OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 24. kapitola

13.08.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 771×

Kapitola 24

A tak jsme šli. Držela jsem se křečovitě Toma a divila se jeho klidu. Nevím, jak to dělal, ale já jsem bojovala s nesmyslnou touhou radši rovnou zavřít oči a umřít. Měla bych to z krku. Potom mi ale do hlavy vlezla neodbytná myšlenka, že už jsem vlastně tak trochu mrtvá a tak i kdyby se mi to podařilo znovu, nic by se nezměnilo. Zase bych stála na tomhle odporném místě. Bylo to tak hrozné, až to bylo k smíchu. Možná jsem pak trochu pochopila jeho klid, k čemu taky strach? Uvědomila jsem si, že pojmy ztrácejí v určitých chvílích svůj význam. Jako mince, která se náhle obrátí a všechno je vzhůru nohama. Není světla bez tmy a není strachu po smrti.

„Jdeme do podsvětí?“ dovolila jsem si otevřít pusu. Co mi tak ta slepice může udělat?

„Vlastně ne tak úplně,“ odpověděla. Odpovědět, jak jednoduché. „Pokud si pod slovem podsvětí představuješ místo, kam se dostaneš, až zemřeš, tak tam nejsme a dnes ani nebudeme, pokud opravdu nezemřeme. To, kam jdeme, je jen něco jako přestupní stanice.“

„Je tu řeka, viděla jsem ji ve svých snech.“

„Ano, však k ní taky brzy přijdeme. Řeka je definitivní hranice. Jakmile překonáš řeku, ztrácíš svůj život,“ vysvětlovala, „což ovšem neznamená, že přichází smrt.“

„Přestupní stanice?“ naznačila jsem.

„Je to paradox, ale dokud neopustíme ta místa za řekou, tak se to nedozvíme. Nikdo z nás. Někteří dokonce věří, že půjdou do nebe. Jiní, že do pekla. Drtivá většina ale vyznává něco jako reinkarnaci. Konečná smrt – tedy opuštění tohoto světa – je jen zpětné otočení té samé mince, návrat do života. Nekonečný koloběh. Rovnováha.“

Její vyprávění mě zaujalo. „A co jste vy?“

„My jsme někde mezi životem a smrtí. Něco jako duše, které sice už přišly o svůj život a čekají v přestupní stanici, aby se dostaly dál, ať už do pekla, nebe, zpátky na svět, nebo někam úplně jinam, podle toho, v co věří. Akorát my máme trvalou permanentku přes řeku zpět na svět.“

„Thomas a Daniel tě poslouchají...“ naznačil jsem.

Tom se na mě otráveně podíval a Daniel taky.

„Ano. Já s Brianem jsme trochu jiní než Daniel a Thomas. Řekněme, že oni jsou spíš živí a my spíš mrtví.“

„Pěknej guláš. Takže jsi buď živá. Nebo neživá, ale nemrtvá a spíš k živé straně. Nebo neživá, nemrtvá, ale víc mrtvá. Nebo mrtvá. Ale podle některých je smrt návrat do života. Ty tomu rozumíš?“ podívala jsem se na Thomase, který se rozesmál. „A to jsi ještě neslyšela rozšiřující teorii, která zahrnuje nejen život a smrt – dvě formy existence, ale ještě dvě formy neexistence.“

Zjednodušeně řečeno; cesta mi celkem rychle utekla a i když se snažili zasvětit mě trochu víc do svého světa, moc se jim to nedařilo.

Svým způsobem bylo podzemí, kterým jsme procházeli, hodně monotónní. Tmavé chodby, šeptající a tajemné, se spoustou schodišť, mostů a labyrintů, různě se vinoucí a proplétající. Po čase si na to ale zvyknete, prostě další zatáčka do leva, tři schody nahoru a tma, tam a tma. Sem tam to někde zašumělo, zaskřípalo, zavzdychalo, ale žádná příšera na nás ze tmy nevykoukla. Někdo by mohl být až zklamaný.

Potom jsme konečně přišli k řece. Poznala jsem to jen podle šumění vody, protože celé okolí se topilo ve tmě. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a chlad, pod nohama zaskřípalo několik starých prken, sloužících jako molo, na kterém byly dva vysoké stojany a na nich lucerny. Při jejich světle jsem viděla část hladiny, vlnící se temnou hmotu plazící se do nekonečna. Chtěla jsem strčit ruku do vody a nechat proud, aby se mi proplétal mezi prsty, naštěstí mě Ruby poplašeně včas zachytila.

„Co to děláš?“ vyjela na mě, ale ta výčitka patřila spíš Tomovi. „Mělo by být trestné takhle zanedbat svého mladšího sourozence.“

Thomas se na mě káravě zadíval. „Nemůžeš tam jen tak vkročit, přijede loďka,“ řekl. No bezva, ale to jsem pochopila taky, už když mě Ruby strhla stranou.

„To jsou posvátné vody, Jenny, nesmí ti ulpět na dlaních ani kapka z nich, jestli se chceš ještě někdy dostat ven touhle cestou. Pojí tě s tímto světem,“ vysvětlila mi Ruby a láskyplně se na řeku zadívala.

„Léthé, miláčku, jsme zpět,“ zašeptal Daniel vesele a pak do řeky plivl. „Opačně to nefunguje,“ ujistil mě. Na pravé tváři mu přistál pohlavek od Ruby.

Thomas si vzdychl. „Tohle divadlo tu hrajeme pořád. Akorát dřív mu ty pohlavky dával Brian. Když jsme občas čekali na loď třeba několik hodin, tváře Danielovi pěkně žhnuly. To ještě nic není, počkej, až se začnou přetahovat, kdo tam koho strčí.“

Snažili se mi zlepšit náladu a musím říct, že k tomu měli své důvody. Brzy se totiž ozvalo tiché šplouchání a nárazy vesel o hladinu. Byly to pravidelné, zlověstné zvuky vycházející ze tmy a mně přeběhl mráz po zádech. Thomas mě chytil za ruku a společně jsme čekali.

Za chviličku se před námi začal rýsovat šedý stín, který nabýval na konkrétní podobě. Dřevěná bárka, na jejímž konci seděla zahalená postava v roztrhaných hadrech, přirazila k molu.

Ruby se nadechla. „Žádáme tě o převoz, jak ti káže povinnost, Převozníku,“ řekla hlasitě s pečlivou artikulací. Neopovažovala jsem se dýchat.

Postava se podivnými, trhavými pohyby, otočila jejím směrem a když nadzvedla hlavu, ozvalo se zalupkání.

V mozku se mi vyrojily myšlenky na útěk. Byla jsem si jistá jen jedním; nikdy nevlezu do té lodi. Budu žít tady, pít vodu z řeky a bydlet v labyrintu. To nevadí, že nemůžu na svět, pořád lepší, než nastoupit do toho vraku, než se přiblížit k tomu.

To ale mělo zvrácený smysl pro humor, protože muselo dobře vidět, jak se tvářím, a tak ani dlouho nepřemýšlelo a na Rubiinu žádost lehce kývlo.

Ruby se sebejistě usmála; „Vidíte, takhle se to dělá, ne tu žebrat o převoz skoro celou noc. Stačí říct jasně a přesně co chcete.“

A pak vlezla do loďky a ještě tomu věnovala úsměv. Jenže bytost si Ruby nevšímala, temnota pod kapucí jasně zírala přímo na mě. Začala jsem couvat.

„Jenny,“ chytil mě Thomas.

„Tak proto tady musíte být vy,“ pochopila jsem. „Já se těm duším nedivím, že bez vás nenastoupí. Prosím,“ třásla jsem se. „Já budu radši upír. Layla bude mít radost, že možná existuje Edward nebo někdo jemu podobný... Co když na mě cákne vodu z vesla? Schválně? Jak jí to potom řeknu?“

„Jenny nastup,“ zavrčel Thomas. „Nebo odjede. Převozník nemá ve zvyku čekat, tady se nedostává několik šancí.“

Klepala se mi kolena, ale udělala jsem první krok. Potom se mi podařilo udělat jich ještě několik. Jak jsem se přibližovala, má hlava byla výš a výš a postava, aby mi stále viděla do tváře, musela s opětovným skřípěním hlavu zvedat.

V ten okamžik Ruby zaúpěla a s výkřikem vyskočila. „Zakryjte jí oči!“ přikázala Thomasovi. „Dělejte, zakryjte jí oči!“

Ale Thomas i Daniel strnuli údivem a ona byla příliš daleko, aby to udělala sama. Nechápala jsem proč, ale myslela jsem si, že třeba plave na hladině nějaké monstrum nebo nad námi letí krvežízniví draci nebo něco podobného. Nedokázala jsem strachem zavřít oči a jediné bezpečné místo, kam jsem se mohla dívat, bylo prázdno pod kápí. Loďka se zachvěla a lehký vánek nevím odkud jemně políbil mou tvář a pročísl vlasy. Lucerny se bezhlesně zakývaly ve větru a rozptýlily své světlo. Na okamžik proniklo i tam. A má kolena se podlomila.

Jeho tvář byla vyschlá jako hadí kůže ležící na poušti a na několika místech se rozpadala, takže jsem zahlédla bílé lícní kosti, ostře vystupující z něčeho, co bývalo původně člověk. Jeho oči byly bez lesku, nepřítomné, utrápené, nechápající a slepé. Nepoznával mě, ale já jeho ano. Brian.

Danielovi a Thomasovi dalo hodně zabrat, aby mě udrželi. Nepomohlo mi moje vzlykání ani slzy, které mi tekly proudem po tváři, ani šílenství, které se mě zmocňovalo. Nepustili mě k němu.

„Jenny,“ šeptal Tom. „Pššš, slyšíš? Uklidni se. No tak se uklidni.“ Hladil mě po vlasech a šeptal mi něco do ucha, ale slova ztrácela význam. „On tě teď nevnímá, nepoznává. Nesmíš k němu jít.“

Docházel mi kyslík a brzy mi došla i síla. Síla cokoliv dělat, odporovat, přemýšlet. Daniel a bráška mě přenesli do loďky, na úplně opačný konec, než byl on, a plavidlo tiše vyrazilo na cestu.

Já jsem se konečně přinutila zavřít oči a jen polykat slzy, s hlavou schovanou v Thomasově náručí. Poslouchala jsem, co říkají, ale ta řeč šuměla jako vítr kolem mých uší, bezbarvá a bezcenná.

„To se mi snad zdá,“ řekl Daniel. „Jeho otec má tedy hodně ujetý názor na legraci.“

Potom bylo dlouho ticho až se nakonec ozvala Ruby. „Je to jen trest za neposlušnost. Nejde o to, že musí převážet. Jde o to, jak dlouho.“

„Dívali jste se mu někdo do tváře?“ zeptal se Dan. „Zatím to není tak špatné.“

Cítila jsem, jak se Thomas nahrbil. „Je to dost špatné, proboha. Už z tohohle se bude dostávat nejmíň měsíc. A to je teprve začátek. Jestli ho nechají převářet ještě dva týdny, odneseme si hromádku kostí.“

Ruby odporovala; „Nikdy nikdo nepřevážel tak dlouho. Každá odsouzená duše si protrpí nanejvýš tři dny... To je, řekla bych, Brianův případ. Jeho otec musí přece ještě zvážit ostatní argumenty; vaše argumenty, i ty mé.“

„Jak vidíš,“ řekl Daniel, „nepotřebuje naše názory, aby vynesl trest.“

„To je proto, že jste dělali takové potíže,“ vyštěkla Ruby. „Jste idioti. Měla jsem se hned dozvědět, o co jde. Jedeme pozdě. A je to vaše vina.“

„Copak ty s náma táhneš za jeden provaz?“ zeptal se uštěpačně bráška. „To dovol, abych se zasmál.“

„Měl bys lépe volit svá slova,“ odsekla mu a potom už jenom mlčela.

Dovolila jsem si vykouknout zpod své skrýše. Pohyb upoutal Briana a jeho cizí a odměřené oči se na mě zaměřily. Byla v nich nenávist.

„Počkej,“ řekl Daniel, „až mu tohle budeme vypravovat. On teď není úplně ve své kůži, Jenny, proto se chová tak divně. Jinak by o Ruby dávno přerazil obě vesla.“

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 24. kapitola: