OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibek vlkodlaka - 4. kapitola

13.01.2012 (18:00) • Evangelist15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1174×

Noc čtrnáctá - Nakažená

Dva týdny u této podivné sekty připadaly Christine jako peklo. Sice ji bili kvůli každé malé chybičce a bili ji, i když žádnou chybu neudělala. Ale to pro ni nebylo až tak zlé. Dokonce ani pro ni nebyl tak hrozný ten věčný dozor Enemyho a Třináctky. A abstinenční příznaky - protože byla dost silná kuřačka - taky jakž takž přecházela. Nejhorší z toho bylo to čekání na nevyhnutelné. Sem tam se jí povedlo z Enemyho vytáhnout nějaké ty informace, řekl jí to, aby dala pokoj. Zjistila, že její nemoc se projevuje v úplňkových týdnech, mezi kterými je dvacet jedna neúplňkových dní. Zbýval jí týden.

„Nemoc reaguje na studené světlo," vysvětlil jí Enemy po osmi dnech na tomto místě. „To vydává jen měsíc. V týdnu, v jehož středu je úplněk, je toto světlo nejsilnější a lidská imunita to nezvládne."

Christine si čas krátila sledováním této podivné společnosti, ve které teď byla nucená žít. Mělo to zvláštní systém, téměř jako armáda. Velitel, vyšší důstojníci a pěšáci. Ale místo epolet o jejich stavu vypovídalo držení těla. Ti nejníže chodili přikrčení a za žádnou cenu se nesměli dívat Šéfovi do očí. Pak se podle důležitosti narovnávali a ti nejdůležitější chodili narovnaní a do očí se Šéfovi mohli dívat jak dlouho chtěli. Párkrát už si představila, jaké by to bylo... chodit narovnaná, hrdě se dívat alfovi do očí, terorizovat níže postavené, mít nějakou moc. A z toho ji mrazilo v zádech.

„Já jsem řekl, že to uděláš!" zavrčel Šéf, který procházel kolem místa, kde Tinu drželi po dozorem.

„Ale to nestihneme, Šéfe, musíme nanosit ještě vodu..."

„To dřevo se samo neposbírá!"

„Chybějí nám dva lidi - nováček za mrtvého Calla a její dozor, tak to jde prostě pomaleji."

Do obličeje jednoho z Moyenových poskoků přiletěla prudká rána.

„Jsi nějak moc drzý. Prostě to nějak zařiď! Zítřejší noc má být chladná."

„Šéfe-"

„Mlč. Už jsem slyšel dost. Prostě jdi a udělej to nebo řekni někomu jinému ať to udělá."

„Mohla bych to udělat," ozvala se Christine po dlouhé chvíli odhodlávání.

Muž, Šéf i Enemy, co ji hlídal, se na ni otočili s tázavým pohledem.

Tina se zhluboka nadechla, aby nabrala odvahu. „Já... už jsem si všimla jak to tady funguje. Systém, kdy každý dělá něco, aby mohla společnost fungovat. Jak tady..." nevzpomněla si na přezdívku, tak ukázala, „... řekl, jsem náhrada za někoho, kdo zemřel. Takže vám chybí jeden člověk do počtu a k tomu ten, kdo mě musí hlídat. Jím vaše jídlo a piji vaši vodu. Hřeji se u vašeho ohně. Měla bych se také zapojit..." její hlas vyzněl do ztracena, jak ji postupně opouštěla odvaha.

Šéf chvíli mlčel, jak zvažoval. „To... není špatný nápad, Blue. Jsou na to stejně potřeba dva lidé. Enemy, jdi s ní," přikázal.

Christine s potlačovaným nadšením vstala. Nebyla žádná zálesácká fanatička, ale z představy, že se po dvou týdnech konečně normálně projde se musela šťastně pousmát. A navíc... doufala, že ji přestanou tolik bít, když se začne zapojovat.

Pierre Richmond sledoval větvičku unášenou proudem řeky Seiny a lokty se opíral o zábradlí mostu. Pomalu se začínalo stmívat a davy turistů vycházely do ulic, aby se pokochaly pohledem na osvětlenou Paříž.

„Nemáš být doma?" ozvalo se vedle něj.

Pierre k dotyčnému ani neobrátil pohled. „Přemýšlím."

„Richi, neříkej mi, že zase o tom případu."

„Jo, trefil ses naprosto přesně... dokonce jsem se kvůli Christine pohádal s manželkou, vtipné, ne? Mluví o ní jako by byla moje milenka..."

„Jenže ona tak trochu je, víš? Jsi tím případem přímo posedlý, trávíš na něm veškerý čas, pořád-"

„No jo, no jo, stačí," přerušil ho Pierre. „Už jsi mi zjistil, jaké bylo tu noc co ji unesli počasí?"

Martin Brun, Pierrův kolega, si jen povzdychl. „Přesně jak stojí v papírech, v době kdy šla domů, bylo jasno."

„A jak víte tak přesně, kdy šla domů?"

„Končila jí směna."

„A spolupracovníci to potvrdili?"

Martinovi se na čele objevila vráska. „Pokud vím, major prohlásil, že není nutné s nimi, nebo spíš s ní, mluvit podrobněji - došlo jen k prohlášení, že o únosu nic neví a má alibi."

„To mi chceš říct, že se tu jak blbec mučím s případem bez toho, že by vyslechli nejdůležitější lidi?!" rozčílil se Pierre.

„Hele klid, Richi, na vyslýchání máme přece lidi, není to naše práce..."

„Jenže ti lidi jsou neschopní. Pak se div, že vzniká tolik vtipů o policajtech... chci s tou holkou co s ní byla na směně mluvit, jdeme!"

„Nepočká to do zítra?" zazíval Martin.

„Jestli nechceš, jdu sám," prohlásil paličatě Pierre a vydal se na cestu.

Netušila, jak bolestivé pro ni tyto chvíle budou. A ne kvůli pohmožděninám, ale kvůli vzpomínkám. Sbírat dřevo pro ni nebyl problém. Když ještě žila s rodiči, často s bratrem tábořili v nedalekém lese a protože musela mladšího brášku šetřit, veškerá fyzická práce vždy zbyla na ní. A to teď bolelo nejvíc. To, jak je bratr daleko. To, že se ty krásné chvíle už nikdy nebudou opakovat. Protože ona je teď... nemocná.

Dřeva nanosili hodně, to se musí uznat. Nedočkola se sice žádného "dobrá práce Blue", ale i tak byl úspěch veliký - přestali na ni při večeři koukat, jako by jí chtěli utrhnout hlavu. Christine si vzala svou porci a sedla si na své oblíbené místo, kde měla krytá záda a zároveň nebyla nikomu moc na očích. Už si zvykla na to, že se tady jí jen jednou denně. Ale ač jí to přišlo divné, ani neměla hlad. Povzdychla si. Moc dobře věděla čím to je. Když měla chřipku, taky nemusela moc jíst. Nemoc člověku sebere chuť k jídlu...

Slunce pomalu, ale jistě vycházelo a bylo nepříjemně moc světla. Bylo na čase jít spát.

„Zdravím, pánové," usmála se servírka se jmenovkou Chloe. „Co si dáte?"

„Nic," odsekl Pierre a vytáhl policejní odznak. „Hledáme ženu, co měla službu s Christine Loue ten den, kdy zmizela."

„No... zavolám vám ji..." řekla váhavě Chloe a zmizela v kuchyni.

Patrice se přiřítila jako tornádo. „Jak vám mohu pomoci?" vyhrkla, až pánové udělali malý krok dozadu.

„Omlouváme se, že obtěžujeme, ale mohli bychom s vámi mluvit?" zeptal se Pierre.

„Samozřejmě, cokoli co Christine pomůže," kývala horlivě Patrice a šla s policisty k jednomu z prázdných stolů. "Ale co vím už jsem řekla."

„Ano, našim kolegům... řekněme, že nikdo z nich se případem nezabývá podrobně - k tomu jsem byl nedávno zvolen já a chci si všechny vyslechnout sám," prohlásil Pierre rozhodnutí, které si právě usmyslel. „Zajímá mě, v kolik hodin Christine odcházela?"

„Krátce po páté."

„Nekončí ji směna náhodou v šest?" pozvedl Martin obočí.

„Ano, ale nikdo sem nechodil, tak jsem jí řekla ať se jde prospat, že to za ní když tak vezmu."

Pierre div nevyskočil nadšením - teď to všechno dávalo smysl. Obrátil pohled na Martina, který jasně pochopil, co se po něm chce.

„Kolem páté pršelo, vyjasnělo se až po půl šesté."

Pierre vstal a rychlými kroky se vydal policejní stanici, až za ním musel Martin popobíhat. Zastavil se až ve své kanceláři, kde horlivě zabořil nos do složky papírů.

„Co to děláš?" zívl znovu Martin.

„Měli ji vytipovanou, to je jasné - vybrali si holku, kterou nikdo nebude hledat. Tuto teorii potvrzuje i fakt, že ji dostali, i když šla téměř o hodinu dřív domů - museli na ni už nějakou dobu čekat. Holka jde domů, sama, v noci... a najednou se rozprší. Co myslíš, že udělá?"

„Někde se schová nebo si sežene nějaký dopravní prostředek."

„Přesně! A jelikož, kdyby se někde schovala, byli by u toho svědkové a to nejsou, tak jela autem! Což nás staví před dvě možnosti... buď to byl někdo koho zná a nebo to byl taxík - k nikomu jinému by do auta nesedla. Vzhledem k tomu co víme, jsou její jediní známí Patrice, dva muži coby stálí zákazníci, co si k ní chodili po noční na snídani, bratr a sousedka... a všichni mají alibi. Což nás přivádí k oné možnosti... taxikář."

„A to nám pomůže jak?" pozvedl Martin obočí.

„Pařížské taxíky mají omezenou nádrž, takže nemohl dojet daleko... buď se zbavil auta a nebo musel natankovat - zjisti mi, jestli ten den tankoval nějaký Pařížský taxi v okruhu sta kilometrů od města a nebo jestli se nějaký nenašel!"

„Co...? Zítra je taky den..."

„Hned!"

Martin pozvedl oči v sloup a odešel z Pierrovy kanceláře. Pierre zavřel složku papírů a přešel k oknu, za kterým už byla noc.

„Já si tě najdu, Christine..."

Stejně jako každý den ležela zády přitisknutá ke stěně jeskyně a čekala. Konečně i taxikář - ten co ji unesl a jehož jméno do teď nezjistila - začal pravidelně oddechovat. Christine si konečně dovolila zavřít oči. Nespočet ran ji naučil pořádné opatrnosti. Úzkostně polkla. Bylo to zase o den blíže...

Autor: Evangelist15 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek vlkodlaka - 4. kapitola: