové cíle a bude to, jako by vás nikdy nepotkal. Přijmeš to, Briane?“

Brian překvapeně otevřel ústa. „Já... jak bych mohl zapomenout, otče! Já nechci zapomenout!“ Podíval se na mě skoro až naštvaně. „To už nebudu já!“

„Nebuď idiot!“ vykřikl na něj Tom, kterému taky povolily nervy. „Tohle je nejlepší nabídka, jakou jsi kdy dostal! Prý nebudu já! Co si o sobě myslíš? Že máš bůh ví jak dokonalý charakter a povahu?! No to nemůžeš myslet vážně... My to berem.“

Muž na trůně se podíval na mě. Přikývla jsem. Naposledy se tedy otočil k Brianovi.

Nezapomněl nám věnovat zhnusený výraz typu kdyby-vám-nešlo-o-život,-tak-na-to-zapomeňte, ale nakonec zavřel oči a kývl.

„Výborně!“ zatleskal jeho otec a jeho nálada se obratem zlepšila. „Přistoupíme tedy k nezbytným rituálům a ukončíme tuhle frašku. Nejdřív ty můj synu,“ otočil se na Briana a věnoval mu skoro až lítostný pohled. „Víš, že tohle dělám nerad. Přece jen si můj syn, má krev,“ poslední slova už skoro šeptal. Brian se otci pevně podíval do očí a přikývl. Pak se odněkud vynořili dva muži a odvedli Briana k velkému kamennému oltáři, kterého jsem si před tím vůbec nevšimla. Vypadal přesně jako místo, na kterém se kdysi dávno obětovávali lidé Bohům. Položili Briana doprostřed kruhu vyrytého v tmavém kameni a pevně jej přivázali. Zkameněle jsem na to všechno zírala a nebyla jsem schopná se pohnout. Probral mě až poslední pohled, který mi Brian věnoval. V očích měl slzy. Loučil se.

„Počkejte! Co to děláte? Říkal jste, že bude žít!“ rozkřikla jsem se na jeho otce a hlas mi hystericky vyskakoval s každým slovem.

„Ale jistě Jenny. Já své slovo držím. Nejdřív ale Brian musí ukončit svůj posmrtný život. Tohle je jediný způsob. Dost bolestivý, to přiznávám, ale jiná možnost není. Nemůžeme jen tak lusknout prsty a hle! Brian je naživu. To nejde. Svůj život si musí vykoupit krví.“ Thomas mi to němě potvrdil a objal mě. Choulila jsem se v jeho náručí a čekala jsem, až bude po všem. Když jeden z mužů, kteří měli vykonat oběť, pozvedl obřadní dýku, ještě naposledy jsem se podíval na obličej muže, kterého tolik miluju. Jeho rty se pohybovaly, tvořily poslední slova, která mi Brian řekne: „Miluju tě.“ Do očí mi vhrkly slzy a schovala jsem tvář v bráškově objetí. Nemohla jsem se na to dívat. Čekala jsem, že uslyším alespoň nějaký bolestivý výkřik nebo zaúpění, ale Brian nevydal ani hlásku. Pak mě oslnil záblesk světla a já jsem věděla, že je po všem. Brian je pryč. Navždy. Teď už neví, kdo jsem. Tíha toho vědomí na mě dolehla zdrcující vahou. Měla jsem pocit, že se topím a už nikdy se nenadechnu. Moje tělo se začalo otřásat vzlyky a já jsem to nemohla zastavit.

„Pššt, to bude dobrý,“ konejšil mě Thomas a jemně mě hladil po vlasech.

„No, odpusťme si teď dojemné scény a přikročme k mnohem důležitější části této dohody.“ Ozval se Brianův otec, ale jeho hlas nesl také stopy jakéhosi druhu zármutku. Pokynul dvěma mužům, kteří právě zabili Briana a ti se objevili vedle nás s dvěma ozdobnými poháry v rukou.

„Jenny a Thomasi, přijměte nyní nápoj nesmrtelnosti a připojte se tak k poslání důležitějšímu než sám život. Vždyť také bez smrti by byl život zcela bezcenný, nemám pravdu?“ Otočil se na dva muže, ale ti nejevili nijaký zájem o konverzaci a tak se náš budoucí šéf jen znechuceně otočil a pokynul jim, aby odešli. Muži sebou škubli v jakémsi náznaku úklony a zmizeli stejně záhadně, jako se objevili. Nakoukla jsem do poháru, ale žádný nápoj jsem v něm neviděla.

„Pijte,“ pobízel nás laskavým hlasem. Jemu se to řekne, pijte, ale co? Mrkla jsem na Thomase a ten zíral do poháru stejně nechápavě jako já. Pak pokrčil rameny a přiložil pohár k ústům. Za pár vteřin jsem viděla, jak polyká. Že by se tam něco na poslední chvíli objevilo? Pozvedla jsem tedy pohár a k mému překvapení mi mé rty smáčela příjemně chladivá tekutina. Ruby s Danielem nás upřeně pozorovali a vypadalo to, jakoby zapomněli dýchat. Nechutnalo to zle, tak jsem se rozhodla to polknout. Bylo to, jako by mi hrdlem protékal tekutý oheň, vrhla jsem pohled na Thomase. Ten už se svíjel na podlaze a držel se za hrdlo. Pomalu se mi začalo zatmívat před očima a omdlela jsem dřív, než jsem stihla dopadnout na zem. V hlavě mi zněl křik: „Jennyyyy!“

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování