OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek vlkodlaka - Prolog a 1. kapitola

27.12.2011 (10:00) • Evangelist15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1441×

Prolog

Christine Loue sledovala hnědovlasého vlkodlaka, jak si hraje se svým tříletým synem. Smáli se. Sledovala jejich štěstí. A nechápala ho.

„Blue! Pojď k nám!" zavolal na ni rozesmátý vlkodlak. Tina se ale jen otočila a odcházela do temnoty lesa. Mladík si povzdychl a úsměv na rtech mu vystřídala lítost v očích a soucit v srdci. Náš příběh ale nezačíná tady... naopak, to už je téměř jeho konec. Náš příběh začíná na jiném místě a v jiné době - mnoho a mnoho úplňků před touto chvílí. V době, kdy Christine ještě věděla, co je to štěstí. V době, kdy se ještě uměla smát. V době, kdy by nezlomila vaz nejlepšímu příteli, když by jí dali rozkaz.

A to je její příběh... příběh o dívce, která neměla nic, ale i tak se jim povedlo všechno jí vzít...

příběh o dívce, ze které doslova vymlátili její lidskost...

příběh o dívce, která se stala vlkem...

příběh o dívce, která ztratila jméno...

příběh o dívce, které říkají Blue...

příběh o dívce, kterou políbil vlkodlak.

1. kapitola - Noční můra ve městě snů

V místnosti nebylo moc věcí. Staré otrhané křeslo u nízkého konferečního stolku, na kterém byla snad centimetrová vrstva prachu. Několik prázdných skříní rozestavěných nedbale podél stěny. Tapety s vybledlými liliemi po předchozím majiteli. Do míst, kde se křížili ulice Rue de Lourmel a Rue de l'Eglise, byste takových bytů našli hned několik.

V křesle seděla dívka a jasně modrýma očima kmitala po obrysech skříní v potemnělém pokoji. Nepovažovala za důležité rozsvítit, stejně bude muset za chvíli odejít do práce. Při myšlence na práci se jí rozlil po tváři výraz odporu. Navyklým, uklidňujícím gestem si projela rukou dlouhé, kudrnaté černé vlasy a zalovila v kapse pro zapalovač. Ze zaprášeného stolku, na kterém měla hozené nohy, si podala krabičku. Zapálila si další cigaretu, natáhla a pak do šera vyfoukla obláček kouře, který se pomalu rozplynul.

Christine Loue bydlela sama. V jednadvaceti letech byla moc stará na to žít s rodiči a moc mladá na to žít s partnerem - nebo alespoň tak si to ospravedlňovala.

Mobil opětovně ohlásil vybitou baterii.

„Sklapni," zavrčela dívka otráveně.

Vytáhla mobil z druhé kapsy než měla zapalovač a displej jí slabě osvítil obličej. Půl jedné ranní se neúprosně blížilo. S povzdechem hodila cigaretu na zem a botou ji uhasila... už dávno se doma přestala přezouvat. A nebo uklízet. Z matrace u protější stěny, která sloužila jako postel, si vzala černou mikinu a pak za sebou jen zabouchla dveře. Opět si povzdychla. Výtah zase nefungoval a žárovky ve světlech za posledních dvacet let nikdo nevyměnil. Po tmě se vydala po schodech dolů. Byla chladná noc a začínalo pršet. Nakopla odhozenou plechovku. Christine se rozhlédla po špinavé ulici a po tváři se jí jen mihl úšklebek - tak tohle je prosím Paříž, město snů.

Milovala to ticho. Tmu. Prázdné ulice. Jen málokdy se dostala do denních ulic plných turistů... ve dne spala a v noci žila. To byl její život.

Ozvalo se slabé zazvonění, jak se otevřely dveře do non-stopového bistra Lucile a následné prásknutí dveřmi.

„Ahoj Tino!" ozval se veselý hlas ode dveří do kuchyně.

„Patrice," pokynula jí jen Christine a rozhlédla se po prázdných stolech. „Hádám, že dnes budeme mít zase klidnou směnu..."

Patrice se jen zasmála. „Jako každou noc. A navíc dneska zase nejde topení, takže sem už tuplem nepáchne ani noha... dáš si kafe?"

„Jo, díky," přikývla Tina a připnula si na mikinu jmenovku. Rozhodně se dnes nehodlala převlékat do sukně a halenky, ještě by tu zmrzla.

V celém podniku byly jen dvě - Patrice, která vařila a Christine, servírka. V noci nebylo více lidí potřeba. Tina si sedla ke stolu a otevřela časopis. Tohle bude další dlouhá a nudná směna.

Přesně ve čtyři ráno najednou vstala a za nechápavého pohledu Patrice přešla do kuchyně. Za více jak tři hodiny měly jen dva zákazníky. Christine udělala dva sendviče a pak postavila vodu na kafe.

„To už jsou čtyři?" pozvedla jen Patrice oči od knihy.

Tina neodpověděla, protože v tu chvíli se ozval zvonek na dveřích a do bistra vstoupili dva muži. Jako každý den se posadili do rohu. Christine už ani neváhala, vzala sendviče a kávu a vydala se ke stolu.

„Ahoj kotě," pousmál se jeden z nich.

„Takže to máme dva sendviče, kávu a přesvědčila jsem šéfa, aby sehnal opravdovou smetanu místo té nechutnosti v prášku."

Muži se zasmáli. „Na tebe je vždycky spoleh, Christine. Radost vracet se z noční."

Jenom se ušklíbla. „Vše pro stálé zákazníky."

Tak to bylo jediné vzrušení za celou směnu. Tina se opět vrátila k časopisu.

„Bež domů. Kdyby sem náhodou někdo přišel vezmu to za tebe," řekla najednou do ticha Patrice pár minut po páté ranní a rukou zastavila její protesty. „Zkus jednou spát i za tmy, uvidíš, že ti to prospěje."

„Díky," usmála se chabě Christine, shodila jmenovku a rychlými kroky zmizela z bistra.

Tina byla Patrice vděčná... ne, že by plánovala jít spát před východem slunce, ale neměla ráda, když kolem ní bylo moc lidí.. .a to v pět ráno ještě nebylo.

Nebe najednou ozářil blesk a k zemi se snesly první kapky další jarní bouře. Dívka to ohodnotila jen dalším povzdechem.

Ulici ozářila žlutá záře reflektorů projíždějícího automobilu. Tina koutkem oka spatřila, jak auto vedle ní zpomalilo.

„Hej, slečno, nechcete svézt?" ozval se taxikář z otevřeného okénka.

Tina přeměřila pohledem vzdálenost domů a usoudila, že by byla promočená na kost ještě než by její byt byl vůbec v dohledu. Jen pokrčila rameny a sedla si na zadní sedadlo.

„Kam to bude?" ozval se přes rameno mladý muž a pousmál se.

„Rue de Lourmel 2574," odpověděla tiše a upřela pohled na míhající se ulici. „Nebude vadit, když si zakouřím?"

„Poslušte si."

Vytáhla z kapsy krabičku cigaret a zahrkala s ní. Byla téměř prázdná. Povzdychla si a naučeným pohybem vytáhla jednu z posledních cigaret. Opět se zadívala z okénka. V první sekundě ji uchvátil odraz města na hladině řeky, v další chvíli se ale dostavilo zmatení...kolem řeky jet vůbec neměli.

„Ehm... promiňte, ale kam to jedete?" znejistěla Tina.

Muž neodpověděl. Auto zrychlilo. Tina se v zoufalém pokusu snažila otevřít dveře, ale bez úspěchu - byly zamčené.

„Co to sakra děláte?!" zvýšila už silně hlas. „Nahlásím to na policii!"

Muži se po tváři jen rozlil krutý úsměv. Tina nahmatala v mikině mobil a pokusila se vytočit číslo na policii - bez úspěchu. Mobil byl vybitý. Tak ho alespoň využila druhým způsobem. Sebrala všechnu odvahu a pokusila se s ním taxikáře praštit. Napřáhla se a v tu chvíli taxikář dupnul na brzdu. Tina ztratila rovnováhu a těžce padla na opěradlo předního sedadla. Teprve teď si uvědomila, že už nejsou v Paříži.

„Víte slečno..." začal taxikář klidně a upřel na ní svůj pohled. „... být vámi, nejprve bych si to pořádně promyslel, než bych udělal nějakou pitomost."

Christine kmitala očima mezi dveřmi a mužem. Rozhodla se. To, že špatně, pochopila hned, co se znovu vrhla na dveře a pokusila se dostat ven. Dostala prudkou ránu do hlavy. Poslední co vnímala, bylo, že se auto opět rozjelo. A pak upadla do hlubin bezvědomí.

Autor: Evangelist15 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek vlkodlaka - Prolog a 1. kapitola: