Portréty smrti: 2. kapitola - druhá část • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování druhé kapitoly... Jsou dva myslivci opravdu jen myslivci nebo se za jejich pobytem v lese skrývá něco mnohem tajemnějšího a nebezpečnějšího? Dostanou se dvě kamarádky v pořádku z lesa? A jaké překvapení čeká Jenny na konci? To vše se dozvíte v pokračování druhé kapitoly. Přeji příjemnou zábavu:)

02.03.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1037×

2. kapitola - část druhá

Konečně se starší z pytláků, alespoň jsme si myslely, že jsou pytláci, slitoval nad naší připraveností začít zdrhat při sebemenším náznaku rychlejšího pohybu a započít tak lov na jeleny (já) a vyděšené srnky (Layla). Jeho hezky vykrojená ústa (Layla měla možná pravdu s těmi šancemi, když jsem si v takových situacích všímala takových věcí) se naposledy pousmála a potom ke mě napřáhl svou pravou ruku (a neměl v ní kudlu).

„Nadporučík Johnson a vojín Ryan, těší mě,“ představil je. Na okamžik mi připadalo, že mladší muž je stejně překvapený a vyděšený, jako my s Laylou, ale v dalším okamžiku už měl masku profesionála.

„Není to tak, vojíne?“ obrátil se k němu nadporučík Johnson.

„Ano, pane!“ zvolal do lesního ticha rozhodně ten blonďák a zasalutoval. Menší z mužů si pro sebe potěšeně přikývl.

„Vy...“ vydechla Layla, „vy jste vojáci?“ Hlas jí trochu přeskakoval, ale pomalu nabýval přirozené barvy a výšky.

„Co jste si myslela?“ zazubil se na ní ten vyšší.

„No... pytláci a taky... ale to je jedno,“ zakoktala. Byla jsem jí vděčná, že to nenáviděné slovo neřekla nahlas. Bolest hlavy naštěstí ustupovala a mě se začala vracet neutrální nálada.

„Bohužel jste nám překazily noční výcvik,“ ujal se slova opět ten s vyšší hodností, „civilisté v prostoru jsou závažný problém.“

Popravdě, ani nás to s Laylou netížilo. Vždyť jsme právě unikly psychopatům, vraždícím pytlákům a Layla taky upírům. Vlastně jsem měla chuť padnout jim kolem krku. Naši zachránci!

„Nebojte se nadporučíku, nehodláme se zdržet na čaj,“ informovala jsem ho a bolest hlavy ustoupila natolik, že jsem byla dokonce schopná vyloudit nervózní úsměv. „Jen asi bude trochu problém najít cestu ven z lesa,“ zamračila jsem se a začala jsem se nerozhodně otáčet kolem dokola, abych naznačila bezvýchodnost situace.

„Jestli dámy dovolí, rádi je doprovodíme zpět na silnici,“ nabídl nám okamžitě blonďák, který nám byl představen jako vojín Ryan.

„To by bylo vážně skvělé!“ vyhrkla nadšeně Layla a obdarovala ho zářivým úsměvem. Na můj vkus se ho snažila až příliš okatě okouzlit, ale vojín nevypadal, že by mu to vadilo. Tady v lese asi nemají moc často dámské návštěvy.

Vojín jí galantně nabídnul rámě a vydal se mezi stromy směrem k silnici.. Nadporučík se pokusil o stejnou galantnost i u mě, ale kyselý výraz v mém obličeji ho naprosto odradil. Víte co se říká ne? Důvěřuj, ale prověřuj. A já jsem si rozhodně nebyla jistá, jestli těm dvěma chlapům mám věřit. Celou cestu lesem jsem pak přemýšlela, odkud je mi to jméno vojín Ryan povědomé. A pak mi to došlo. Film Zachraňte vojína Ryana jsem viděla snad desetkrát. Otázkou zůstává, jestli je to jen shoda náhod nebo to byla u pánů těžká improvizace.

„Tak dámy, jsme u cíle,“ prohlásil pyšně mladý blonďák a vytrhl mě tak ze zamyšlení.

„Děkujeme pánové a ještě jednou se omlouváme, za ten překažený výcvik,“ ujala se slova opět Layla.

„Ale to nic nebylo,“ mávnul nad tím rukou blonďák, „oni to chlapi nějak přežijou,“ usmál se a mrkl při tom na Laylu. Ta se jen zatetelila a i přes velkou tmu bylo vidět, jak se červená.

„Nashledanou a příště už do lesa raději nechoďte,“ rozloučil se starší z obou a strkal blonďáka před sebou zpět k lesu. Když oba zmizeli ve tmě hustého porostu, unaveně jsem si vydechla a svalila jsem se na lavičku.

„Ale byla to docela sranda ne?“ vyhlásila Layla a svalila se vedle mě.

„Sranda?“ vyvalila jsem na ni nevěřícně oči. „Trmácet se lesem, zřítit se ze svahu a natlouct si zadek ti připadá směšné?!“ teď teprve se můj zadržovaný vztek začal drát na povrch a já jsem si v rozčilení stoupla. „Jak můžeš tvrdit, že je to sranda?! Za celé tohle divadlo můžeš jen a jen ty! To ty si mě donutila hrát si na špionku a hnát se za nějakým přeludem!!“ ano, opravdu jsem teď pochybovala, jestli se nám Pan Tajemný nezdál. Vzhledem k našemu alkoholovému řádění bych se ani moc nedivila.

„To bych moc netvrdila,“ řekla Layla a civěla někam za mě. Moje hlava ale nebyla tak úplně v pořádku jak jsem si předtím myslela a můj výbuch vzteku mi moc nepřidal. Zatmělo se mi před očima a pomalu jsem se skácela na zem.

Zdálo se mi, že jsem doma ve svojí teplé posteli. Plula jsem si na vlnách spánku, ale něco mě vábilo zpátky do světa obyčejných smrtelníků. Byl to hebký sametový hlas. Volal na mě a mě při jeho zvuku naskakovala příjemná husí kůže. Bylo to takové brnění, které vyvolával zvláštní chlad, který se v tom hlase odrážel. Brnění mi procházelo od konečků prstů levé ruky až po rameno. Pomalu jsem se probírala a zjistila jsem, že brnění pochází od toho, jak jsem si na ní ležela. Nad sebou jsem začala rozeznávat nějaký obrys. Nejspíš Layla pomyslela jsem si, ale opak byl pravdou. Místo Layliných vyděšených zelených kukadel se do mě vpíjely ty nejhlubší oči jaké jsem kdy viděla.

„Já asi ještě sním,“ řekla jsem směrem k Layle, kterou jsem zaregistrovala po své pravici a blaženě jsem se usmála.

„Jsi v pořádku?“ Můj krásný sen na mě promluvil a mě okamžitě zmrznul úsměv na rtech. Tohle je až moc skutečné na to, aby to byl sen. Uvědomovala jsem si, že mě drží za pravou ruku a zkouší tep. Byl to velice příjemný dotek. Jemný, skoro jako bych se dotýkala jemné pavučiny, ale zároveň v něm bylo něco, co mě nutilo okamžitě ucuknout.

„Nic mi není,“ řekla jsem a konečně jsem se zbavila toho připitomělého úšklebku. „Jen se mi trochu zamotala hlava,“ vyprostila jsem si levou ruku zpod zad a pokusila jsem se posadit.

„Počkej pomůžu ti,“ nabídl se. Pomohl mi vstát a posadil mě na lavičku. Sednul si vedle mě a starostlivě si mě prohlížel. „Chvíli by ses radši neměla moc hýbat.“

„To je dobrý, my se asi domů hned tak nedostaneme. Další autobus nám jede až za tři čtvrtě hodiny,“ oznámila mu Layla, která se vracela od rozpisu jízdního řádu.

„Co vlastně takové dvě mladé slečny hledají zrovna tady?“ vyptával se. Otázku sice adresoval nám oběma, ale očima se stále vpíjel do těch mých. Připadala jsem si jako srnka lapená do nastraženého oka. „Tady je to ráj pro vrahy a různé pochybné…existence.“ Při slově existence se pro sebe smutně usmál.

„Trochu jsme zabloudily,“ odpověděla mu Layla a pokrčila rameny v gestě to je normálka.

„A jak se jmenujete dámy?“ zeptal se opět jako by tam Layla ani nebyla.

„Já… já… já jsem Jenny,“ vykoktala jsem konečně. „A tohle je Layla,“ ukázala jsem na ni. Jako by snad nevěděl, že tam stojí! nadávala jsem si v duchu.

„Těší mě Jenny. Já jsem Brian,“ představil se a podal mi ruku. Váhavě jsem ji stiskla. Bylo to, jako by mi tělem projelo několik vln mrazu a tepla zároveň. Nebylo to ani tak nepříjemné, jako spíš šokující. Při stisku mi stále hleděl do očí a já jsem si najednou připadala, jako by si právě přečetl celý můj život. Ke konci celého toho formálního stisku, který trval celkově asi tak tři sekundy, už z jeho dlaně sálalo jen příjemné teplo, které mě jistým způsoben konejšilo a lákalo do objetí. Pak svou dlaň odtáhl a mě najednou zahltil pocit ztráty.

„Těší mě Laylo,“ zopakoval celý rituál slušnosti znova. Pozorně jsem sledovala Laylin výraz, abych zjistila, jestli má na ni stejný vliv, ale Layla se tvářila pořád stejně.

„Rád jsem vás poznal dámy, ale musím se rozloučit,“ naposledy mi podal ruku (tentokrát už mě zalil jen pocit tepla) a zmizel nám ve stínu uliček.

„No teda,“ vydechla Layla a nevěřícně zírala do tmy. Pak si uvědomila, že neodpovídám a podíval se na mě.

„Na co to koukáš?“ zeptala se a nakoukla mi přes rameno. Stála jsem tam uprostřed chodníku a tupě jsem civěla na papírek ve své dlani. Bylo na něm telefonní číslo.

„No to kecáš!“ vykřikla nadšeně Layla, „on ti dal svý číslo! Tutově se mu líbíš!“ křepčila kolem mě a já jsem si už pomalu začínala myslet, že začne kolem poskakovat v oslavném tanci. „Nepřeháněj,“ odbyla jsem ji a vydala jsem se k autobusové zastávce.

Když jsem později toho večera (nebo spíš už rána) usínala, provázela mě do říše snů představa těch nejkrásnějších očí na světě.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování