Portréty smrti: 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se tak trošku podíváme na všední život Jenny. Ale nezoufejte, dojde i k nečekanému setkání a co se z toho vyklube? To se nechte překvapit. Přeju příjemnou zábavu:)

13.03.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 873×

Kapitola 5

Probudilo mě naléhavé bzučení mého polomrtvého budíku. Je to sice chcípáček, ale zatím zvoní docela na čas. Šátrala jsem rukou po nočním stolku než jsem konečně nahmatala budík a zamáčkla ho. Displej ukazoval sedm hodin ráno. „Sakra! Ta přednáška!“ zaklela jsem a rychle jsem se hrabala z postele. Úplně jsem na to zapomněla. Dělám práci o Rembrandtovi a dneska ji mám prezentovat. Měla jsem teď ale tolik starostí, že se mi to dočista vykouřilo z hlavy. Jsem v posledním ročníku umělecké akademie a tohle je hrozně důležitá práce. Jestli to nezvládnu, můžu se rozloučit s kariérou. Nalila jsem do sebe kafe, napsala jsem na ledničku vzkaz pro Laylu a pádila jsem do školy. Na schodech jsem zjistila, že bez té práce by to asi moc nešlo a tak jsem sprintovala do bytu. Popadla jsem tašku a spěchala na bus.

„Á naše umělkyně,“ zubil se na mě řidič autobusu a jako každý den na mě čekal s otevřenými dveřmi. Vletěla jsem dovnitř jako střela a málem jsem se přizabila na schůdcích.

„Dobré ráno Benny, promiň zase nestíhám,“ omlouvala jsem se a hledala jsem nějaké drobné. Benny už mi vyjel jízdenku a trpělivě čekal, až vyštrachám peněženku. „No jo, vy umělci se moc nepyšníte dochvilností,“ káral mě, ale v hlase bylo slyšet pobavení. Benny je můj anděl strážný. Vždycky na mě čeká.

Udýchaně jsem se svalila na nejbližší sedadlo a vytáhla svoji práci. Aspoň ještě něco doladím, než dojedu do školy.

Zanedlouho už jsem vystupovala na zastávce před školou a najednou jsem si vůbec nebyla jistá. „No tak, to zvládneš Jenny. Tvrdě jsi na tom makala a teď sklidíš plody své práce,“ přesvědčovala jsem se a snažila jsem se přinutit nohy, aby se pohnuly z místa. Pohnout se mě přinutilo až zvonění, které se ozvalo z útrob školy, která se mi teď jevila jako doupě nějaké příšery. Pospíšila jsem si do haly, kde se měla přednáška konat. Před dveřmi už netrpělivě podupával nohou pan Peterson, můj profesor.

„Jdete pozdě slečno Sandersonová,“ oznámil mi a nesouhlasně se zamračil. „Já vím pane Petersone,“ sklopila jsem hlavu na znak, že se opravdu stydím.

„No, hlavní je, že jste tady. Dneska je váš velký den. Tak hodně štěstí,“ popřál mi a strčil mě přímo na pódium. Byla tam spousta lidí a já byla nervózní jako snad ještě nikdy. Nachystala jsem si podklady a pustila prezentaci. Ze začátku jsem trochu koktala, ale pak už jsem se rozjela.

Sklidila jsem potlesk a cítila jsem jak doslova zářím. Zvládla jsem to! Jásala jsem v duchu a přijímala jsem chválu.

„Výborně slečno Sandersonová, myslím, že máte nakročeno ke slibné budoucnosti,“ třásl mi rukou pan Peterson a když jsem opouštěla halu, měla jsem pocit, že jsem z ní doslova vyplula.

„Gratuluju,“ ozval se za mnou hebký sametový hlas a já jsem se otočila. Tenhle den nemůže být lepší.

Stál tam Brian a usmíval se na mě. Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči a vypadla ze mě asi ta nejstupidnější otázka pod sluncem: „Co tady děláš?“

„Ehm…studuju,“ konstatoval a dál se na mě usmíval. „Tvoje přednáška byla vážně moc poučná,“ pokračoval v monologu, protože já jsem se nezmohla na odpověď. Nakonec jsem se trochu vzchopila a zapojila jsem se do hovoru.

„Jak to, že jsem tě tady nikdy neviděla? Co studuješ?“ vážně jsem si ho nikdy nevšimla a jeho bych nepřehlédla.

„Tak od všeho trochu, ale hlavně se věnuju malbě,“ vysvětlil mi. „Budu dělat výstavu v jednom klubu tak kdyby si chtěla vidět co dělám, můžeš přijít. Je to v sobotu večer v Sixtie’s.“

„To by bylo skvělé. Určitě přijdu,“ ujistila jsem ho a vydala jsem se na další hodinu. Když jsem zahnula za roh, opřela jsem se o stěnu a neubránila se nadšenému Jupí!

***

S přiblblým úsměvem jsem se naposledy zkontrolovala v zrcadle a když bylo vše, jak má být, houpavou chůzí jsem se vydala do kuchyně. Skrz okno pronikaly poslední odpolední paprsky a já měla ještě moře času. Broukala jsem si nějakou melodii a asi po sté si uhlazovala docela krátkou sukni, která dokonale ladila k červenému svetříku. Nesmím přece zapomínat, že je to umělec a barvy vidí stejně dobře jako já. Nervózně jsem se znovu podívala na hodinky; čtvrtá hodina už trvala nejmíň několik let! Krátce jsem přitančila k oknu, vyhlédla na opuštěnou ulici a znovu se vydala na cestu ke koupelně. Tentokrát jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem si naposledy zkontrolovala vlasy.

Layla ze mě byla na mrtvici. Otráveně vysedávala v teplákách v křesle a listovala nějakým časopisem. Ne že by nechtěla jít, jak mi řekla, ale do sedmi hodin to snad snadno stihne. Luxovala pohledem nabídku jarních kolekcí, které už teď zaplavovaly všechny mysle obchodníků. Jemně si pohupovala nohou a v puse držela tužku, kterou si tu a tam něco zakroužkovala a napsala si poznámku na papírek na stole. Tohle eL dokázala dělat celý den. Kdykoliv jsem prošla kolem, vrhla po mě unavený, ale docela potěšený pohled.

„Musíme se nějak zbavit Toma,“ zamumlala si suše a čekala, jak na to zareaguju.

„Proč?“

„No když tu budeme já a Matt a ty s Brianem, tak se sem už těžko vejde. Třeba by nám na nájem mohl přispívat Brian.“ Nakrčila jsem čelo. Všechno, co teď navrhla, mi bylo hodně proti srsti. Na brášku jsem byla zvyklá a představa Matta, jak se tu v trenkách producíruje po „mém“ obýváku místo něho, byla nesnesitelná.

„Je to jenom přátelské pozvání,“ namítla jsem, „nic víc zatím ne.“

Pobaveně na mě mrkla. „Když myslíš...“

Musela jsem se zazubit, kéž by měla pravdu. Na mé dlani bylo ještě pořád zřetelné jeho číslo, modrá barva jen nerada opouštěla své stanoviště a úplně ji přemoci bylo nemožné. Už jsem ho znala zpaměti i pozpátku, měla jsem ho elegantně napsané v sešitě do dějin umění a zdobilo i pokusné výkresy. Jestli mě pronásledovaly oči, já jsem pronásledovala číslo.

Při vzpomínce na jeho oči mi po zádech přeběhlo slabé zamrazení. Ve skutečnosti vůbec nebyly takové, jako v mých snech a vidinách. Byly šedivé, ano, ale to bylo vše. Pod přímým světlem se dokonce zdály být trochu domodra nebo dozelena. Byly krásné, ne děsivé a já bych se měla zbavit těch podivných snů.

A taky bych si už konečně měla došlápnout na Thomase. Bylo to trochu divné, ale nějak jsem prostě nedokázala se na Briana zeptat. Chtěla jsem to říct Layle, vím, že by mi hodně pomohla s vyšetřovacími metodami. Ale ani eL o tom do dneška vůbec nevěděla. Prostě jsem jí to neřekla. Tečka. Nevím proč. Prostě ne.

Ale měla bych jim to říct... Měla bych se Thomase zeptat. Třeba je Brian vážně jeho kamarád, třeba umí dobře matiku. Třeba nemá vůbec nic společného s tím, jak se Tom vrátil nedávno domů. Třeba není takový, jaký mám strach, že by mohl být... Vždyť jaký mají sny smysl?

Běžela jsem. Skučivý vítr mě šlehal do spánků a odněkud z dálky bylo slyšet něčí křik. Nechtěla jsem utíkat, chtěla jsem se vrátit. Musela jsem se přece vrátit! Ale nohy mě neposlouchaly, nedokázala jsem přestat běžet.

A potom jsem stála na okraji vysokého útesu. Ale neviděla jsem na dno, všechno bylo zahaleno mlhou. Valila se kolem a objímala mi nohy až po kolena. Plula jsem v mlze a hranice mezi pevninou a srázem díky ní přestala existovat. Něco mě přimělo udělat krok dopředu. A další. Někde v hlavě mi zvonil poplašný zvonek, ale já jsem nerozuměla, co říká. Neznala jsem melodii, kterou vyzváněl.

Vnímala jsem jenom jeho. Stál přede mnou a ani nevím, kdy se tam objevil. Jeho mlhavě šedivé oči se smutně usmívaly. Vzdálenost mezi námi jsem odhadovala na nejvýše deset kroků. Jeho hezká ústa se na mě povzbudivě usmála. Vykročila jsem dopředu. Brian, Brian, Brian, znělo mi v uších.

Po pěti krocích se pode mnou země ztratila a já se propadla do bílé temnoty.

„Posloucháš mě vůbec?“ probral mě ze zamyšlení Laylin naštvaný hlas.

„Ehm... cože?“ Na chvíli jsem upadla do stavu snění s otevřenýma očima.

„Říkám, že tyhle náušnice by se mi docela líbily, možná si je koupím... Co myslíš?“

„Hm. Pěkný.“

Ta zatracená ručička se posunula o pouhých deset minut a Layla se dostala o pět stránek dopředu. Všechno bylo až zoufale stejné. Musela jsem se přemáhat, abych si nezačala kousat nehty, prohrabávat učesané vlasy nebo se škrábat na ruce. To všechno byly projevy mé nedočkavosti a nervozity. Klepala jsem aspoň nehty do stolu.

„Ježíš!“ vyjela na mě Layla, „necháš už toho! Já se soustředím. Jestli se nudíš, můžeš mi napsat úkol do školy. Motivační esej.“

„Musím ti něco říct.“

Ani nevím, kdy to ze mě vypadlo. Moje kamarádka překvapeně vzhlédla, změna barvy mého hlasu jí přišla divná.

„Co?“ hlesla.

„Brian se zná s Thomasem.“

Tak. A bylo to venku. Cítila jsem nesmírnou úlevu, ale i trochu netrpělivého očekávání, co mi na to řekne.

Nechápavě na mě civěla. „A?“

„Jak A? Má jeho mobil v mobilu!“

Některé okamžiky patří k těm, kdy jsou dva lidé prostě naladěni na úplně odlišné frekvence.

„Nechápu. Odkud se znají?“ zeptala se zmateně.

„No to je právě ono! Brian ho prý doučuje matiku, ale Brian chodí na stejnou školu, jako my dvě, nemůže doučovat Thomase vysokoškolskou matiku!“ vyhrkla jsem na ní to, co mi leželo v žaludku už několik dní.

Layla se zamyšleně dívala někam za moje záda a vyhodnocovala všechny nové informace.

„Volal mu a když jsem přišla, tak to Thomas rychle típnul! A to číslo je stejné, jako to, co mi dal Brian. Ale Briana jsem přece potkala po své prezentaci v naší škole. Jeden prostě lže.“

Skousla ret. „Nikdy jsem Briana u nás neviděla,“ odtušila a já jsem skoro mohla vidět, jak jí myšlenky víří v hlavě. A potom se jí přes tvář rozlil ohromný úsměv.

„Co?“ vyjela jsem na ní.

„Co když studuje stejnou školu jako Thomas? Co když tě chtěl prostě... získat. Kdo by se proboha přiznal k matematicko-technické vysoké! To byste si jako povídali o integraci a strojní převodovce? Vsadím se, že na tebe čeká v tom baru sám a přinese ti nějakou kytku namalovanou vodovkama!“Teď jsem zase zírala já, ale Layla když se rozjede, tak ji nejde zastavit.

„Heh,“ pokračovala, „a bůh ví, jestli i Thomase nezlanařil, aby se k tobě dostal! Jak jsme tě tenkrát křísili, určitě viděl tvou občanku a spojil si dvě a dvě dohromady! Proto mu pak volal! Jenže Thomas už doučko nepotřebuje, jelikož a protože už je geniální.“ Při vyslovení Thomas se trochu zamračila. „Ale znám i horší scénář.“

„Jaký?“

„Thomas chodí s Brianem a proto mě poslal k vodě. A na výstavu tě pozval čistě z přátelských důvodů.“

„Ty si blbá, fakt, tebe se tak příště na něco zeptám.“

Její smích byl docela nakažlivý, netrvalo to dlouho a prohýbaly jsme se smíchy, až nám tekly slzy z očí. Když do toho nečekaně přišel Tom a vyděšeně nás pozoroval, málem jsem se smíchem udusila.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování