Portréty smrti: 2. kapitola - první část • OurStories.cz ~ naše povídky

V druhé kapitole se pomalu dostáváme na kloub záhadě Pana Tajemného. Obě dívky se dostanou do poněkud zvláštní situace. A jak se to vyvrbí? To uvidíte sami. Přeji příjemnu zábavu:) Je to zase jen první čast kapitoly. Ony ty kapitoly jsou dost dlouhé a tak je budu přidávat po částech.

28.02.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 901×

Kapitola 2

Jestli si teď myslíte, že jsme se otočily na patě a poslušně se vydaly čekat na bus, tak se šeredně mýlíte. Samozřejmě, že jsem Layle nedovolila dál mě přemlouvat, abych si přečetla tu stupidní knihu, ale aby mě přemlouvala k pokračování v té šílené honbě za klukem z baru, to jsem jí jasně nezakázala. A když Layle něco nezakážete přesně do posledního detailu, můžete se vsadit, že vás na beton přinutí udělat přesně to…

„Jennyyyyy!“ kvílela vedle mě Layla a tvrdohlavě ukazovala směrem k lesu, kde k našemu velkému překvapení zmizel Pan Tajemný. „No táák…vždyť už jme tak blízko. Přece to nevzdáme, když jsme se trmácely až sem.“

„Ne Laylo. Tohle je šílenost,“ uťala jsem ji rázně. „Nebudu se táhnout někde do lesa, abych se tam nechala zabít nějakým divokým zvířetem nebo potulným šílencem.“ Dobře, potulných šílenců se v lese asi moc nenajde, ale to bylo Layle očividně jedno. I kdyby se před ní zastavil medvěd a vycenil na ni zuby, stejně by tvrdila, že jenom trpí nedostatkem fyzického kontaktu a potřebuje jen pohladit.

Dál jsem tvrdohlavě stála uprostřed malé, opuštěné silnice pevně rozhodnutá ani se nehnout.

Layla si povzdechla a vešla do mého zorného pole. Stoupla si těsně ke mně, dala si ruce v bok a mírně se předklonila.

„Tak, teď mě dobře poslouchej,“ spustila a zabodla mi prst do hrudě. „Nedovolím, abys propásla další šanci…“

„Nechat se zabít?“ skočila jsem jí do řeči. „Ne,“ zamračila se na mě a z očí jí doslova šlehaly blesky. „Šanci najít si někoho a být konečně šťastná! Ten kluk po tobě jasně jel!“

„Ale…“ nadechla jsem se k protestu. „Žádné ale! Teď se hezky otočíš a půjdeš do toho lesa, protože jestli to neuděláš teď hned, tak už ho nikdy nenajdeme!“ Layla rozhořčeně rozhodila rukama a dívala se na mě obviňujícíma očima. Jako bych snad já mohla za to, že si Pan Tajemný vybral procházku zrovna v lese. Pochopila jsem, že teď by asi nebylo vhodné jí odporovat. Stejně jako nesmíte křičet na člověka, který se chystá skočit ze střechy.

„Fajn,“ zvedla jsem ruce ve smířlivém gestu. „Dobře, jdu. Spokojená?“ Prošla jsem kolem ní a rázným krokem jsem si to zamířila do lesa.

„No vidíš, že to jde,“ prohodila a dohnala mě.

V lese to nebylo moc příjemné. Ve vzduchu se vznášel pach vlhkého jehličí a ještě něčeho, co jsem si spojovala s tíživou atmosférou před tím, než se stane katastrofa. Mlha, která se vznášela všude kolem, na atmosféře taky moc nepřidala. Najednou jsem si vzpomněla na Červenou Karkulku a vlka. Jestlipak by i mně přišel zachránit statečný myslivec? Honem jsem tu myšlenku zahnala. V lese je jistě spousta vlků, a když budu myslet na Karkulku, náladu mi to nezlepší.

„Začíná to tu být dost strašidelné,“ řekla jsem a sama jsem byla překvapená, jak moc se mi třásl hlas. „Raději bychom se měly vrátit. Ještě se ztratíme a co potom? Nemám ani signál,“ zoufale jsem civěla na displej a snažila jsem se vůlí přimět čárky signálu objevit se. „Jak si asi zavoláme pomoc?“

„No jak asi. Budeme křičet a Pan Tajemný nás přijde zachránit.“ Layla se na mě podívala jako na blázna.

„No jasně!“ plácla jsem se do čela. „Jak mě to nemohlo napadnout. Už se přece celý třese, aby nám honem přišel na pomoc!“ Upřímně, už jsem začínala mírně hysterčit. „Ani nevíme, kudy šel! A navíc mám pocit, že chodíme pořád dokola. Tenhle divný strom jsme už jednou míjely,“ rozčileně jsem ukázala na podivně zkroucený strom, který mi neodbytně připomínal zkroucený pařát.

„Nešil, neztratily jsme se. Vím určitě, že šel tudy,“ řekla a ukazovala kdesi mezi stromy.

„Jo? A jak to můžeš vědět ty chytrá?!“ Vážně už začínám hodně panikařit. Jestli se odtud co nejdřív nedostaneme, asi se úplně zblázním a v záchvatu šílenství Laylu zavraždím a pak spáchám sebevraždu. Ne! Tyhle myšlenky musím okamžitě zapudit.

„Protože jsou tu stopy,“odpověděla a tak jsem si přidřepla a pořádně se podívala na co to vlastně ukazuje.

„No fajn,“ rezignovala jsem. „Tak nás teda veď ty stopařko,“ pobídla jsem ji ironicky. „To jsem teda vážně zvědavá, kam nás to zavedeš.“

Layla se uraženě otočila a vydala se mezi stromy. „Tak jdeš? Nebo tam hodláš dřepět a čekat až tě sežerou mravenci?“ Mravenci? Tady by mě mohlo sežrat i něco daleko horšího. Nervózně jsem se otočila a zkoumala jsem okolí. Do pohybu mě dostalo až další Laylino pobídnutí. „Tak dělej!“

„Už jdu. Počkej na mě!“ vyběhla jsem za Laylou, ale ta se zastavila a zírala před sebe. Samozřejmě, že jsem to už nestihla ubrzdit a narazila jsem do ní. Obě jsme se z křikem zřítili dolů ze svahu. Poslední, co jsem slyšela byl nějaký hlas jak říká: „Ale no to se podívejme. Copak to tady máme?“ a pak už jen tma.

***

První, co mi proniklo k vědomí, byl pocit neutěšitelného chladu. Vpíjel se do mě každým kouskem holé kůže, pálil i mrazil zároveň a byl absolutně jediná věc, na kterou jsem dokázala pomyslet. Chtělo se mi strašně spát. Hřejivý pocit bezvědomí mě tiše lákal pod svůj plášť, stačilo jen natáhnou ruku a mohla jsem se dotknout jeho teplé dlaně. Jenže něco mi v tom zabránilo.

Něco z vnějšku, cizího a nechtěného, protivný hlas, hlasitý, útočný. Můj sen o klidu se začal vzdalovat. Chtěla jsem na něj zavolat, chtěla jsem ho zastavit, ale přes ten strašný mráz jsem sotva pohnula rty. Mizel přede mnou ve velkém, temném tunelu a nenáviděný zásah z mně neznámého ledového světa se stával skutečnější a skutečnější. V mé hlavě to vyvolalo podráždění.

„Jenny!“ třásla se mnou Layla, když jsem konečně dovolila smyslům proniknout barikádou mé mysli. Měla v očích strach, to byla první myšlenka, kterou si pamatuji, jak se mi vryla do vědomí. Byla velká tma, ale strach v jejích očích nešel přehlédnout. Tím druhým pocitem byla tupá, nesnesitelná bolest hlavy.

Uvědomila jsem si, že téměř ležím. Pod tenkou zimní bundou mě tlačila ostrá hrana nějakého kamene. Stále jsme byly v lese. Pokusila jsem se posadit a rozhlédnout kolem, ale neodbytná bolest mé snažení okamžitě znehodnotila a zastřela mi rudým závojem vidění. Chvilku mi trvalo, než se mi podařilo ji se zatnutými čelistmi překonat. A pak jsem uviděla ty dva.

Oba muži stáli za Laylou a měli ve tváři naprosto shodný, neměnný výraz. Se směsicí zvědavosti, nervozity a podrážděnosti mě zaujatě pozorovali. Nejistě jsem těkala očima z jednoho na druhého. Ten vyšší, blonďák, vypadal o trochu mladší než jeho kolega a zdálo se mi, že stojí trochu v povzdálí. Tmavovlasý muž měl sice podobné rysy, jako Pan Tajemný, ale rozhodně to on nebyl. Při pohledu na jeho zatnuté čelisti jsem se, myslím, úplně probudila.

Layla ještě stále klečela vedle kamene, o který mě opřeli, ale to zděšení v obličeji jí už trochu polevilo. Teď se tvářila už jen starostlivě.

„Není ti nic?“ ptala se trochu chraptivým hlasem a připomněla mi tím existenci té příšerné zimy.

„Trochu mě bolí hlava,“ zaskuhrala jsem a demonstrativně si sevřela spánky. „Co se stalo? Kdo to je?“ podívala jsem se na ty dva.

I Layla do nich zabodla svůj pátravý pohled, zjevně při mém zachraňování neměli moc času na správné interview. Obě jsme vyčkávaly.

Nižší tázavě a s viditelnou stopou nerozhodnosti pohlédl do očí toho vyššího. Ten krátce zaváhal, ale pochopil, že vysvětlení zbude jako vždy na něj. Rezignace z něj přímo sálala.

„To bychom se měli spíš zeptat my vás, dámy,“ řekl tiše. „Víte, kolik je hodin? Co tu proboha děláte?“

V hlavě mi sice silně zaškubalo, ale prostě jsem nemohla nechat mluvit Laylu. „No... my jsme... tedy, chci říct... trochu jsme se ztratily. Hledaly jsme cestu zpět k centru, ale asi jsme se nějak zamotaly v těch uličkách, nebo co, no a pak jsme vlastně šli dál, no, a potom mi to podjelo.“

Vím, nebyla to řeč hodná Platóna, ale bylo to pořád lepší, než nechat Laylu vysvětlovat, že pronásledujeme upíry. Mladší z myslivců se trochu pousmál. Byli to myslivci, nikdo jiný přece se zbraněmi přes rameno do lesa nesmí. A pak mi to docvaklo.

„My to ale nikomu neřekneme,“ zašeptala vysokým hláskem Layla, které to došlo téměř ve stejný okamžik jako mě. „Nic jsme neviděly, že ne, byla přece hrozná tma,“ nervózně do mě drbla, abych přitakala.

Intenzivně jsem pokývala hlavou, přestože to vyvolalo ohňostroj špičatých jisker. Pokradmu jsem se porozhlédla kolem, jestli neuvidím vyčuhovat z křoví třeba srnčí kopýtka. Ale byla strašná tma.

Docela mne zneklidňovalo, že se začal přihlouple usmívat i ten temnovlasý. Opět na sebe krátce pohlédli a v očích jim pobaveně zasvítilo. Byla jsem z nich jelen. Layla zmatená nebyla, při prvním zazubení je neomylně zařadila do přihrádky vrahové – psychopati. Aspoň na to vypadala.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování