OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pohádkovi, den první - stereotyp

26.08.2013 (09:00) • Rin, Lieutenant • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1121×

„Mami!“ zařvala moje dcera, která stepovala před dveřmi do koupelny. „Chci druhou koupelnu!“ zakřičela.

„Nedaleko máš koupaliště, to ti musí stačit!“ řekla jsem a odešla do kuchyně, chystat snídani a dědečkovy léky, další typické ráno.

Robert si přes půl hodiny geloval vlasy a Tereza se před dveřmi svíjela jako paragraf, jelikož nutně potřebovala na záchod.

Zakřičela jsem na svoji dceru, ať si zajde raději do křoví, jelikož Robert vydržel v koupelně i přes hodinu.

Močový měchýř mojí dcery déle nevydržel, vypadala, jako by tančila nějaký domorodý africký tanec, a zmizela v hlavních dveřích, nejspíše zvolila plán K – plán křoví.

V té samé chvíli se rozrazily dveře od koupeny, ze kterých vykoukly geny, které nemohly být moje, tenhle výtvor měl být vystříkán spíše do kopřiv.

V duchu jsem se hrozila, co to ze mne vylezlo, když jsem viděla jeho nagelovanou ofinu, která délkou dosahovala až k bradě, dokonce měl na sobě více make-upu než já a moje dcera dohromady.

Při pohledu na něj jsem si říkala, jak mohl Bůh tohle vložit do mého lůna, ještěže můj táta nežije, jelikož kdyby tohle viděl, nejspíše by ho klepla pepka.

Rozrazily se dveře a v nich stála moje dcera a tvářila se jako bůh pomsty, vlasy jí trčely do všech stran a obsahovaly pár větviček a lístků – nejspíše z toho křoví.

„Hej, Emo, kvůli tobě jsem si zničila svoji nejoblíbenější sukni!“ zakřičela na mého malého Robertka, který měří metr osmdesát.

„Já za to nemůžu, že tak roztahuješ nohy!“ vrátil jí to.

Při pohledu na ty dva si vzpomenu na Smolíkovi a v duchu si říkám, proč jsem si já hloupá nevzala Pištu Hufnágla!

„Hej, brácha, když se podívám na ten rozparek, tak je to celkem dobré, měl bys být módní návrhář!“ zašvitořila má dcera, která uznávala punkové náboženství.

„Nemyslíš, že máš ten rozparek trochu vysoko?“ zeptala jsem se, když jsem pohlédla na rozparek, který odhaloval její tanga.

„Ale mami, to bude dobré!“ odbyla mě a zmizela s větou, že to musí ještě nějak poupravit.

„Já jen, aby ti kluci nekoukali pod sukni!“ křikla jsem na její mizející záda.

Do papírových sáčků jsem naházela svačiny a šla donést dědovi snídani.

Poručila jsem svým dětem, aby smetly ze stolu drobky, které smetly na zem se slovy: „Ta podlaha stejně vypadá hladově!“

Ze stolu zmizely sáčky se svačinami a v domě se rozprostřelo ticho, tak krásné, tiché ticho! Ze svojí skříše, čili z koše s prádlem na žehlení – kam se nikdy nikdo nepodíval, všichni se tomu místu vyhýbali, jako by bylo prokleté - raději by chodili nazí, než aby si museli vyžehlit - jsem vytáhla krabičku cigaret s jahodou příchutí s názvem Kiss, vyšla jsem na balkón, vytáhla jsem čertovu tyčinku a vložila ji mezi rty. Zapálila jsem ji a třemy dlouhýmy tahy jsem ji vykouřila. S myšlenkou, že budu muset přejít na něco silnějšího, jsem nedopalek mnula mezi prsty, dokud zněj nevypadl poslední zbytek tabáku, a v koupelně ho spláchla do záchodu.

Není to závislost – jen uklidňovací rituál, kdybych tento rituál nedodržovala v určitou hodinu, jistě by moje rodina vymřela po meči mojí rukou.

(…)

Ve škole se blížil čas svačiny, za Terezkou přiběhla její nejlepší kamarádka Jasmína, které všichni říkali jen Mina, byla totiž dosti výbušná.

Její zelené vlasy zářily tak, že i rybičky v třídním akváriu, některé plavajíc břichem vzhůru, v její přítomnosti zanikaly.

„Co máš dneska na svačinu, Terry?“ zeptala se Mina, Terry se se zájmem podívala do sáčku se svačinou a vytáhla do hnědé barvy zabarvenou ampulku.

„Zase léky,“ povzdechla si.

„Jsou alespoň na zácpu?“ zeptala se Mina se smíchem

„Ne...“ řekla Terry a se zájmem si přečetla etiketu na lahvičce. „Na demenci.“

„Tak to je můžeš využít při písemce z matiky,“ navrhla Mina.

„To asi těžko, páč to jsou sedativa,“ opáčila Terry.

„Tak je jdi nabídnout matikáři jako bonbóny!“ zasmála se Mina.

„To bych mohla zkusit,“ řekla Terry a vstala.

„Kam jdeš?“ ptala se Mina se zájmem a pozvednutým obočím.

„Zkontrolovat, co dostal Emo.“

Terry vešla do Robertovy třídy a už ode dveří řvala: „Ahoj, Robertku, co jsi dostal na svačinu?!“

Celá třída vyprskla smíchy a Robert propálil Terezu nenávistným pohledem.

„No tak, Emo, nečerti se a podívej se!“

Robert vytáhl pomuchlaný sáček a skontroloval jeho obsah.

„Přešla mě chuť,“ zavrčel a odhodil sáček na lavici.

„Ale, snad nemáš zase prázdý sáček!“ zasmála se Terry a zkontrolovala obsah sáčku, její obličej nabral zelenou barvu, jelikož sáček obsahoval dědečkovy zuby, na kterých byl zbytek včerejšího špenátu.

(Mezitím doma)

Dědeček se marně snaží ožužlat jablko, které dostal na snídani, přitom nadávajíc na farmaceutické společnosti: „Ty léky jsou čím dál větší a tvrdší, to za mých mladých let nemoci nebyly, ty nastaly, až když se vymyslely prášky, aby mohli oblbovat lidi, aby šli do armády, ale tímhle velkým červeným práškem to už přehnali!“

„Aleno!“ zakřičel na svoji snachu. „Proč mi dáváš takové velké léky, které se nedají polknout?!“ řekl, podávajíc jí jablko.

Alena se dlaní praštila do čela, nic neřekla, vzala dědovi jablko z ruky a šla ho nakrájet...

Autor: Rin (Shrnutí povídek), Lieutenant, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pohádkovi, den první - stereotyp: