OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky přírody - 21. kapitola

04.06.2012 (10:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 860×

21. kapitola

„To nemyslíte vážně,“ vyjel Elyan na krále a já nechápala, proč se tak vzteká. Zareagoval na něj najednou jako střela a já se tomu jen podivila.

„Elyane, špatně sis všechno vyložil,“ uklidňoval ho král. „Nedělej, prosím, unáhlené závěry,“ napomínal ho a já se rozhodla, že později z bratra dostanu, o co vlastně jde.

„Temi, všechno ti prominu, pokud mi pomůžeš zatarasit všechny nehlídané vstupy do hradu, o kterých víš, a poukážeš na ty, co mě chtěli zabít, abych je mohl případně pochytat a vyvarovat se jakémukoliv dalšímu útoku,“ vyjádřil se a mně bylo jasné, že tohle je to nejmenší, co pro něj můžu udělat. Kývla jsem na srozuměnou a čekala na další podmínky. Jenže on se otočil na Elyana a instruoval ho:

„Postarej se o všechno, ať se s tím nemusím už více zabývat,“ s tím se zvedl a hodlal odejít z místnosti.

„To je všechno?“ zeptala jsem se překvapeně. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem z toho vyvázla, tak jednoduše. Král se na mě usmál, a potom dodal:

„Až tohle s Elyanem doděláte. Stav se pak u mě. Myslím, že tě čeká kopa papírů. Pokud jsi jako tvůj bratr, bude to pro tebe ještě horší než vězení. Krom toho tě budu mít pořád na očích a víš, co se říká. Přátele si drž blízko u těla, ale nepřátele ještě blíže,“ s těmi slovy odešel a já měla chuť do něčeho praštit. Měl pravdu. Otočila jsem se na Elyana, ale ten se usmíval jako sluníčko na hnoji.

„Jedno se mu musí nechat. Je geniální,“ smál se, potom se zvedl a mínil odejít taky. Jenže já chtěla zjistit, co mi tu ještě uniká.

„Elyane, doplň kousek skládačky, který mi chybí,“ poručila jsem mu. Ale on se podíval trochu překvapeně a podivil se:

„Myslel jsem, že jsi prozřetelnější,“ svěřil se mi. „Jsou věci, na které budeš muset přijít sama,“ vysvětlil a zmizel rychle z místnosti. Stála jsem tam jako přimražená a nechápala. Vždycky jsem věděla o všem a byla se schopná sama o sebe postarat, ale najednou, po boku mého bratra a krále, jsem se cítila zase jako malá holka. Podívala jsem se na stůl a natáhla se pro buchtu na talíři. Něco mi říkalo, že tohle je jen začátek.

…

Musela jsem znát odpovědi na otázky, které mi v posledních hodinách zaměstnávaly mozek. Čekala jsem před komnatou Elyana a hodlala si s ním všechno vyříkat. Nebylo dobré mít před sebou jakékoliv tajnosti. A taky jsem chtěla vědět, kolik je z toho pravdy. Když se najednou objevil v chodbě a zaznamenal mě, trochu překvapeně zkameněl a znejistěl:

„Natalie, děje se něco?“ zeptal se mě starostlivě a já si konečně v jeho očích mohla všimnout toho, co jsem dlouhou dobu přehlížela.

„Ano, děje,“ odpověděla jsem škádlivě a viděla, jak čeká na další pokračování, ale místo toho jsem se k němu přiblížila a pomalu s otázkou v očích přitiskla své rty na jeho. Chtěla jsem vědět, zda další polibek bude stejně tak úžasný jako ten první. Nejprve byl překvapený, ale pak zareagoval a přitáhl si mě k sobě, co nejblíž a do polibku se zapojil. Když mě ho nechal ukončit, prohlásila jsem:

„Myslím, že mi teď máte, co vysvětlovat,“ naznačila jsem mu, kam tím mířím a čekala, jak se s tím vším popere.

„Mohli bychom se jít ven projít?“ a mně bylo jasné, že dnes večer mi na mé otázky bude odpovězeno. Nabídl mi rámě a zamířil ven k zahradám. Na naše oblíbené místo.

Potichu jsem ho následovala a čekala od něj cokoliv, co mi řekne, ale jakmile jsme se zastavili trochu dál, znova si mě přitáhl do náruče a začal mě líbat. Ačkoliv mi to bylo příjemné, začala jsem se tomu smát.

„V tomhle jsme mohli klidně pokračovat na chodbě,“ zamumlala jsem mezi polibky. Když zastavil a oba jsme zrychleně dýchali, cítila jsem, jak jsem nalepená na jeho těle. Trochu jsem zazmatkovala a oddálila jsem se od něj, přece jen jsem byla vychovávána slušně. Ale opravdu jsem nečekala další jeho krok, který udělal. Místo toho, aby se snažil mě znova k sobě přitáhnout, klekl si na koleno a podíval se mi zpříma do tváře.

„Bohužel nevím, koho bych měl požádat o tvoji ruku, ale nejlepší bude, když všechno udělám tak, jak má být. Natalie, přiznávám se. Od té doby, co jsi byla v bezvědomí, a já nevěděl, zda se probudíš, stalo se mi noční můrou, že by mé slunce života zhaslo, a proto jsem se rozhodl, že za něj budu bojovat, a když se probudí, že se ho pokusím získat,“ vyslovil se a já celá znervózněla. Sama jsem netušila, co chci, a s každým jeho slovem mi bylo jasné, kam tím vším míří. A jeho přímost v řeči mě o tom přesvědčovala víc a víc. Najednou jsem mezi námi cítila daleko větší intimitu. Klečel tam přede mnou a pokračoval:

„Natalie, vím, že je to všechno hrozně narychlo, ale rád bych byl tím, kdo tě bude moci líbat vždycky, když se mi naskytne chvíle být ti po boku, komu budeš spát v náruči a o koho se budu moci starat. Prokážeš mi, prosím tě, tu čest a staneš se mou ženou?“ domluvil a já prostě ztratila řeč. Udělal přesně to, co jsem nechtěla. A teď čekal na moji odpověď a zmatkování mi asi muselo být vidět na tváři, protože se najednou zvednul, přitáhl si mě k sobě a znovu mě začal líbat. Což mě naprosto rozhodilo ještě víc. Polibek jsem mu zase začala vracet, byla jsem nepoučitelná.

„Chci pro tebe jen to správné,“ hájil se a já si všimla, že mi začal konečně po několika měsících tykat. Brzo, co? „Nejradši bych tě teď hned odtáhl do své komnaty a…,“ nedořekl to a začal mě znova líbat. Když zase na chvíli zastavil: „Ale miluji tě a chci pro tebe to nejlepší,“ vysvětlil. Ztěžka jsem dýchala a každý jeho útok jeho rtů mu chtěl říct na všechno ano. Měl pravdu, kdyby nebyl ten zodpovědný, bylo by mi všechno jedno a v klidu bych se podvolila jeho polibkům. A tím mě zahnal do kouta. Byl prvním mužem, o kterého jsem kdy stála a přesně jsem věděla, že jeho náruč je to, co mě bude dělat šťastnou.

„Dobře,“ zamumlala jsem souhlasně a cítila, jak ztuhnul.

„Teď nevím, na co byla tvoje odpověď,“ a já se začala smát. „Měli bychom to udělat tím správným způsobem a oceňuji, že jsi zvolil tuhle cestu,“ vrátila jsem mu.

„Ale?“ navázal.

„Všechno mi to připadá uspěchané,“ vyjádřila jsem své domněnky.

„Já neřekl, že se musíme vzít hned zítra. Ale tím, že tomu dodáme trochu oficiálnosti, tak třeba tohle,“ políbil mě,“ lidem nebude vůbec divné,“ pak mě políbil znova,“ že tohle dělám,“ vysvětlil a políbil mě zase. A já musela znova uznat, že má pravdu.

„Tak dobře,“ vyslovila jsem se.

„To znamená jako ano?“ ujišťoval se.

„Ano,“ vrátila jsem mu a on mě šťastně políbil.

„Ani nevíš, jak moc šťastného muže ze mě teď děláš,“ pošeptal mi do ouška.

…

„Máš zpoždění,“ pokárala mě sestra a já se jen ušklíbl.

„Do toho ti nic není,“ umlčel jsem ji a pokynul jí, aby nás vedla. Když viděla moji zarputilou náladu, raději nic neříkala. Štvalo mě totiž, že jsem teď nemohl být s Natalie a místo toho jsem musel trávit podvečer v přítomnosti vojáků, sestry a zabezpečování hradu. Mohl jsem jen doufat, že to bude záležitost několika hodin ne dní.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky přírody - 21. kapitola: