OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 15. kapitola

18.05.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 783×

Kapitola 15

Seděla jsem v pokoji a zírala na Laylinu prázdnou postel. V celém bytě teď bylo takové ticho. Je to teprve den co odešla a mně už to připadá jako roky. Chybí mi tady její poplašený vřískot, když si ve sprše omylem pustila ledovou vodu. Bláznivý smích, když se jí místo vanilkového pudingu vyklubala v kastrolku jakási neurčitá hrouda tvrdá jako kámen. Postrádám její svršky hřejivě pokrývající každý kousek nábytku jako sněhové čepičky. Chybí mi prostě celá Layla.

Ale nemůžu přece celé dny jen sedět a zírat tupě do zdi. Tím nepomůžu Layle ani sobě. Musím přece vyřešit tolik věcí. V prvé řadě ty podivné bolesti hlavy následované bláznivými halucinacemi. Poslední dva dny se objevují čím dál častěji a mnohem intenzivněji. Poslední vidina byla tak živá, že jsem skoro cítila kameny pod nohama a byla jsem přesvědčená, že kdybych natáhla ruku k řece, cítila bych, jak mi pod prsty proudí chladná voda. Táhlo mě to na druhou stranu řeky. Chtěla jsem jít, ale jako by mě pořád něco zadržovalo a nechtělo mě to pustit dál. Chtěla jsem vidět co je za řekou. Snad je tam vlídnější krajina než tady, kamení a občas suchá tráva. Vál tady studený vítr a chvílemi kvílel až mi to trhalo uši. Vždycky, když už jsem natahovala ruku a skoro se dotýkala vody, bolest hlavy povolila a vidina zmizela.

Líně jsem se natáhla pro deku, potom se stulila do klubíčka a během chvilky odplula do říše snů.

***

Není až k uvěření, jak mohou být někteří lidé těžcí. Zvlášť, když nejsou úplně při vědomí a tudíž nespolupracují, jak bych si představoval. Když se snažím držet levou ruku, zadrhávají mi pravou nohou o výmoly a jakmile konečně sladím ruce i nohy, přepadává mi hlava, takže jim hrozí zlomení vazu. Skoro jsem ho podezříval, že nespí a dělá to schválně.

Zhluboka jsem se nadechl a setřel pot z čela. Odpočíval jsem a díval se na nehybné tělo ležící mi u nohou. Vypadal, jako by si jen tak usnul.

Pravou paži mu až po loket zdobily kérky všeho druhu, na ježka ostříhané vlasy musely mít tu výhodu, že by mu při vláčení spících zloduchů nepadaly do tváře jako mně. Vrazil jsem si baterku mezi zuby, tak, aby mi šikovně svítila na cestu a znovu jej otráveně popadl za vypracované ramena. To bude mít Brian radost.

Protáhl jsem ho posledním zamřížovaným vchodem v severozápadní části podzemních chodeb, což byla mnohem lepší a jednodušší cesta k základně, kterou mi velkomyslně ukázali po mé nehodě. Mříž se nezavírala, ale viselo na ní několik zámků, od kterých byly klíče v Brianově pracovně, kdybychom je přece jen potřebovali. Rezavé železo trochu zaúpělo, když jsem se pokoušel s ním pohnout a provléct úzkým otvorem Colina. Měl štěstí, chlapec, betonová podlaha je v těchto místech suchá a čistá.

S povzdechem jsem se na něj opět zahleděl a upravil polohu baterky mezi zubama, aby mě netlačila. Potom jsem pomalu pokračoval dál.

Nenápadné hranaté dveře, ke kterým jsem dokulhal, vypadaly nedobytně. S mohutným funěním, protože ten chlap vážil nejmíň tunu, jsem se opřel o chladivou zeď a zazvonil na skrytý zvonek za velkým kamenem ve zdi. Dveře se otevřely během okamžiku, ala radost byla velice rychle vystřídána pocitem no-to-snad-ne.

„Ahoj Danieli,“ vydechl jsem. Jmenovaný nedůvěřivě hleděl na tělo na zemi.

„To sis našel kde?“ nakrčil nos.

„To bude zajímat Briana, ne tebe!“ štěkl jsem do jeho arogantního ksichtu. „Akorát mi s tím musíš pomoct,“ dodal jsem. Až potom jsem si všiml dívky, která se vynořila za jeho zády.

„Ruby, ahoj,“ hlesl jsem překvapeně na pozdrav.

Daniel se k ní sladce otočil. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo může sladce i otočit, ale on to vážně udělal. „To nic není,“ řekl jí. „Jenom Thomas. Pojď, jdem dohrát ty piškvorky.“

Ale Ruby ho ladně obešla a sklonila svou pěknou tvář nad Collinem. Krátkým pohledem mě přejela od hlavy až k patě a neodpustila si povytažené obočí.  Potom popadla dealera za nohy, zvedla je do úrovně svého pasu a otočila se na Daniela; „Pomůžeš mi?“

***

„A jsi sama na pokoji nebo máš nějakého spolubydlícího?“ visela jsem s Laylou na telefonu už nejmíň půl hodiny a stále jsem se jí vyptávala. Vím, že to není zrovna moc taktní vyptávat se člověka na léčení jaké to tam je, ale zvědavost a potřeba s ní mluvit byli silnější.

„Je tady se mnou jedna holka. Jmenuje se Natalie a je docela fajn. Byla na kokainu dva roky a teď se z toho snaží vylízat. Vedle ní si připadám jako naprostý začátečník,“ odpověděla  a v jejím hlase se začínala ozývat zase ta stará dobrá Layla s věčným optimismem.

„Aspoň, že tam nejsi sama. Budete se navzájem podporovat.“

„Jo, to jo. Promiň Jenny, ale budu muset končit, nemáme povolené mobily a někdo sem jde. Měj se, ještě se ozvu,“ vychrlila ze sebe rychle a zavěsila.

„Tak ahoj,“ řekla jsem do hluchého telefonu a odhodila jsem mobil na postel. Tento týden mám volno auž se začínám pekelně nudit. V bytě pořád nikdo není. Thomas je věčně v tahu a Brian se taky neozývá. Jako v náhlém osvícení jsem popadla mobil a rozhodla jsem se, že Brianovi napíšu. Sice mi nebere telefony, ale esemeska ho snad nezabije ne?

***

Společně jsme Colina napůl odnesli a napůl odtáhli do místnosti, kterou máme vyhrazenou speciálně pro takovéto zvláštní hosty. Není to hotel Ric, ale aspoň židli tam má.

„Zajdu pro Briana,“ oznámil jsem, když jsme ho s námahou jakžtakž posadili do židle. Vydal jsem se dlouhou chodbou do severní části budovy, kde měl pokoje Brian. Před dveřmi jsem se na chvíli zastavil a zaposlouchal jsem se. V pokoji bylo ticho a tak jsem zaklepal.

„Můžu dál?“ zeptal jsem se a nakoukl jsem do pokoje. Pokoj tonul v šeru jako vždy a chvíli mi trvalo než jsem si přivyknul.

„O co jde Thomasi?“ ozvalo se přede mnou a já jsem rozpoznal Brianův obrys v křesle.

„Nemůžeš si rožnout pořádné světlo? Takhle budeš brzo slepý,“ vypeskoval jsem ho a tajně jsem doufal, že to vyznělo jen jako kamarádská rada.

„Takhle se mi líp přemýšlí,“ vysvětlil a dál na mě upíral tázavý pohled.

„Mohl bys jít na chvilku se mnou? Myslím, že tohle by tě mohlo zajímat… a taky potěšit,“ dodal jsem nesměle. Brianovi se v očích objevila jiskřička života a rychle vstal z křesla.

„Tak pojďme,“ pobídl mě a vykročil chodbou s novým elánem.

Dovedl jsem ho ke dveřím pokoje, kde si Colin užíval pohodlí našich katakomb a otevřel jsem je.

„Můžete jít,“ oznámil jsem Danielovi a Ruby a naznačil jsem jim tak, že jich se to netýká a nemají tam tudíž co dělat.

„Rozkaz pane,“ utrousil ironicky Daniel a odešel s Ruby v patách. Ta se ve dveřích otočila a podezřívavě přejela místnost očima. Že by něco tušila? Nesmysl. Jak by na to asi tak přišla. Potřásl jsem hlavou a otočil jsem se k Brianovi.

„Vím, že jsi říkal, že nemůžeme zabíjet nevinné lidi a tak jsem ti přivedl tohohle. Ten není tak nevinný a zbavit svět jednoho zloducha určitě není hřích,“ řekl jsem a podíval jsem se na Briana, který vytušil otazník na konci poslední věty.

„Vím, že chceš pomoct Thomasi, ale - “

„Jaké ale!“ přerušil jsem ho. „Chceš zachránit Jenny stejně tak jako já, takže proč se tolik bráníš řešení, když ti sedí přímo před očima!“ rozčílil jsem se ukázal jsem prstem na Colina jako soudce, který ukazuje na viníka.

„Dobře, ale i kdybychom zabíjeli jen zločince, nemůžeme to tak přece dělat donekonečna!“ okřikl mě a já jsem pokorně sklonil hlavu. Není zrovna nejlepší nápad štvát velitele.

„Já vím,“ řekl jsem tiše. „Ale aspoň získáme čas najít lepší způsob,“ vysvětlil jsem o co mi jde a zvedl jsem k němu zrak. Brian stál a zamyšleně si prohlížel Colinovu tvář. V koutcích úst mu škubalo a já jsem věděl, že prozatím mám vyhráno.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 15. kapitola: