OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 13. kapitola

01.05.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 871×

Ve skutečnosti mě užíral a oblboval strach o Jenny. Moc dobře jsem věděl, že čas každého z nás je vyměřený neúprosně a nezáleží na tom, čí je kdo bratr či sestra, kamarád, dívka nebo matka. Den a hodina. To je vše, čím si člověk může být naprosto jistý. Jednou se mi Brian pokoušel vysvětlovat, jak obtížné by bylo komukoliv posunout jeho hranici byť jen o jediný den, pokud by to vůbec bylo možné. A jakou by si smrt vyžádala daň...

Po hodině už mi nezbývala ani špetka poslední energie, kterou bych mohl na zastření paměti využít. Věděl jsem, že se musím zeptat, pokud si chci uchovat zdravý rozum. V okamžiku, kdy se stala nesnesitelnou vteřina za vteřinou, kdy se sladká a krásná slova změnila jen ve vánek a bezvýznamný šum, pochopil jsem, že mě pravda dostihla.

Mé kroky byly nejisté, a dveře Brianova pokoje se přibližovaly s neúprosnou jistotou. Zaklepal jsem a ruka se mi chvěla tak, že mi k tomu stačilo jen ji přiložit ke dveřím. S klapnutím se otevřely.

V místnosti bylo šero, jen v rohu svítila malá lampa. Myslel jsem si, že neudělám už ani jeden jediný krok, ale nakonec jsem to dokázal. Seděl za stolem a něco si psal do deníku. Uklidnilo mě, že nečrtá, ale obyčejně píše svým pevným a jistým rukopisem. Když mě uviděl, dopřál si jeden delší nádech a řekl mi, abych zavřel dveře.

Mlčel jsem. Moc dobře věděl, proč za ním jdu.

Promnul si čelo a zkoumavě si mě prohlédl. Jeho oči byly unavené, ale jinak vypadal zdravě. Trochu mě to uklidnilo.

„Jak se vede té dívce?“ zeptal se povzbudivě.

Odpovědí mu bylo mlčení. Vlastně ani nečekal, že mu odpovím.

Zadíval se někam do neznáma, asi do míst, kde by se nacházelo okno, pokud bychom nebyli pod zemí. Najednou jsem se cítil neskutečně klidný. Přesně tak se cítíte, když vám konečně v hlavě zabliká drobná žárovka. Říká se, že poznané zlo je o něco menší. Je to pravda.

Přešel jsem ke stojanu, který stál v místech, kam se Brian díval a odhrnul závěs, který zakrýval Jennin obraz. Nebyl jsem překvapený, jen mě mrzelo, že jsem si myslel, že by ji skutečně mohl mít jenom prostě a jednoduše rád.

„Kdy?“ zašeptal jsem.

Slova za týden mi prostě musel jenom zašeptat vánek. A slova o tom, že mé poslání způsobí, že uvidím umírat ještě spoustu členů mé rodiny, ne-li vlastní děti, jenom netečně bzučela kolem. A další a další věty se bez doteku vlnily kolem mých uší, jako prázdný, obyčejný vítr.

„Chci se alespoň pokusit,“ řekl jsem pevně, když pro mě zvuk jeho hlasu začínal být nesnesitelný.

Mlčel. Ale mě nezajímalo, jestli to dokážu, nebo ne. Už už jsem se nadechoval, abych se s ním začal hádat, připraven na opravdu těžký souboj, když mě do uší uhodila jeho poslední věta.

„Já přece taky, připravuju to už skoro celý týden.“

Slabě se pousmál a já jsem měl aspoň na chvilku pocit, že jeho srdce přece jen není chladem prožrané úplně celé.

***

„Laylo! Jsi doma?“ houkla jsem do bytu a zabouchla jsem za sebou dveře. Nikdo se ale neozýval.

„Kam jen mohla jít? Neříkala náhodou, že jí není dobře?“ mluvila jsem si pro sebe. Nesnáším ticho v domě. A zvlášť, když jsem tam sama. Hodila jsem věci na gauč a sebe jsem plácla hned vedle nich. Zatápala jsem po ovladači a zapnula jsem televizi, abych nemusela mluvit celý večer. Bůh ví, kdy se eL vrátí. Práci jsem odevzdala s dobrým pocitem a myslím, že snad až do konce školního roku se nebudu muset nijak zvlášť snažit. Pan Peterson je ze mě naprosto unešen, jak se jednou nechtěně zmínil. V televizi běžely samé nudné pořady a tak jsem jen tupě zírala na obrazovku a pomalu jsem upadala do stavu mírného transu. Přemítala jsem o Brianovi. O tom, kdy už konečně bude to brzy, jak říkal, že se uvidíme. Celý den jsem těkala očima k mobilu, jestli se náhodou neozve, ale mobil pořád zarputile odmítal vydat jakýkoliv zvuk. Zrovna jsem se zase zatoulala k Brianovým rtům, když mi projela hlavou ostrá bolest.

„Co to sakra… „ sykla jsem bolestí a bezděky jsem se předklonila. Před očima se mi najednou začaly objevovat útržky obrazů. Nějaká místa, která jsem znala, i která jsem v životě neviděla. Nejčastěji se mi ale objevovala řeka. Klidná a zároveň bouřlivá, vlídná a zároveň zlověstná. V její hloubce se odrážely tisíce malých oblázků. Některé plavaly blíž při hladině, jiné zase ležely v temnotě hlubin. Měly různé barvy. Modré, zelené, hnědé… A úplně na hladině tomu vévodily dva šedé s nádechem hned zelené, hned modré. Jako by se na mě dívaly oči samotné řeky, samotného Briana… A pak se obraz rozplynul a bolest ustoupila. Vyčerpaně jsem se opřela o sedačku a zavřela jsem oči. Snad se to už neobjeví.

Musela jsem na gauči usnout, protože mě probudilo až bouchnutí dveřmi a strohé Tomovo ahoj. Hned potom následovalo druhé bouchnutí, když se zavřel ve svém pokoji. Zase jsem zavřela oči a pomalu jsem usínala, když mě probudilo další bouchnutí. To už si to přihasila Layla. Že by se ale vracela až tak pozdě? Mrkla jsem na hodinky a ty ukazovaly něco po jedenácté. Na to, že se necítila dobře aby šla do školy zvládá pařit docela dobře.

„Ježíš Jenny! Co tady strašíš? Víš jak jsem se tě lekla?!“ vyhubovala mi eL a sbírala ze země věci, které leknutím upustila.

„Promiň, ale asi jsem usnula,“ zívla jsem odpověď. Pořádně jsem na Laylu zaostřila a když jsem si trošku přivykla na přítmí, protože se nikdo neobtěžoval rozsvítit, všimla jsem si, v jakém stavu vlastně Layla je. Popravdě vypadala, jako by zrovna vylezla z nějakého hašišáckého doupěte či co. Nevím, jestli to dělaly ty kruhy pod očima nebo ty strhané rysy, ale vypadala tak trochu jako zombie.

„A kdy jsi vlastně naposled spala ty?“ zeptala jsem se.

„Pracuju teď hodně na té práci do školy. Vždyť víš.“ No jasně, že vím. Ta práce totiž ležela hotová na stole v kuchyni, kde ji zřejmě zapomněla, když tak strašně spěchala ven. Ale nechtěla jsem se hádat a tak jsem to nechala být. Kývla jsem, jako že rozumím a odebrala jsem se do koupelny. Na chodbě jsem vrazila do Thomase, který zase spěchal ven.

„Kam tak letíš?! Teď v jedenáct večer?“ křikla jsem za ním, ale už byl v tahu. Všimla jsem si jen, že na zádech měl batoh a z něho mu vyčuhoval rukáv něčeho, co mi bylo nějak podezřele povědomé.

***

Když jsem se od Briana vrátil do místnosti, kde ležela naše pohádková víla, našel jsem ji sedět ve stejné poloze jako byla,když jsem odcházel. Jediný pohyb, který vykonávala, bylo neustálé potahování Danielova trička zpátky na rameno. Neubránil jsem se mírnému úsměvu.

„Asi to není moc pohodlné že? Chci říct, že to tričko ti asi moc nesedí že?“ začal jsem rozpačitě a ukázal jsem prstem na její ramena. Usmála se na mě a zamrkala svýma dlouhýma řasama. Jistě, přehrávala, ale tehdy bych si to nepřipustil ani za všechny prachy světa.

„To ano. Daniel je… poněkud větší postavy než já,“ konstatovala a já jsem se jenom pobaveně uchechtl. Z jejího hlasu jsem poznal, že Daniel není zrovna její vysněný princ na bílém koni. Smůla Danny, teď si tu kytičku kopretinek, kterou trháš v lese můžeš strčit víš kam, pomyslel jsem si a zase jsem se musel usmívat.

„No, možná bych věděl, kde ti sehnat něco lepšího,“ napadlo mě a zvedl jsem se a už jsem si to pádil nejbližším kanálem ven. Když jsem se konečně vynořil na čerstvém vzduchu byla už tma. Podle mých hodinek bylo kolem půl jedenácté. Namířil jsem si to domů. Jenny má ve skříni spoustu věcí, které jsem na ní v životě neviděl, a tak jí určitě nebudou scházet. Layla má zas hromadu bot a mají s pohádkovou vílou zhruba stejnou velikost. Když vezmu některé její neoblíbené, tak si toho ani nevšimne. Za chvíli jsem byl doma. Rychle jsem vyběhnul schody a vřítil jsem se do domu. Na gauči jsem si všiml Jenny a tak jsem ji odbyl rychlým ahoj. V pokoji jsem chvilku štrachal než se mi podařila najít můj školní batoh. Chudák se moc často ven nedostane. Potichu jsem se vplížil k holkám do ložnice a vrhnul jsem se na probírání jejich šatníku. Když jsem měl vše, co jsem potřeboval, zahladil jsem stopy a vykradl jsem se ven. Na chodbě jsem se srazil s Jenny, ale neměl jsem čas a  ani náladu se s ní zastavovat a řešit kam jdu a proč tak pozdě. Rychle jsem hupsnul zpátky do kanalizace a modlil jsem se, abych trefil a nebloudil zas jak minule. Tentokrát jsem si chytře vzal baterku, protože sirky se neosvědčily a díky neustálému zdroji světla jsem docela v neporušeném stavu dorazil až zpátky na základnu. Po cestě do pokoje pro „hosty“ jsem narazil na Briana, který šel očividně stejným směrem.

„Kde jsi byl?“ vytáhl obočí a hodil podezřívavý pohled na můj batoh.

„Ale, jen jsem by doma pro nějaké oblečení po Jenny,“ Brian se trochu přimračil a jeho pohled se změnil na nechápavý.

„Pro tu dívku,“ doplnil jsem honem, protože to vypadalo, že si snad začíná myslet, že tady s chlapama pořádáme travesty show.

„Aha, tak pojďme. Máme toho hodně na práci. Ta dívka nám toho ještě musí spoustu vysvětlit,“ postrčil mě a vydali jsme se na výzvědnou misi.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 13. kapitola: