OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 1. kapitola - druhá část

25.02.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 946×

1.kapitola - část druhá

Hned co jsme opustily bar mi i přes alkoholový opar na mozku začala v hlavě světélkovat myšlenka, že tohle určitě nedopadne dobře.

„Ty Laylo, neměly bychom se raději vrátit? Co když je to masový vrah a jenom nás chce vylákat někam do prázdné uličky, co?“

„Pšššt… ticho, nebo nás uslyší!“ otočila se na mě Layla s výrazem James Bond v akci.

„A jak by nás asi tak mohl slyšet? Vždyť už ho ani nevidíme,“ brumlala jsem si pro sebe. Ten už je určitě v tahu. Určitě má něco lepšího na práci než čekat venku v mrazu na opilou holku, kterou ani nezná.

„Pojď a nebruč pořád, určitě jenom zašel za roh,“ popadla mě za rukáv a táhla mě na konec ulice. Pár metrů před námi jsme zahlédli shrbenou postavu a mě srdce poskočilo.

„Hele, támhle je!“ vyhrkla jsem nadšeně a taky dost hlasitě a ukazovala jsem na něj prstem.

„Jo, ticho, prozradíš nás. Taky ho vidím,“ mírnila mě Layla. „Jen si z toho necvrkni.“

Tak tahle poznámka mě v mém značně podnapilém stavu zasáhla tak nečekaně a s takovou silou, že jsem myslela, že si smíchy asi doopravdy cvrknu. Chichotala jsem se jako puberťačka a snažila jsem se to dusit, ale bylo to silnější než já. Cenu Špion roku bychom tutově nevyhrály.

„Jdeme,“ zavelila Layla a začala se krást podél zdi jako zloděj a já hned za ní. V duchu jsem si říkala, že jestli nás někdo pozoruje tak si musí myslet, že jsme se dočista zcvokly.

Zatímco jsem se kradla za Laylou, neubránila jsem se myšlence na ty jeho oči. Jak asi vypadají na denním světle? Tolik bych je chtěla vidět z blízka. Pak ale moje snění přerušil náraz do něčeho měkkého. Layla se zastavila a já jsem svůj obličej zaparkovala v jejím zadku. „Laylo! Co to sakra…“

„Koukni. Myslíš, že jde na noc ke svojí přítelkyni?“ šeptala a kývla hlavou směrem dopředu. Pan tajemný právě vcházel do jednoho domu v ulici.

„To nevím. Je to možné. Takový fešák přece nebude sám nemyslíš?“ pronesla jsem překvapivě bez sebemenších potíží. Myšlenka, že by měl přítelkyni, mě přivedla do dokonale střízlivého stavu.

„A nebo…“ protáhla zamyšleně moje spolušpionka, „je to člen nějaké sekty a právě mají schůzi,“ dořekla a otočila se na mě s přehnaně vážným výrazem.

„Blbost,“ odbyla jsem to mávnutím ruky. „Radši se podíváme blíž,“ navrhla jsem a vydala jsem se do čela naší průzkumné mini skupinky. Přikradla jsem se k domu s snažila jsem se nahlédnout dovnitř, ale okno bylo moc vysoko. Zatracené staré baráky.

„Bacha! Někdo jde!“ houkla na mě Layla zpoza rohu a já jsem rychle hupsla za popelnice. „Fůj. Smrdí to tu čuránkama!“ fňukala jsem.

„Nestěžuj si. Chovej se jako profesionál!“ pokárala mě Layla. Jí se to říká. Stojí si tam schovaná za rohem na čistém (no jak se to vezme) chodníčku a nemusí čichat týden staré odpadky a výkaly bůh ví koho. Nadechovala jsem se, že jí to taky řeknu, ale už jsem se k tomu nedostala. Na schodech před vchodem se objevila postava. Je to on? Natahovala jsem krk a snažila jsem se prohlédnout tmu. Pak se mi ale něco otřelo o nohu a mě unikl přidušený výkřik. Pan Tajemný se zastavil uprostřed schodů a vrhl pohled mým směrem. Vím, že byla tma, ale i tak jsem měla neodbytný pocit, že se dívá přímo na mě a že moc dobře ví, že tam jsem.

Chvíli ještě zkoumal okolí a pak seběhl schody a vydal se dolů ulicí. Hmm… takže žádná noc s přítelkyní? To je dobré, nebo ne?

„Hejbni kostrou nebo se nám ztratí!“ přihnala se Layla a tahala mě za kabát zpoza popelnic.

„No jo vždyť už lezu,“ zavrčela jsem nevrle. Tohle jí neodpustím. Vytáhne mě do nějakého bohem zapomenutého a hygieniky opomínaného pajzlu a pak mě nutí hrát si uprostřed noci na Bond girls. A navíc ještě teď smrdím jako veřejné záchodky.

„Modli se Laylo, aby za tohle stál, protože jinak ti utrhnou hlavu a zahraju si s ní kuželky,“ vyhrožovala jsem jí.

Ale asi mě neposlouchala. Levou rukou nekompromisně táhla kabát i mě směrem, k místu, kde se nám Pan Tajemný ztratil z dohledu. Zatímco hlavní ulice historického jádra města se osvětlením jen hemží, křivé boční ulice, které se paprskovitě rozbíhají všemi směry, většinou mají lampu jen jednu, která k vaší smůle svítí jen občas. Staré, neudržované dláždění je poničené, při každém slepém kroku do neznáma vám hrozí, že si vymknete kotník. Spleť ulic ve čtvrti, kam mě táhla Layla navíc byla tak složitá, že se v ní sotva vyznali i místní. Natož v noci.

„Přidej,“ pobídla mě a zamířila si to rovnou k temnému ústí jedné z uliček. Na starém domě při jejím rohu byla oprýskaná, drolící se omítka a jeho okna vypadala dávno opuštěně.

„Počkej,“ ucukla jsem a trochu zavrávorala. „Snad tam nechceš jít.“

„On tam zatočil!“ řekla. „Viděla jsem ho, zatočil přímo sem,“ ukázala před sebe.

„Nesmysl,“ zakroutila jsem hlavou, „tady v těch domech nikdo nebydlí, jsou to ruiny. Kdo by tu taky chtěl bydlet,“ odtušila jsem a zvedla hlavu k temným okenicím plným pavučin. „Jsme už skoro na samém konci města. Vrátíme se do klubu.“

„No tak na to zapomeň,“ založila si Layla ruce v bok. „A přestaň zdržovat. Jasně jsem viděla, jak sem zatočil, když si pohneme, dostaneme ho,“ zajiskřilo jí v očích.

„A pak?“ Do hlasu se mi začala vkládat podrážděnost. Alkohol vyprchával, tahle rádoby dobrodružná akce mě už nebavila. Navíc pekelně mrzlo. Ručičky na mých hodinkách dávno překonaly rozumnou hranici. „Pak jako řekneme Čau, tak jsme tady! Víš, jak ses na nás podíval v té restauraci, tak jsme si myslely... co jsme si vlastně myslely?“

„Nemusíme se mu ukazovat, stačí zjistit, kde bydlí!“ vysvětlovala mi Layla.

„Tak tady určitě ne,“ prohlásila jsem. „A za touhle čtvrtí už vede jenom malá silnice a za tou se rozprostírají lesy. Že by bydlel někde tam?“ zeptala jsem se ironicky. „V medvědím doupěti?“

Layla se na chvíli zarazila. Moje slova dávala smysl. Po chvíli ale razantně sevřela bradu. „Ne, já jsem si jistá, že...“

„Fajn,“ skočila jsem jí do řeči. „Fajn. Dobrá... Šel sem. Ještě větší důvod, proč se na to vykašlat. Tudy se vydávají jen feťáci, vrahové a upíři. Ani o jednoho z nich nestojím.“

Pobaveně na mě mrkla. „Ani o upíra?“ zeptala se. Protočila jsem panenky.

„Ježíš, co je to za degradaci!“

Layla se smála; „Ne, řekni,“ naléhala.

„Ani o upíra! A jestli mi s tím nedáš pokoj, tak ti osobně nějakého seženu! Vždyť se chudák Drákula musí otáčet v hrobě jak kuře na grilu, jestli vidí, kam to staří dobří vysavači dotáhli!“

„Tss...“ zasyčela. „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá a přečetla si to, tak...“

„Ne,“ mávla jsem rychle rukou. „Ne,“ smála jsem se, když jsem viděla, jak se chystá mě opět přemlouvat. „Nikdy. A dělej, za chvíli nám jede poslední bus, nepůjdu kvůli tobě pěšky!“ zavrčela jsem na ni a nasadila výhružnou grimasu, to kdyby ji napadlo mi odporovat.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 1. kapitola - druhá část: